Langston Hughes x Gary Bartz
Příspěvky
Ježíš v islámu
Obecně lze říct, že islám chová pro Ježíše velkou úctu, rovněž ale chápe jeho roli s určitými rozdíly než křesťané, tj. dogma o trojici a role Ježíše jako Syna Božího. Pro přesnější popis a výklad byly zvoleny ukázky z knih našich dvou předních orientalistů, Luboše Kropáčka a Bronislava Ostřanského. První část, zaměřená obecně na teologii, je převzata ze dvou velmi známých publikací, "Duchovní cesty islámu" a "Súfismus: dějiny islámské mystiky". Zde je popsáno postavení a význam Ježíše v sunnitském islámu, dále pak pohled súfíjů, který je mnohdy na hranici islámu, ale vždy se snahou o jeho sblížení se s křesťany. Je-li řeč o Ježíši, nemůžeme opomenout islámský pohled na konec světa, ve které hraje Ježíš významnou roli. Pro tuto pasáž byla použita ukázka z knihy "Konec tohoto světa: milenialismus v judaismu, křesťanství a islámu", autor islámské části je Bronislav Ostřanský.
"Islám jako výzva pro křesťany" Pavel Hošek (Návrat domů, 2016)
"V současné diskusi o islámu jde o hodně: nejen o dobrý pocit, že mám pravdu, zatímco moji oponenti se mýlí. Jde o budoucnost. Postoje každého z nás totiž mají vliv na okolí a ve společném souzvuku mohou dolehnout až k představitelům naší země a Evropy, a tím spoluurčit politický vývoj. To je velká věc, ale Pavlu Hoškovi jde o mnohem víc: aby tyto postoje - ať jsou třeba vzájemně odlišné - každopádně odrážely víru v Ježíše Krista a aby křesťané právě tímto způsobem přispívali do společné diskuse. Zrovna tohle za ně totiž nikdo jiný neudělá. Proto je tak ohromně dobře, že tato kniha vyšla."Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek ThD., religionista, Univerzita Karlova, Praha
"Islámský stát: Blízký východ na konci časů" O.Beránek, B. Ostřanský (Academia, 2016)
Islámský stát (IS) s nečekanou rychlostí a brutalitou vtrhnul v roce 2014 skrze zpravodajství do našeho povědomí a od té doby nepřestává vyvolávat mnoho emocí i otázek. Jak chce, abychom jej viděli – a jaký doopravdy je? Jde o do krajnosti dotaženou radikalizaci islamismu či spíše brutální podobu islamizace extremismu? A z jaké perspektivy se nejlépe dobereme odpovědi? V kontextu IS západní média často zmiňují slovní spojení „kultura smrti“. Smrt, záhrobí a očekávaný konec světa hrají zásadní roli v rétorice IS, stejně jako v propagandě, kterou tak účinně ohromují Západ. Bez smrti a záhrobí, a to v mnoha jejich aspektech a rovinách vnímání, je zkrátka přemítání o IS předem odsouzeno k neúplnosti. Smrt „obětujícího se mučedníka“ IS na bojovém poli jako nepřekonatelná bojová taktika; smrt jako vysvobození pro Onen svět plný rajských příslibů v barvité a dramatické propagandě IS; nekompromisní hroboborectví jako radikální přístup k posledním věcem člověka; tedy smrt oslavovaná, zasazovan…
Úvahy a zamyšlení teologa Karla Vrány z knihy "Svoboda k pravdě"
………………………………………………………………………….
"Básnický svět Jana Čepa" (Řím, 1978)
„…přistupuji k Čepovu dílu s nemalým ostychem. Zdá se mi totiž, že vstupem do jeho básnického prostoru bych mohl rušivě zasáhnout do tichého, dokonalého řádu dnes už uzavřeného života a díla. Čepův prostor je básnicky pohostinný. Je to však pohostinnost velmi náročná. Vyžaduje meditativní chápání a naslouchající sympatii. „Počátek poznání a lásky – napsal Jan Čep – je v tom, že šetříme druhého, že se do něho nesnažíme vloupat stůj co stůj.“ Přijímám riziko částečnosti pokusu o přiblížení, neboť vím, že mluvím o společném příteli k přátelům a že všichni jsme u Čepa „doma“. Nesnažím se vloupat do jeho tajemství. Chceme se jen porozhlédnout po obzorech jeho básnické krajiny, zastavit se s ním na některé křižovatce našich osudů a jít s ním pár kroků p cestě, kterou se vracel „domů“ a kterou putoval do zaslíbené země.“
"Básnický svět Jana Čepa" (Řím, 1978)
„…přistupuji k Čepovu dílu s nemalým ostychem. Zdá se mi totiž, že vstupem do jeho básnického prostoru bych mohl rušivě zasáhnout do tichého, dokonalého řádu dnes už uzavřeného života a díla. Čepův prostor je básnicky pohostinný. Je to však pohostinnost velmi náročná. Vyžaduje meditativní chápání a naslouchající sympatii. „Počátek poznání a lásky – napsal Jan Čep – je v tom, že šetříme druhého, že se do něho nesnažíme vloupat stůj co stůj.“ Přijímám riziko částečnosti pokusu o přiblížení, neboť vím, že mluvím o společném příteli k přátelům a že všichni jsme u Čepa „doma“. Nesnažím se vloupat do jeho tajemství. Chceme se jen porozhlédnout po obzorech jeho básnické krajiny, zastavit se s ním na některé křižovatce našich osudů a jít s ním pár kroků p cestě, kterou se vracel „domů“ a kterou putoval do zaslíbené země.“
