* fitra - knihovna *

SVOBODA — PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM?  Moderní evropské a americké dějiny se soustřeďují na úsilí osvobodit se od politických, ekonomických a duchovních pout, která lidi svazují. [...] Principy ekonomického liberalismu, politické demokracie, náboženské svobody a individualismus v osobním životě byly výrazem tužeb po svobodě a současně se zdálo, že přibližují lidstvo k jeho seberealizaci. Člověk zpřetrhal jedno pouto za druhým, odvrhl nadvládu přírody a sám se učinil jejím pánem; zničil nadvládu církve a způsobil převrat absolutistického státu. Odstranění vnější nadvlády se zdálo být nejen nezbytnou, ale i dostatečnou podmínkou k dosažení vytouženého cíle: svobody jednotlivce. [...] Temné a ďábelské síly lidské přirozenosti byly vypovězeny do středověku a ještě starších historických údobí, přičemž se vysvětlovaly nedostatkem vědění či prohnanými záměry podvodných králů a kněží. Na tato období se pohlíželo, jako by to byla nějaká sopka, která už dávno přestala hrozit. Člověk se cítil bezpečný

  ukázka z knihy  Neil Postman "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy"   (Mladá fronta, 1999, překlad: Irena Reifová, originál  "Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business", 1. vydání 1985) "Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. [...] Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. [...] Jak Huxley poznamenal v pozdějším Návratu do překrásného nového světa (Brave New World Revisited), bojovníci za lidská práva a racionalisté, kteří jsou vždy připraveni vzdorovat diktatuře, zapomněli vzít v úvahu „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení“. V románu 1984, dodává Huxley, jsou lidé ovládáni prostřednictvím bolesti. V Konci civilizace je kontrola zajištěna prostřednictvím slasti. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět

Jednoho krásného podzimního dne v roce 1974 jsem šel z katedry anglistiky na University of Massachussetts směrem k parkovišti. Krásné ráno vzbuzovalo v lidech vzájemnou vstřícnost. Mladí lidé spěchali všemi směry - mnozí z nich byli jistě noví studenti plni entuziasmu. Starší muž, který měl stejnou cestu, se ke mně obrátil a poznamenal něco o tom, jak jsou ti lidé mladí. Přitakal jsem. Pak se mě zeptal, zda jsem také student. Odpověděl jsem, že ne, že jsem učitel.. Co učím? Africkou literaturu. To je ale náhoda, řekl: znal totiž člověka, který učí totéž nebo snad africké dějiny na vysoké škole nedaleko odsud. Vždycky ho to překvapí, pokračoval: vůbec by ho nenapadlo, že Afrika má i takové věci. Přidal jsem do kroku. "Možná bych měl chodit na Vaše přednášky,"zaslechl jsem za zády, "abych se o tom něco dozvěděl." Pár týdnů nato jsem dostal dva dojemné dopisy od gymnazistů z Yonkers v New Yorku, kteří - děkují jejich učiteli - právě dočetli Svět se rozpadá (1.). Jede