* fitra - knihovna *

  foto: Brooklynský most (NYC), 2003. Foto a leták níže jsou z doby, kdy USA napadly Irák (19.3.2003 - 20.3.2003)    01:33 Byla invaze do Iráku oprávněná a v souladu s mezinárodním právem? 04:29 Byla invaze do Iráku legitimní? 05:40 Nová kniha "Co nezavály písky Mezopotámie" (2023) Tomáš Belica & Miroslav Belica 06:30 Jaké byly skutečné cíle operace "Irácká svoboda"? 07:19 Richard K. Bell "Mezinárodní právo nám bránilo udělat věci správně" 08:40 Zbraně hromadného ničení v Iráku nebyly 09:50 v Iráku byly "jednoduché" chemické zbraně, které Iráku dodávaly USA v době Irácko-íránské války 11:00 Madeleine Albright a její výrok: "the deaths of half a million Iraqi children were ‘worth it’" 11:48 Přiznání Colin Powella, že lhal o zbraních hromadného ničení 13:15 Invaze do Iráku nesouvisela s 11. září 2001 a byla plánována mnohem dříve 14:50 Američtí neokonzervatisté ve vládách USA a propojení s businessem 16:00 Projekt "Nové americké

Mecca (SA) foto: Mohamed Mokhtar @  D o c u m e n t a r i e s  "Náboženský život lze zhruba rozdělit na tři období. Ta lze označit jako „víru“, „myšlení“ a „objevování“.V prvním období se náboženský život jeví jako určité učení, jež musí jednotlivec či celý národ přijmout jako bezpodmínečný příkaz, aniž by jakkoliv rozumově chápal jeho základní smysl a účel. Tento postoj může mít veliký dosah pro společenské a politické dějiny národa, ale nepřinese vážné následky pro vnitřní růst a rozvíjení se jedince. Naprosté podřízení se je následováno rozumovým pochopením tohoto učení a jeho základního zdroje autority. V tomto období hledá náboženský život své opodstatnění v metafyzice – logicky soudržném nahlížení světa, jehož součástí je Bůh. Ve třetím období je metafyzika nahrazena psychologií a náboženský život začíná usilovat o přímý styk s nejzazší realitou. Právě zde se náboženství stává záležitostí osobního osvojení si života a moci; jedinec získává svobodnou osobnost – nikoli

"Naděje (radža´) spočívá v tom, že srdce lpí na něčem milém, co se má dostavit v budoucnu. Stejně jako se budoucnosti týká strach, tak i naděje se upíná k budoucímu očekávání. Na naději spočívá život a svoboda srdce. Naděje se liší od pouhého přání tím, že přání ponechává člověku pohodlí, takže se nevydává cestou horlivosti a úsilí, zatímco naděje v tomto směru naopak působí. Naděje zasluhuje chválu, pouhé přání je choré." Abú-l-Qásim al-Qušajríh „Psaní (Risála)“ 11.století zdroj: Duchovní cesty islámu Luboš Kropáček (Vyšehrad, 1998), s.160 ✻   ✻   ✻   Velmi pozoruhodný nový výklad islámu podává také veskrze nekonvenční Osman Yahia. Islám nepojímá jako systém, ale jako vše zahrnující vizi, nikoli jako učení, ale samu moudrost. Rozlišuje islám makroskopický, jímž je všechen vesmír jako výraz svého připoutání k prvotnímu principu, a islám mikrokosmu, zahrnující člověka, nadaného svobodou a rozumem a vědomého si Boží existence, uznávající prvotní princip a uskutečňujíc

  "Odbíral a četl noviny liberální, nikoli krajní, ale onoho směru, kterého se přidržovala většina. A přestože ho vlastně nezajímala ani věda, ani umění, ani politika, neochvějně zastával na všecky ty věci ony názory, jež zastávala většina a její list, a měnil je, až když je měnila většina, lépe řečeno neměnil je, nýbrž měnily se v něm nenápadně samy. Nevybíral si ani směry ani názory, ale ty směry a názory samy přicházely k němu, zrovna tak, jako si nevybíral tvar klobouku ani střih kabátu, nýbrž bral, co se nosí. Ale jako člověk, žijící v určité společnosti a cítící potřebu jisté duševní činnosti, jaká se obvykle vyvíjí v letech zralosti, musel mít názory stejně nezbytně, jako musel mít klobouk. I když měl své důvody, proč dával přednost liberálnímu směru před konzervativním, kterého se taktéž přidržovali mnozi z jeho kruhů, nestalo se tak proto, že by byl považoval liberální směr za rozumnější, ale proto, že lépe vyhovoval jeho životnímu stylu. [...] Nuže, liberální směr se Stě

بِسمِ الله الرَّحمَنِ الرَحِيمِ 30:54 "Bůh je ten, jenž stvořil vás slabými, po slabosti pak sílu dal a posléze opět ze síly slabost a sivost učinil. On tvoří, co chce, a On vševědoucí je i všemohoucí." 30:54 "God is the one who created you from weakness, then made after weakness strength, then made after strength weakness and white hair. He creates what He wills, and He is the Knowing, the Competent." 30:54 اللَّهُ الَّذِي خَلَقَكُمْ مِنْ ضَعْفٍ ثُمَّ جَعَلَ مِنْ بَعْدِ ضَعْفٍ قُوَّةً ثُمَّ جَعَلَ مِنْ بَعْدِ قُوَّةٍ ضَعْفًا وَشَيْبَةً ۚ يَخْلُقُ مَا يَشَاءُ ۖ وَهُوَ الْعَلِيمُ الْقَدِيرُ

  foto: zadní strana amerického vydání "Society of the Spectacle" Guy Debord (Black & Red, 1970), 1st Edition in the English "Společnost spektáklu poprvé vyšla v listopadu 1967 v Paříži v nakladatelství BuchelChastel. [...] Takováto kritická teorie se nemusí měnit, dokud nebudou zničeny obecné podmínky dlouhého dějinného období... Roku 1988 jsem v Komentářích ke společnosti spektáklu jasně doložil, že „předchozí celosvětová dělba spektakulárních úkolů“ mezi soupeřícími říšemi „koncentrované spektakularity“ a „rozptýlené spektakularity“ se mezitím zhroutila ve prospěch jejich splynutí do společné formy „integrované spektakularity“. [...] Tato vůle k modernizaci a sjednocení spektáklu, spojená se všemi ostatními aspekty zjednodušování společnosti, vedla roku 1989 k tomu, že ruská byrokracie jako jeden muž náhle konvertovala k současné ideologii demokracie, tj. k diktátorské svobodě Trhu, mírněné uznáním Práv spektakulárního člověka. Nikdo na Západě ani jediný den nekom

Cal Tjader "Soul Sauce" (Verve, 1964) Boogie Monsters "Riders of the Storm: The Underwater Album" (Pendulum, 1994)

  První moderna, druhá moderna, postmoderna "Východisko úvah o druhé moderně představuje zkušenost rapidní změny společenských základů. Už během mého vysokoškolského studia se mi zdálo neúnosné, či přímo rozporuplné, aby věda, která hlásá a analyzuje změnu, sama vycházela z principu vztahového rámce změny, který koření ve zkušenostech 19. století" [...] "Výrazem první moderna chápu v tomto smyslu za prvé: ztotožnění společnosti s národním státem, tedy kontejnerový model nacionálně organizované společnosti; za druhé ideál normální společnosti s plnou zaměstnaností, tedy normální pracovní vztahy se standardizovanou kariérní biografií; za třetí masové strany, které koření v třídních kulturách; za čtvrté malé rodiny s obyčejnou dělbou práce mezi muži a ženami; ale také jasné hranice mezi přírodou a společností, jasné hranice mezi "my" a ostatními, životem a smrtí, věděním a nevěděním. To vše jsou základní předpoklady, které dnes ztrácejí stabilitu." [...] Rozl

  foto: první vydání "Risikgesellschaft" (česky Riziková společnost ) Ulricha Becka v roce 1986, níže obálka českého vydání z roku  2004, Sociologické nakladatelství SLON. Kniha v PDF zde . "Riziková společnost se v protikladu ke všem dřívějším etapám (včetně společnosti industriální) vyznačuje jedním zásadním nedostatkem: situace ohrožení není možné připsat vnějším příčinám. Na rozdíl od všech dřívějších kultur a fází společenského vývoje, které byly vystaveny rozmanitým hrozbám, je dnes společnost ve styku s riziky konfrontována sama se sebou. [...]  zdrojem existujících nebezpečí už není nevědění, nýbrž vědění, nikoli nedostatečné, nýbrž zdokonalené ovládání přírody, nikoli to, co se vymyká lidskému dosahu, nýbrž právě systém rozhodování a objektivních tlaků nastolený industriální epochou. Moderna převzala navíc i roli svého protějšku – roli tradice, která má být překonána, tlaku přírody, který má být ovládnut. Stala se hrozbou a příslibem osvobození od hrozby, kterou

       foto: "They Live" (1988) americký sci-fi thriller z roku 1988 režiséra Johna Carpentera. Způsoby vidění umění (originál vs. kopie*) "Význam původního díla již nespočívá v jedinečnosti jeho existence. Jak je v naší současné kultuře jeho jedinečná existence hodnocena a vymezena? Je definována po způsobu předmětu, jehož hodnota závisí na jeho vzácnosti. Tato hodnota je potvrzována a poměřována prostřednictvím ceny, které dokáže dosáhnout na trhu. [...] - a umění je považováno za něco vznešenějšího než obchod - tvrdí se, že jeho tržní hodno cena je odrazem jeho duchovní hodnoty. [...] A jelikož v moderní společnosti ani jedno nepředstavuje hybnou sílu života, je umělecké dílo zahaleno do atmosféry zcela falešné zbožnosti. O uměleckých dílech se mluví a jsou prezentována, jako by se jednalo o posvátné relikvie, které v prvé řadě slouží jako doklad svého vlastního zachování. Jakmile může být prokázán jejich původ, jsou prohlášeny za umění.“ [...] Falešná zbožnost, jež n