* fitra - knihovna *

Ernesto Sabato (24.červen, 1911 - 30.duben, 2011) - Argentinský esejista, romanopisec a básník - původně matematik a fyzik, opustil za druhé světové války "svět čistých idejí vědy" a vydal se hledat člověka na "kontinent plný nebezpečí, kde vládne domněnka". - za studií fyziky na laplatské univerzitě se Sabato začal zajímat o politiku. Zprvu sympatizoval s anarchistickým hnutím, pak s marxismem. Účastnil se studentských bojů proti Uriburově diktatuře (po roce 1930), protestoval proti jakémukoliv násilí a omezování svobod. - dvakrát byl za svou činnost perzekvován. - Roku 1934 byl vyslán jako delegát Komunistické mládeže na mírový kongres do Bruselu, kde při rozhovorech s mladými lidmi z jiných zemí zděšeně zjistil, že komunismus je ve skutečnosti něco docela jiného, než jeho chlapecké sny o lepším světě. - Na začátku války odjel Sabato do Spojených států, kde měl dokončit výzkumné práce, a za tři měsíce se vrátil do Argentiny. Válka se svým...

1. Aristotelova kritika předchůdců 2. Aristotelova víra, jeho důkazy o jsoucnosti Boha a vlastnosti Boha. 3. Působnost Boha. 4. Jest Aristotelů Bůh stvořitelem? "Aristoteles byl žákem Platonovým, snad více, než jak sám přiznával, i nemohl souhlasiti s názorem výlučného empirismu, který zas ve všem vidí jen hmotu, náhodu, prostý mechanismus. Z tohoto důvodu odporuje Demokritovi, stejnějako jeho učitel Platon. Neboť příroda podle Aristotela není nahodilým shlukem atomů, prvky nejsou, v jednotlivinách ledabyle seskupeny, nýbrž jsou v jakémsi poměru a skladbě. Aristoteles velmi důrazně kritisuje a odmítá materialisticko-mechanistický názor. Demokritův, proti němuž staví názor dynamicko-teleologický; proti pouhé kvantitě vyzdvihuje kvalitu. Demokritova atomistika nutně vedla k atheismu, neboť v tomto systému, kde všechno mělo se vyvíjeti podle zákona nutnosti, nebylo potřebí žádného principu metafysického a počátek věcí a světa přičítán náhodě. A tak Aristoteles vytýká Demokrit...

"Chceme-li pak na pojem prapříčiny a prasíly pohlížeti jako na výraz filosofického pojetí příčiny první, nepodmíněné, t.j. Boha, dojdeme k závěru, že bůh prvních filosofů byl neosobní, hmotný, immanentní princip všehomíra. Rozběhy k metafysickému zkoumání úkazů ve světě a jakási monistická tendence školy miletské šířily se čím dál tím více a stále jasněji se vyhraňovaly. Tím přirozeně sesilovány monotheistické prvky starých náboženských představ a rozšřiován odpor proti polytheismu. Prvý, který odvážil se mínění své veřejně projeviti, byl Xenofanes z Kolofonu (nar. c. 570 p. Kr.). Napsal filosofickou báseň, v níž zcela směle bojoval proti anthropomorfickým a anthropopathickým elementům v lidové víře v bohy. Vysmívá se tu svým krajanům pro absurdní jejich mínění o bozích, kára Homera i Hesioda, že bohům přičítají všechny nepěkné vlastnosti lidí. (...) Xenofanes však ztotožňuje nejvyšší svou jednotu, t. j. Boha s celou přírodou. Znázorňuje pak si ji jako něco rozložitého, navazu...

James Baldwin patří k autorům poválečné americké prózy, kterou charakterizují jména jako B. Malabud, S. Bellow, J. Updike nebo W.Styron. Narodil se 2.8.1924 v newyorské čtvrti Harlemu. Zde vyrůstal a především odtud čerpá inspiraci ke své tvorbě: soustřeďuje se na problematiku postavení černochů ve Spojených státech, na vztahy, jejichž kořeny sahající hluboko do historie USA. Obecněji pak jde o problém jedince vyvrženého majoritní společností, jenž naráží na překážky bránicí lidskému porozumění, pochopení, lásce. V Baldwinových dílech se průběžně setkáváme s charakteristickou ambivalencí lásky a nenávisti, soucitu a odporu, strachu a vášně; objevují se tu tragická nedorozumění mezi lidmi uvězněných v čase a prostoru, v sobě samých, konvencích a přehradách své společnosti. Takové už je téma jeho úspěšné prvotiny Jdi a hlásej to z vrchů (Go Tell it on the Mountain, 1953). Potom následují další romány Giovanniho pokoj (Giovanni´s Room, 1956), Jiná Země (Another Country, 1963), ...