"Jarní zahrada" Abdurrahmán Džámí (Praha, 1957)

Z ostatních děl Džámího patří do umělecké literatury toliko BAHÁRESTÁN, napsaný roku 1487. Je to dílo literárního druhu na Východě velice rozšířené. Spisy tohoto typu mají svůj počátek v rámcových sbornících povídek a vyprávění, jaké byly oblíbeny ve středověku.
Na rozdíl od vyprávění rámcových je látka v Bahárestánu sestavena podle společné tématiky do různých kapitol. Jakýsi rámec dává knize jen úvodní poznámka Džámího, že Bahárestán sestavil pro poučení a pobavení svého syna. (…) Džámí psal svůj Bahárestán nepochybně podle vzoru Gulistánu šejcha Sa´dího*. Stejně jako Růžová zahrada i Jarní zahrada se skládá z osmi oddílů. Přes zřejmé podobnosti však jednotlivé části neodpovídají přesně příslušným partiím Gulistánu. (…) Oba autoři sledovali podobný didaktický cíl. V obou knihách nalezne čtenář stejně ušlechtilé city, touž lásku ke spravedlnosti, náboženskou vroucnost a stejnou náklonnost k ctnosti.

Džámií však přišel později, je tedy méně originální.Autor Jarní zahrady však přesto zůstává vynikajícím umělcem. Nenapodobuje slepě svého velkého předchůdce, nýbrž inspiruje se pouze jeho příkladem. Právem tvrdí Džámí v závěru své knihy, že není závislý na svých předchůdcích. (…) Sloh Bahárestánu je úsečný. Děj má rychlý spád, autor nehýří příliš básnickými ozdobami a slovními hříčkami, vyhýbá se malicherným podrobnostem a přílišné mnohomluvnosti. Prosa je členěna na malé úseky, které často končí rýmem nebo asonancí . Prozaické pasáže se střídají s verši, které shrnují poučení vyplývající z příběhů a tvoří tak pointu příběhu. (…)

Džámí si tropí žerty ze všech nešvarů a pranýřuje lidské nedostatky. Bere si na mušku hloupé profesory, nezkušené lékaře, neschopné básníky, prostě všechny jedince, u nichž se projevuje nadutá a domýšlivá hloupost. Nikdy se však nevysmívá neznalosti a nevzdělanosti obyčejných lidí, naopak. Je zde mnoho míst, kde Džámí zůstává shovívavý k jejich chybám a omylům . Vždy pak zdůrazňuje zbožné a přímé jednání. Čest a spravedlnost je mu nade vše.(…) Do češtiny „Jarní zahrada“ dosud přeložena nebyla. Tento výbor obsahuje přibližně třetinu textu celého díla. Vybíral jsem takové příběhy a povídky, které zobrazují život Orientu, jsou našemu čtenáři blízké, dovedou zaujmout a pobavit. (…) Dílo, které dnes předkládáme veřejnosti, je v Orientě velmi proslulé a žije stále v ústech lidu. „Jarní zahrada“ byla určena poučení, výchově a zábavě prostého člověka. Dodnes, po půl tisíciletí, neztratila nic ze svých pravd a výchovných tendencí. Mým záměrem bylo zpřístupnit ji českému čtenáři.

Núruddín Abdurrahmán ibn Ahmad Džámí se narodil 7.listopadu 1414 v Džámu, okresním městečku herátského kraje v dnešním Afghánistánu. Podle svého rodiště si určil básnické jméno, pod nímž je obecně znám. Už jako chlapec prý vynikal pozoruhodnou bystrostí a všelijakými schopnostmi. Ve věku pěti let obdržel jméno Núruddín, tj. Světlo víry, a jeho věhlasná učenost a zbožné chování v pozdějším životě mu vynesly přídomek Mauláná, tj. Náš učitel.
Studoval u vynikajících učitelů své doby v Herátu a Samarkandu, předčil nejschopnější a nejpilnější ze svých spolužáků, ba zastiňoval prý i své učitele. Věhlas jeho moudrosti se záhy rozšířila do nejvzdálenějších provincií Persie i do jiných asijských zemí. Málo perských básníků se těšilo za svého života tak hluboké a všestranné vážnosti a málo jich žilo v takovém klidu a pohodlí jako on.
Sultán Abú Sa´íd, strýc Tímúrův, jej pozval na svůj dvůr v Herátu, jehož princové i mudrci toužili po společnosti význačného muže. Džámí sice používal pověsti nejdovednějšího básníka na muslimském východě, zároveň však vynikal ctností, velmi vzácnou mezi tehdejšími dvorními pěvci: byl prostý a hrdý, nešel za kariérou ani za bohatstvím, jak to činili ostatní. Přesto byl přítelem slavného vezíra Alíšíra Naváího a měl blízké vztahy k herátskému dvoru, nikdy nikoho nevychvaloval, mocným a bohatým nepodlézal, jak bylo zvykem.

Ottomanský sultán Bajazíd II: jej marně zval ke svému dvoru do Cařihradu. Obecná úcta snad trochu podněcovala jeho ješitnost. Sebe ctil především a vážnost choval jen ke svému otci a ke svým duchovním vůdcům. Patřil totiž k dervíšskému řádu „nakšbandíjů“ a dervíšství pojímal velmi opravdově. Dny zasvěcoval duchovním cvičením, studiu a básnické tvorbě. Roku 1472 vykonal předepsanou pouť do Mekky a po krátkém pobytu v Bagdádu se příštího roku vrátil do Herátu. Zemřel v Herátu 9.listopadu 1492, doživ se téměř na den sedmdesáti osmi let.

Evropští badatelé v perské literatuře charakterizují Džámího jako posledního velkého klasického básníka Íránu. Jeho význam současníci soudili, že nepotřebuje chvály ani podrobného životopisu, jsa vynikající a dobře známí. Celý svůj dlouhý život věnoval studiu a literární práci a zanechal po sobě přes padesát svazků poezie epické a lyrické i spisů prosaických, většinou scholastické povahy. Východní svět je stále čte a obdivuje. Spisoval traktáty z mluvnice, poetiky a rétoriky, věnoval se teologii a mystice, pěstoval epistolografii, literární exegezi i hudbu.

Z jeho vědeckých spisů připomeňme životopisy 616 učenců, světců a mystických básníků,
nazvané „Dechy důvěrnosti (Nafahátu´l-uns, 1487)“, a spis, dokazující prorockou povahu Muhammadovu (Šaváhidu´nn-nubuvvat, 1480). Některé knihy psal arabsky. (…)
Nejproslulejší je básnické dílo Džámího. Skládá se ze tří dívánů lyrické poezie, rozdělené podle doby vzniku a nazvaných „Rozpuk mladosti (Fátihatu´š-šabáb, 1479)", "Prostřední perla náhrdelníku (Vásitatu´l-iqd, 1489)" a „Konec života (Chátimatu´l- haját, 1491)".
Do další skupiny patří epika podle vzoru Nizámího, zejména „Lejla a Madžnún“, „Dar svobodných (Tuhfatu´l-ahrár)“ a „Kniha o Alexandrově moudrosti (Chirádnáme´-i Sikandarí)“.

(Autorem textu je Jan Marek, text je výňatek z doslovu výše uvedené publikace, 
str.116 -124)

*Vyšlo v českém překladu od Věry Kubíčkové v roce 1954, 
  edice Světová četba; Sa´dí "Růžová zahrada")

...............................
Název: Jarní zahrada
Originální název: [Ketab-e] Bahárestán-e Mauláná Džámí
Autor:Abdurrahmán Džámí (1414-1492)
Překlad: Jan Marek (1931)
pro překlad bylo použito cařihradské vydání z roku 1294 h.
od Ottokara Schlechty-Wssehrda
Přebásnila: Kamil Bednář
Kresbami vyzdobila: Lucie Weisbergrová
Vydavatelství: Praha : Svět sovětů
Rok vydání: 1957
Počet stran: 134 s.
...............................