James Baldwin "Sonnyho blues" (1957)
.jpg)
foto: James Baldwin “Sonny’s Blues” (Klett, 1979) "Táta byl mohutný, hrubý a křičel, až uši zaléhaly, pravý opak Sonnyho, ale oba se uměli - uzavřít do sebe. Máma se mi to snažila alespoň trochu vysvětlit těsně po otcově smrti. Přijel jsem domů na dovolenku z vojny. To jsem viděl mámu naposled. Stejně se mi ta scéna plete v představě s různými vzpomínkami na ni, když byla mladší. Vždycky jí vídám, jak vypadala třeba v neděli odpoledne, když dospělí hovořili po slavnostním nedělním obědě. Vždycky jí vidím v bleděmodrých šatech. Sedí na otomanu a otec v lenošce nedaleko ní. Obývací pokoj je plný známých z kostela a příbuzných. Jsou rozsazeni po židlích po celém pokoji, venku se krade večer, ale nikdo si to ještě neuvědomuje. Za okny houstne tma a do pokoje občas zalehne hluk z ulice nebo možná chřestivý rytmus tamburíny z blízkého kostela, ale jinak je v pokoji úplné ticho. Chvíli nikdo nemluví, ale všechny obličeje potemní jako obloha venku. Máma se
