"Nejmodřejší oči" Toni Morrisonová (Odeon, 1983)
Překlad románu Tony Morrisonové (Nejmodřejší oči) patří k její prvotině, který napsala v roce 1970, a díky jemu se stala hvězdou afroamerické prózy. Autorka v něm popisuje stěžejní konflikty nedávné minulosti (částečně ale i současné), vztahy černých a bílých, žen a mužů, tíha minulosti, kterou afroameričané s sebou brali při své cestě za "štěstím" na sever Spojených států.
Komorní příběh popisuje život černošské rodiny z pohledu devítileté Claudie. Děj se odehrává během roku 1942, kdy je do její rodiny na krátko umístěna Pecola Breedlovová, dvanáctiletá dívka, která byla znásilňována svým otcem. Hlavní osa příběhu je postavena na událostech, jež prožívají obě zmíněné rodiny, Tony Morrisonová ale rovněž analyzuje hrdinky z jejich psychologické stránky a částečně využívá svůj příběh jako nástroj, na kterém popisuje myšlení afroameričanů, ukazuje jejich nízké sebevědomí a frustraci z předem prohraného zápasu o krásu a uznání v "bílém světe". Malá Claudie dostane k vánocům od rodičů panenku s modrýma očima, kterou má ale problém si oblíbit.
"ten největší, speciální a nejláskyplný dárek byla vždycky velká panenka s modrýma očima. z pomlaskání dospělých jsem vyrozuměla, že je mým nejtoužebnějším přáním. (...)"koukni", říkávali, "jak je krásná". Ohmatávala jsem panenčinu tvář a podivovala se uzoučkému obočí; tahala jsem za perlové zuby, které trčely jako dvě klávesy od piana mezi rudými rty ve tvaru srdíčka. (...) Nedokázala jsem ji milovat."
Epizoda s panenkou souvisí s významným afroamerickým psychologem, Kenneth B. Clarkem, který ve 40.letech provedl experiment, kdy dal černošským dětem na hraní bílou a černou panenku, a pozoroval, jakou si vyberou. Když se jich zeptal, proč si vybraly bílou panenku, všechny odpověděly, že je "krásnější". Více informací + video s experimentem ZDE.
Téma rasismu a krásy je v popředí celé knihy, postava Pecoly je posedlá "krásou" modrých očí a touží po nich, protože v nich vidí jediný způsob, jak se stát "krásnou" nejen pro sebe ale i ve svém okolí.
Kniha byla napsána v 70. letech, v době hesel "Černá síla" nebo "Černá je krásná", a autorka se nepochybně snažila otevřít téma frustrace uvnitř amerických černochů, kterou si nesli z dob otroctví.
Zajímavá souvislost s knihou Tony Morrisonové je, že její text se stal inspirací pro brooklynské rapery Black Star (Mos Def a Talib Kweli) k napsání skladby "Zloději v noci (Thieves in the night)", vydané v roce 1998.
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
Název: Nejmodřejší oči*
Originál: The Bluest Eye (New York, 1970)
Autor: Toni Morrisonová
Překlad: Michael Žantovský
Doslov: dr. Josef Jařab
Vydavatelství: Odeon
Rok vydání: 1983
Počet stran: 203 s.
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
*V roce 1995 vyšla kniha znovu, ale pod názvem "Velmi modré oči"
TONI MORRISONOVÁ, americká spisovatelka, pochází z Lorainu ve státě Ohio, kde studovala anglistiku na Howardově univerzitě ve Washingtonu, nyní žije v New Yorku, kde pracuje jako redaktorka v nakladatelství Rendom House. Už prvním románem Velmi modré oči (The Bluest Eyes) na sebe roku 1970 upozornila výlučným vypravěčstvím a neobvyklým uchopení tématu.
Další romány - "Sula" a "Píseň o Šalamounovi" - svůj talent jen potvrdila.
Následovaly romány "Léčka (Tar Baby, 1981)" a v roce 1992 "Jazz", který byl Knižním klubem vydáb v roce 1995. Román "Milovaná (Beloved)" byl roku 1988 oceněn prestižní Pulitzerovou cenou. V roce 1993 byla autorce udělena Nobelova cena za literaturu.
:: UKÁZKA ::
"Nerozumíme slovům, ale u dospělých si stejně všímáme hlavně hlasů. (...)
Jejich konverzace je jako jemně zlověstný tanec: jeden zvuk se střetává s druhým, ukloní se, zatancuje a zase se ztratí. Vstoupí jiný zvuk a je následován ještě dalším: ty dva zakrouží kolem sebe a zastaví se. Někdy se slova pohybují v širokých spirálách, jindy v náhlých skocích: a to vše je přerušeno hřejivým pulsujícím smíchem - je to jako bušení srdce z rosolu. Výpady zákruty a směr jejich emocí jsou Friedě a mně vždycky jasné. Neznáme, nemůžeme znát význam všech jejich slov, protože mně je devět a Friedě deset. Takže pozorujeme jejich tváře, ruce, nohy a objevujeme pravdu podle tónu jejich hlasů.
A tak když pan Henry v sobotu večer přišel, přivoněly jsme si k němu. Byl cítit báječně.Jako stromy a citronový krém na pleť a vlasový olej "Nu Nil" s trochou ženšenu.
Hodně se usmíval a ukazoval přitom drobné rovné zuby s přátelskou mezírkou uprostřed. Friedu a mě mu představili - jen na nás ukázali.
Něco jako: Tady je koupelna; šatník je tady; a tohle jsou moje děcka Frieda a Claudia; dávej pozor na tohle okno, nedá se úplně otevřít.
Kradmo jsem ho pozorovaly, nic jsme neříkaly a nečekaly, že něco řekne. Čekaly jsme, že jen přikývne - jako na šatník, a tím vezme naši existenci na vědomí.
K našemu překvapení na nás promluvil."
