Úvahy a zamyšlení teologa Karla Vrány z knihy "Svoboda k pravdě"
………………………………………………………………………….
"Básnický svět Jana Čepa" (Řím, 1978)
„…přistupuji k Čepovu dílu s nemalým ostychem. Zdá se mi totiž, že vstupem do jeho básnického prostoru bych mohl rušivě zasáhnout do tichého, dokonalého řádu dnes už uzavřeného života a díla. Čepův prostor je básnicky pohostinný. Je to však pohostinnost velmi náročná. Vyžaduje meditativní chápání a naslouchající sympatii. „Počátek poznání a lásky – napsal Jan Čep – je v tom, že šetříme druhého, že se do něho nesnažíme vloupat stůj co stůj.“ Přijímám riziko částečnosti pokusu o přiblížení, neboť vím, že mluvím o společném příteli k přátelům a že všichni jsme u Čepa „doma“. Nesnažím se vloupat do jeho tajemství. Chceme se jen porozhlédnout po obzorech jeho básnické krajiny, zastavit se s ním na některé křižovatce našich osudů a jít s ním pár kroků p cestě, kterou se vracel „domů“ a kterou putoval do zaslíbené země.“
………………………………………………………………………….
"Bůh a moderní literatura" (Řím, 1967)
„Moderní člověk se neobejde bez Boha, nevymaže ze své duše jeho obraz, neuhasí ve svém srdci drásavou nostalgii po svém Stvořiteli a jeho nesmírné lásce. Když sestoupíme s takzvanou introspektivní psychologickou literaturou, jako je třeba Proust, Svevo nebo Moravia, do kalných vod myšlení a tužeb dnešního člověka, nalezneme tam nesmírnou a nezměřitelnou hnijící zhnisanou tvář zejícího prázdna, zoufalé nicoty a leptající úzkosti. A právě tato hnijící a rozjizvená vrstva lidské duše svědčí o nekonečné nepřítomnosti Boha.“
………………………………………………………………………….
„O smyslu symbolů v našem životě, o tajemství pomíjivosti času a potřebě naděje"
(Řím, 1980)
„Podstatu odvěké i dnešní babylonizace vidím v postupujícím matení jazyka, v rozvracení řeči, v umírání symbolů a v přetrhání mezilidských vztahů. Babylon – to je idolatrie moci a kvantity. Naše babylonizace znamená také ztrácení vnějšího i vnitřního domova, onoho důvěrného prostoru, v kterém si rozumíme s přítelem, sami sobě, s příchozím poutníkem, kde sedáme ke společnému stolu a kde víra, co je věrnost, pravda, láska a nenávist, chleba, únava, den a noc, život a smrt. Domov je prostor, kde jsme chápáni a kde chápeme; kde jsme milováni a kde milujeme, kde nám rozumí i němá tvář, kde nás oslovují i věci. Babylonizací pustne domov. V Babylonu už nerozumíme ani sobě, natož sousedovi… Babylon je vláda nesdílnosti a kvantity, království osamocení a prázdnoty, říše mrtvých a zpustošených symbolů, svět opotřebovaných nadějí a otupělých citů, je to němý, otrlý, hluchý, neprodyšný prostor organizovaného smetiště osobních osudů, je to lesk oceli, asfaltu, sláva čísel a neúprosné anonymní zákonitosti.“
………………………………………………………………………….
„Otázka Boha v totálně technologické společnosti“ (1970)
„Dnešní člověk je nejen silně skeptický, ale i často přímo alergický, slyší-li mluvit o rozumových důkazech Boží existence. To má svůj původ jednak v tom, že v minulosti, a někdy i dnes, se od takových důkazů očekávala v naivní důvěře jakási matematická jistota a intuitivní ozřejmění Božího bytí, jednak v tom, že dnešní člověk ve své zdrcující a stále rostoucí většině ztratil schopnost metafyzicky chápat a vykládat skutečnost ontologicky, zprůhledňovat ji a číst v ní přítomnost absolutního božského prazákladu.“
………………………………………………………………………….
„Smysl soudobého ateismu“ (1972)
„V tomto světě vymře – snad až na malé ostrůvky bez jakéhokoliv kulturního vlivu – náboženská a lidská víra; vymření nebo zakrnění teologického rozměru člověka znamená také proměnu člověka na funkci velké proorganizované soustavy, která nepotřebuje a nedovoluje nic, co ji přesahuje. Proto vymycuje a vymazává z člověka vše individuální, osobní a transcendentní. Vznikne nový typ člověka, osvobozený od hodnot, citu, potřeby Boha, lásky, něhy, nejistoty.“ (…)
„Je to opět on [člověk], který dnes rozhoduje o tom, zda nynější sekularizace a ateizace kultury bude očisťujícím prvkem k novému prožití křesťanství a Boha stále živějšího a většího, anebo zda se sám uzavře ještě hermetičtěji do své imanence, bez naděje a bez transcendence.“ (…)
„Ateismus a nihilismus nejsou ničím jiným než důslednou redukcí bytí na nutnost, esenci, vůli k moci.“ (…)
„Myšlenkový a etický neklid naší doby a našich ateismů skrývá v sobě také naději. Paradoxně a neočekávaně nám zde přichází na pomoc sám relativismus a historicismus. Jejich fanatická důslednost umožňuje, aby relativizovaly a historizovaly samy sebe. Dějiny se nezastavily.“ (…)
„Překonání a integrace technologického existenciálního stylu neznamená ovšem zničení nebo zrušení vědy, techniky a průmyslu; znamená jen objevení a odmítnutí jejich redukcí, jednostranností, jejich absolutizace relativního. Ateismus je projevem neorganického kulturního slohu. Nadvláda a absolutizace neživého se blíží svému konci. Tím se otvírá nová možnost nejen k překonání ateismu, ale i novému prožití náboženských hodnot, k novému setkání se živým Bohem.“
………………………………………………………………………….
„Friedrich Nietzsche - černý prorok 20. století“ (1974)
„Bůh je podle Nietzscheho metafyzický vřed všech našich chorob a nemohoucností, našich neštěstí a ponížení. (…)Nietzsche bral svůj ateismus vážně. Věděl, že smrtí Boha se vše mění: starý svět se řítí do nicoty. Vše se propadá do propasti. Ateismus je nesnadný podnik, ateismus opravdu důsledný, radikální, absolutní a úplný. Tato důslednost se nelíbí lidem na tržišti světa, lidem milující klid, pohodlí, dobré jídlo a bydlo. Odepsali už dávno Boha ze svého světa – ale ponechali si Jeho přikázání, jeho řád, by se jim lépe bydlelo, aby lépe zažívali. Ponechali si někdy i Jeho jméno, Jeho útěchu, když je Ho třeba a když si nevědí rady se svými starostmi. Ale tento polovičatý ateismus je zrovna tak nečestný, ba je lživější a odpornější než všechna náboženství světa.“ (…)
„Člověk osvobozený od Boha a k animalitě zjišťuje, že je najednou sám ve vesmíru a že přece není posledním, nejvyšším a nejušlechtilejším tvorem světového vývoje a dění. Člověk není animal symbolicum – není už obrazem Boha, imago et similitudo Dei, ale je se sám sebou, se svým dravým animálním pudem a žízní po životě. Svět, vesmír, dějiny člověka – tato kosmická skutečnost zbavená své vertikální dimenze je zbavena též svého zakotvení, svého smyslu a svého cíle: všude zeje temná, nesmyslná propast a nicota. Člověk se poznává jako animal tragicum.“ (…)
„Pouze ten, kdo je s to milovat zcela a úplně život v jeho naprosté nesmyslnosti a absolutní tragice, říkat ke světu smrti zásadní ano, má v sobě absolutní, nepodmíněnou, nadlidskou a božskou sílu: tento člověk nejen roste, ale proměňuje se v nadčlověka. Nekonečná tíha nicoty a absurdity si žádá nekonečnou pozitivní sílu tvůrčí lásky; a naopak.:
Karel Vrána (Vyšehrad, 2008)
vybrala a uspořádala Jolana Poláková
Msgre. prof. PhDr. ThDr. Karel Vrána (pseudonym Pavel Želivan) (24. srpna 1925, Zahrádka u Ledče nad Sázavou – 11. prosince 2004, Říčany u Prahy) byl katolický kněz, teolog a filosof, profesor teologie a filosofie na Papežské lateránské univerzitě a Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, rektor papežské koleje Nepomucenum v Římě a předseda Křesťanské akademie v Římě.
28. října 2001 obdržel z rukou prezidenta ČR Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy.
Kompletní biografie a bibliografie
