"Svoboda, anarchie a řád" Pavla Buzková (1932)

„Anarchistický přelud dokonalé svobody, vepsaný na jejich praporu, vábí obzvláště silnější osobnosti. Kdož by se rád nevyrval konvenci, jež je tak nesnesitelně sešněrovala lidstvo! Kolik vzpour, soukromých i veřejných se proti ní již zdvihlo! Není snad jedince, národa a společnosti, aby jí občas nesetřásly třeba i s risikem života. Heslo svobody je ze všech hesel nejsvůdnější. Tomu rozumí každý. Čím je nezkušenější a naivnější, tím více je jím strhován. A věří mu ovšem doslova, netuše jeho relativity. Nechápe, že jím by zvítězila sama zkáza.

Vždyť život existuje jen, pokud je spořádán. Bez řádu by nebylo žádné jednoty a tedy ani osobnosti, jež by se rozložila v tříšť pocitů, citečků a dojmů. Nebylo by ostatně ani těla, jehož důmyslná organisace zakládá se právě na řádu.

Konvence ovšem není řád. Řád život rozvíjí a ochraňuje, kdežto konvence jej mrzačí a dusí. Hubit konvenci je tvůrčí člověk stejně povinen, jako hubiti anarchii. Obé škodí vývoji, obé je přepětím: anarchie svobody, konvence řádu. A co všechno není konvencí nebo anarchií!

Člověku je vrozena touha po absolutnu. Vždyť z něho vyšel a proto do něho, jako do své pravé vlasti, ustavičně tíhne. Po něm se mu tady právě tolik stýská. Krajnosti ho tudíž přitahují, neboť nesou jeho znak ve svém štítě. Považuje je za nejkratší a nejistější cestu k němu. Je také – jenže vede v absolutno smrti.

Absolutno života leží zrovna mezi nimi a zove se řád. Toť ono království boží z Otčenáše, za nímž je nutno ubírati se úzkou a strmou stezičkou, nad dvojím srázem konvence a anarchie. Chybný krok – a je po rovnováze. Každý život, jednotlivcův, národa, ba i celého lidstva poslouží nesčetnými příklady.“…

„Konvenci miluje těžkopádná, pomalá většina, líná k pohybu. Hoví jí svou určitostí a dokroužeností. Netřeba se namáhat, netřeba hledat.“ … Anarchie však láká duchovní „sůl země“. Všem, kdož lačnějí po spravedlnosti a nenávidí kompromisu, etický anarchismus slibuje vyplnění. Ovšem, že svou spravedlností nivelizuje. Nemoha přidati těm, jež příroda macešsky vybavila, ani jich povznésti, musí, chce-li alespoň zevní rozdíly vyhladiti, odsekati vrcholky a společnost stáhnout do úrovně členů nejméně vyspělých… V hloubi duše žádný z nich nevěří s Písmem v posloupné zadostiučinění, v konečný, všem společný cíl, u něhož se první dočkají posledních a poslední doběhnou prvé. Tvrdošíjně odpírají obsáhnouti vesmírný celek, upínajíce se jen k přítomnosti a tvorům je obklopujícím. Vrážejí si do světového koloběhu úmyslnou překážku, aby mu zabránili v postupu. Z nesmírné lásky a soucitu s bližními vplétají se do soukolí rozjetého vozu života, doufajíce, že jej zastaví. Jako praví titáni prohřešují se sebepřeceňováním. Vyvyšují svůj rozum nad Stvořitelův, jehož div nepodezřívají ze slabomyslnosti. Měří svou krátkodobou a krátkodechou měrou, žádné jiné neuznávajíce. Vůbec jim nenapadá, že z toho nepatrného úseku, jejž člověk může přehlédnouti, nelze pochopiti celku a že by tedy teprve z dovřeného kruhu veškerenstva mohli posouditi křivdy a omyly Tvůrcovy.

Právě touto omezenou přímočarostí se etický anarchismus nejvíce proviňuje. Zpupně odklízí nespravedlnost – aby sám jinou, horší ještě spáchal, znásilňováním vyšších, vyspělejších duchů ve prospěch nižších. Nenávidí vlastně lidské velikosti a brojí proti ní. Otupuje vnímavost citovou i smyslovou a ustřihává křídla rozumu, s nezměrnou námahou po tisíciletí pěstovanou. Zrazuje vývoj, když jeho proud, do nesčetných pramenů rozvětvený, snaží se svésti v jediné, úzké řečiště.

Hledaje spravedlnosti, která není nikdy obecná, nýbrž vždy individuální, etický anarchismus zkrátka zbloudil. Průměrný zdravý rozum dávno již to pochopil… Tolik mu je dnes již zřejmé, že stejná míra není spravedlivou měrou. Máme každý jiné potřeby a přispíváme velmi různě ke kultuře a k udržování rodu. Nedáváme totéž a nežádáme totéž. Spravedlnosti se nedosáhne znormalizováním výkonu a potřeb, nýbrž tenkrát, až se každému umožní, aby se všestranně rozvil ve prospěch celku.

Etický anarchismus by strašně ochudil život. Naprostá rovnost, kterou hlásá, stála by člověčenstvo celou jeho vzdělanost. Domohl by se jí totiž jen zvratem ve zvířecí nezušlechtěnost, nebo ještě důsledněji, v původní mlhovinu, z níž prý povstal svět. Směřuje zásadně dozadu, místo dopředu. Proto je tak nepřízniv všem vzácnějším formám života, jež by pod jeho tyranií brzo odumřely.“

Pavla Buzková, 1932

zdroj:

"České drama" Pavla Buzková
(Melantrich, 1932)