"Byly jsme tam taky" Dagmar Šimková
(ukázka)
Na nebi stál nazelenalý měsíc, vítr povíval studeně, ale přinášel závany jara: bahnitou vůni
rozvodněných řek a svěžest zoraných brázd a klíčícího obilí. Všechno se zdálo být neskutečné. Neskutečné bylo dunění rychlíku, přejíždějícího kdesi nějaký most, neskutečné byly zvuky aut, uhánějících někde po silnici, neskutečný byl štěkot psa v nesmírné dálce. Všechny tyto zvuky patřily do jiného světa, a i ten se zdál být tak vzdálený, jako by neexistoval.
Skutečný byl vězeňský dvůr, paprsky reflektorů ze střílen, vysoké bílé zdi s ostnatým drátem, potemnělé oprýskané baráky se zamřížovanými okny.
Já, číslo 1211, stojím s ostatními tisíci žen, proměněnými také v čísla. Se ztracenou minulostí, která teď je vzdálená jako ten měsíc a ty zvuky za zdí, jako by nikdy nebyla. Vzpomínka na minulý život přivane jako poryv větru a pomine, rozmělní se a rozplyne jako dunění toho rychlíku, který spěchá někam, kam ho nemohu následovat.
Stojíme při večerním nástupu a čekáme, až budeme spočítány a zkontrolovány, abychom mohly jít spát. Čekáme dlouho, nekonečně, všechny jsme ve špatné náladě. Každá z nás se cítí zapomenutá, pohřbená ve své beznaději. Jsme ztuhlé zimou a tiché jako hřbitovní zeď. Ve vězení, jako všude jinde, člověk prochází různými náladami. Může být veselý a neví proč, snad, že žlázy lépe fungují, nebo proto, že si vzpomněl na něco veselého, co se kdysi dávno udalo, nebo měl krásný sen, nebo ho od probuzení provází zapomenutá melodie, která navozuje nějakou dávnou příhodu - je mnoho důvodů, proč i zde člověk může prožívat radost, ale vždy se cítí trochu zahanben a rychle se podmračí, aby nevypadal jako přihlouplý čtverák. Právě tak je člověk bojovný a zpupný, nebo má náladu ztichlou jako vesnický rybníček porostlý žabincem, má zbabělé nálady a podlé nálady, kdy se mu každý protiví, protože sám uvnitř je plný mizérie a odporu ke všemu, co je člověčí. A jsou biblické nálady, ze všeho nejkrásnější, kdy se cítí povznesen a při náležící pradávně
a neodvratně k celému lidstvu a chápe z Božího úradku své místo na zemi, a ten hrůzný a přece v té náladě milovaný úradek mu dává jakousi mystickou sílu k myšlení a činům. V biblické náladě vzniká většina protestních hladovek a jiných akcí, protože máš sílu Iva a cítíš se vázán pozvednout svůj hlas a třeba malým činem na vteřinu v bezčasí věčnosti vyvážit misku zla, lhostejnosti a bezpráví.
Aby člověk mohl žít, ať bohatý či chudý, jak kostelní myš, musí mít nějaký vysněný cíl. S
myšlenkou na ten cíl vstává zpod baldachýnu či kutlochu za rozbřesku dne. Ale k jakému cíli míří ten, komu je odňato jeho JÁ, člověk, který ztratil své jméno, který je zapomenutým číslem ve stohu spisů Státní bezpečnosti? Člověk, který je méně než poslední tulák, který teď vylézá ze stohu, hladový a bos, setřepává z rozedraného kabátu snítka slámy, a přece je šťasten, protože vidí nad hlavou blednoucí hvězdy a jeho cíl je dojít pomalu nebo rychle k večeru do Horních Kotěhůlek, kde je pěkná mlynářka, která dá kus žvance, a vyspat se v teple v kravíně. A bude si cestou zpívat a hvízdat, nasbírá v lese jahody a maliny, nabere si vodu ze studánky a prospí se v kopci rozkvetlého jetele, a s večerem bude v Kotěhůlkách klid, mladí budou sedět na návsi u husího rybníčku a někdo zmáčkne harmoniku a zazní starodávná písnička. Kolem kostela voní lípy, pan páter předříkává zbožným hlasem litanii a nikdo nevyžene tuláka, protože ho znají, že nekrade,
a dají vdolky s mákem do uzlíku na druhý den. A když ho jinde vyženou a pošlou na něj zubaté psy, půjde dál a příště se zlé dědině oklikou vyhne, protože svobodný člověk je vždy aspoň částečně pánem svého žití. Zapráskne dveřmi, aby ukončil hádku, přestěhuje se do jiného domu, vstoupí do trapistického kláštera, dá se z trucu naverbovat do cizinecké legie, vyjde si do Stromovky nalokat se čistého vzduchu a klidu, napíše vzteklý dopis milence, opije se v nevěstinci, koupí manželce na usmířenou kytičku sněženek, vynadá paní ve frontě na citróny, že předbíhá - i v omezeném světě těch dní má stále ještě možnost zchladit si žáhu, vybouřit se z mizérie, něco udělat, něco odmítnout,
někoho poslat k čertu, být chvíli sám. V takových chvílích vidíš celý svůj bývalý život jako film, ale všechny dobré části z něj byly vystříhány. Je to jako noční můra, před očima ti defilují s ďábelskou muzikou všechny tvé neúspěchy, a jenom neúspěchy. A nemůžeš se bránit, protože tvoje racionální část horlivě přitakává, „bylo tomu tak, hlupačko," a emocionální část tě chlácholí a našeptává, že jinak se tehdy jednat nedalo. A tak přihlížíš bezmocně zápasu své vlastní duše a rozumu, vidíš tu bitvu pěkně z návrší, jako ubohý bláznivý maršálek, ochraptělý nadáváním, které nikdo neposlouchá, protože tvůj hlas
nedolehne nikam vtom třeskotu zbraní.
Vítr se utišil. Nebe je teď potažené nízkými mračny, i ledový měsíc zmizel. Potřetí prochází kolem četa dozorců ve válenkách a kožíšcích podšitých beraní kůží, se smíchem, co jim záleží na tom ztichlém plotě, tak jak tak jsou ve službě a nemohou jít spát.
Moje nálada, teď už masochistická, se blíží k onomu mezníku, kterého se děsím. Cokoliv teď mohu udělat. Jedna kapka deště, jediné slovo... vybuchnu jako mina, roztříštím se na tisíce střepin.
(text byl převzat z knihy Dagmar Šimkové "Byly jsme tam taky", s. 91, kap. VI)
E-book ve formátu PDF
"Byly jsme tam taky" Dagmar Šimková
Nakl.: Monika Vadasová-Elšíková, 2011
