Válka a emancipace barev (ke 100. výročí narození Frantze Fanona)
.jpg)
foto: Frantz Fanon, kresba William Kentridge (2016)
"Černoch je černý člověk.
Jinými slovy se následkem řady afektivních omylů etabloval ve světě,
odkud bude nutné ho konečně vytáhnout. Jde o vážný problém.
Nesnažím se o nic menšího než o osvobození barevného člověka od jeho samého."
Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (1952)
Dnes (20.7.2025) uplyne rovných 100 let od narození martinického psychiatra a antikoloniálního myslitele Frantze Fanona. Svým významem se řadí mezi ty osobnosti, bez nichž by 50. a 60. léta boje za lidská práva byla jen politickým kolbištěm plytkého resentimentu. Intelektuál bez kariérních ambici přináší jedinečnou zkušenost a vhled do tématu; Frantz Fanon, společně s James Baldwinem, Ralph Ellisonem, Kenneth B. Clarkem, W. E. B. Duboisem, Ngugi wa Thiong'em, Chinua Achebem ad., je jedním z nich.
Jestliže Dubois upozorňoval na dvojakost černého vědomi, Baldwin odmítal označení "černošsky" spisovatel, Fanon vyvodil z diagnózy duše černého lidu, že se bude muset stát člověkem bez přívlastků a přestat nosit masky, které mu společnost podsouvá (a někdy nosí i dobrovolně), aby došel k opravdové emancipaci.
Frantz Fanon v ideologickém kvasu (Marx, Hegel a dialektika pána a raba)
(Ne)ideologicky obraz Frantz Fanona téměř neexistuje a záleží, zda jsme schopni deideologizovat ideologie, tedy vidět chudého člověka, nikoli příslušníka chudé třídy. Fanonovo myšlení je rámováno ideologiemi marxismu, panafrikanismu a antikolonialismu jak Fanonem samým, tak jeho vykladači; on sám, jak již bylo řečeno, usiloval stát se člověkem bez přívlastků. Achille Mbembe, současný kamerunský teoretik postkolonialismu nebo Cedric J. Robinson, autor knihy "Black Marxism: The Making of the Black Radical Tradition" ale přistupují k "černému" marxismu kriticky; Fanona a další revolucionáři "se hlásili k epistemologii třídního boje, ale útočili na ontologické předpoklady, jež byly výsledkem produkce subjektů rasy." (1) Podobně jako nezapadal do Marxova ismu afroamerický spisovatel Richard Wright, i Fanon, ačkoli si vypůjčil text internacionály pro název své poslední knihy (2), nemůže být apriorně řazen mezi marxisty a pro někoho je existencialistou. To koneckonců potvrzují muslimové na celém světě a jejich podpora Fanonova odkazů.
Naopak hegelovsko-freudovsko-marxistického Frantze Fanona přináší eseje Pavla Barši v knize Cesty k emancipaci (3), kde, mimo jiné, vysvětluje zřejmě nejkontroverznější Fanonuv postoj k užití násilí jako "nástroje" vyřešení Hegelovy dialektiky pána a raba (4). Barša zde poukazuje na zcela jinou situaci lidí tmavé pleti a tedy i jiný způsob aplikování Hegelovy a Marxovy filosofie: "Němci pod francouzskou okupací zůstali lidmi. V Alžírsku nejde pouze o panství, ale o rozhodnutí v podstatě jen zabrat terén. Alžířané, zahalené ženy, palmy a velbloudi představují panoráma, přirozené pozadí lidské přítomnosti Francouzů." (5) Ve svém výkladu Barša upozorňuje na rozdílný kontext problematizující aplikaci Hegelovy dialektiky a zasazení do marxistického rámce, protože Hegel hovoří o konfliktu dvou lidí, kdežto Fanonův problém spočívá v neuznání jedno lidství druhým. Fanon nejprve musí učinit z podčlověka znovu člověka; tento zápas nazývá Fanon metafyzickým. (6) Dějinná specifičnost Fanonovy doby a jeho analýza duše černého lidu ideologická zařazení do kategorií Evropy 20. století činí někdy nejednoznačným a dává důvod k Fanonovu přijetí v tak různorodých táborech.
Frantz Fanon o rasismu/rase
V 19. století, pod vlivem pozitivismu (7), hledal moderní člověk hrající si na boha pravdu a neváhal pomocí pravítka hodnotit etnika na "kvalitní" a "druhořadá". Byl to právě Fanon a básníci frankofonní Afriky z hnutí Negritude (8), Aimé Césaire, Léopold S. Senghor ad., kteří popsali vliv kolonialismu na kolonizované, ale i na kolonisty samé. Achille Mbembe shrnul převážně Fanonovy postřehy takto: "Pro Fanona je výraz "černoch" spíš mechanismem přisuzování atributů než sebeoznačení. Já nejsme černý, prohlašuje Fanon. [...] Jsem lidská bytost, a to je vše. Černý je přezdívka, plášť, do něhož mne zahalil někdo jiný ve snaze lapit mě v něm do pasti." (9) Mbembe také dává kolonialismus do širšího rámce citaci německé filosofky Hannah Arendtove, která ve své knize Původ totalitarismu (vyšlo 1951) předkládá tezi, že "rasa se stala jádrovým principem politického těla (náhražkou národa) a byrokracie (technikou nadvlády) poprvé v novověku. I když byly rasismus a byrokracie vynalezeny a rozvíjeny samostatně, právě v Africe se poprvé ukázalo, jak těsně jsou spjaté." (10) Výsledkem je tady "separace od sebe samých. Separace vede ke ztrátě pocitu blízké důvěrnosti k sobě samému." (11)
Ohledně tradice cituje Mbembe kamerunského filosofa Fabiena Eboussi Boulagu (1934–2018), který poukazuje, že "bdělá paměť usiluje o vysvobození z opakování stavu odcizení během kolonizace, neboli domestikace člověka, kdy je zúžen na úděl objektu a sám sebe se zříká, jsa odcizen ve vlastní zemi, vzhledem k vlastnímu jazyku, tělu, coby nadbytečnost jsoucnosti a historie." (12) Psychika "podčlověka" je "osoba zbavená schopnosti mluvit a je nucena o sobě přemýšlet ne-li jako o vetřelci nebo alespoň jako o někom, kdo se může v sociálním světě vyskytovat pouze jako problém." (13) "Aby byl černým člověk viděn a jako takový byl identifikován, přes jeho tvář musel být přehozen závoj, a tím byla jeho tvář zbavena vší lidskosti." (14)
Básník z Martiniku, Aimé Césaire, souhlasil s Fanonem, ale rozvedl kritiku západního myšlení koloniální doby následovně: "Evropský redukcionismus, tedy systém myšlení či spíše instinktivní tendence ze strany prestižní a prominentní civilizace zneužívající svého renomé k udržování vakua kolem sebe, které násilně zužuje představu univerzálního tak, aby se krylo s jejími vlastními parametry, tj. myšlení univerzálního pouze na základě vlastních postulátů a kategorií." (15)
Frantz Fanon o hnutí negritude & harlemská renesance
Nadčasovým a obzvlášť dnes v čase multikulturalismu aktuální, je Fanonuv postoj k emancipačnímu hnutí Negritude ve Francii a harlémské renesanci v USA minulého století, obě hnutí končící v identitárním zacyklení, byly pro Fanona kladným prvkem, ale viděl v nich jen dočasný efekt. Pro černocha měly mít jen terapeutický význam, skrze něž uzdraví své zadupané sebevědomí, jakmile ale objeví své lidství, měl by již barvu ponechat minulosti. Do této fáze paradoxně hodil vidle příchod liberalismu a konzumní kultura 60. let, která si vše cizí ekonomicky přisvojila a tržně přetavila na kapitalistickou kulturu. Fanonuv sen o člověku se nekoná, černoch nemá odvahu na násilnou rebélii překonat hegelovský problém pána a raba, natož se zbavit "negerskeho" bytí. Éra pozdního kapitalismu redefinovala koncept etnicity a "černá kůže" se stala fetišem, identitou, ale hlavně novým kapitálem, k němuz si běloch vytvořil nezdravou lásku, jako dříve nenávist.
Frantz Fanon a zakázané slovo
Fanon navazuje na Duboisovy eseje Duše černého lidu (16) a na příkladech ze své profesní praxe ukazuje, že "černoch má dvě dimenze; jednu sdílí s člověkem své rasy a druhou s bělochem. Černoch se chová jinak vůči bělochovi a jinak vůči jinému černochovi." (17) Fanon tak rozvádí Césaireovu kritiku o kolonialismu, jež "milionům lidí obratně vštípil strach, komplex méněcennosti, roztřesenost, porobu, beznaděj a lokajství." (18) Fanon hovoří o "negrovi" ve třetí osobě, tím už demonstruje, že je člověkem. Číst Fanona je terapeutický zážitek, protože jeho řeč není zatížena jednak resentimentem, tak typickým pro Afroameričany (19); teze o univerzálním člověku není u Fanona jen frází, ale skutečným imperativem, vycházejícím z diagnózy rasismu, kolonialismu nebo západního konceptu rasy.
Současný běloch toto slovo přestal říkat kvůli novým společenským konvencím. Neříká jej nahlas, je ale otázkou, zda jsou jeho důvody zvnitřněny. Spíše jsou ale jen utilitární, praktické, mít pohodlný život bez konfliktů. Toto slovo má specifickou energii a stejně jako dříve řeklo mnohé o nás, i dnes o nás říká mnohé jeho "neříkání". Slovo "negr" by ideálně mělo zmizet, tak alespoň působí současná veřejná debata, ale to se nestane, protože americký černoch si v tomto slově našel oblibu a umí být jen "negrem", nikoli člověkem, jak chtěl Fanon. Řešením by paradoxne bylo využít současnou konzumní kulturu pozdního kapitalismu a nechat slovo "negr" naopak bělochem používat, teprve pak by skutečně zmizelo, protože vše, co konzumní kultura kooptuje, ztrácí obsah i význam. Tímto způsobem by se Afroameričan ontologicky nasměroval do skutečného bytí, bytí člověkem a Fanonuv sen by se stal skutečností.
poznámky/odkazy
1) "Black Marxism: The Making of the Black Radical Tradition" Cedric J. Robinson (2000);
"Kritika černého rozumu" Achille Mbembe, 60,
"Kritika černého rozumu" Achille Mbembe, 60,
2) "Již vzhůru psanci této země,
Již vzhůru všichni jež hlad zhnět,
Teď právo duní v jícnu temně
a výbuch zahřmí naposled."
Internacionála je mezinárodní hymna dělnického hnutí, text Eugène Potter, 1871.
3) "Cesty k emancipaci" Pavel Barša (2015)
kapitoly: Fanon a DuBois; Negr a Hegel; Od dialogu k boji; Od asimilace k afirmaci; Dialektika emancipace; Emancipace z dialektiky; Negerství jako revolta, nikoli esence; ad.
4) "Cesty k emancipaci" Pavel Barša (2015), s. 28
5) "Psanci této země" Frantz Fanon (1961, česky 2015), s. 226
6) "Psanci této země" Frantz Fanon (1961, česky 2015), s. 63 "Kolonizátorovi nestačí pouze fyzicky [...] oddělit životní prostor kolonizovaných."
7) Podobný trend přinesli němečtí filologové Joseph Ernest Renan a Friedrich Max Müller v 19. století: "Právě ze srovnávací filologie pochází známá teorie o rozdělení na Indoárijce (dnes Indoevropany) a Semity. [...] a tito dva filologové se největším dílem zasloužili o to, že se ve vědeckých kruzích začala uznávat teorie o kulturních a jazykových (nikoli biologických) rozdílech mezi Árijci a Semity, byli přesvědčeni, že myšlení, cítění a přesvědčení (zejména náboženské) prehistorických skupin obyvatel lze určit pomocí filologické analýzy." zdroj: "Árijský Kristus: tajný život Carla Junga" Richard Noll (1997, česky 2001), s. 141, 142
8) Rozhovor s afrikanistou Vojtěchem Šaršem na téma africké literatury a hnutí Négritude (12.10.2018)
9) "Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022), s. 83
10) "Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022), s. 97
11) "Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022), s. 131
12) "Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022), s. 155
13) "Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022), s. 181
14) "Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022), s. 180
15) "Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022), s. 244
16) "Černochovo dvojí vědomí" W. E. B. Du Bois (z knihy Duše černého lidu, 1903)
17) "Černá kůže, bílé masky" Frantz Fanon (1952, česky 2012), s. 52
18) "Rozprava o kolonialismu" Aimé Césaire (1950)
18) "Rozprava o kolonialismu" Aimé Césaire (1950)
Literatura
"Kritika černého rozumu" Achille Mbembe (2013, česky 2022)
"Černá kůže, bílé masky" Frantz Fanon (1952, česky 2012)
"Psanci této země" Frantz Fanon (1961, česky 2015)
"Frantz Fanon:A Biography" David Macey (2000)
"Frantz Fanon : a portrait" Alice Cherki (French 2000, English 2006)
"Black Marxism: The Making of the Black Radical Tradition" (1983)
Frantz Omar Fanon
(20. července 1925 Fort-de-France, Martinik, Francouzské Antily – 6. prosince 1961 )
byl martinický politický myslitel, psychiatr a marxista. Proslavil se zejména svými texty Černá kůže, bílé masky (1952) a Psanci této země (1961), v nichž shrnul důsledky kolonialismu a rasismu na mentalitu lidí. Zabýval se psychopatologickými dopady kolonialismu a lidskými, sociálními a kulturními dopady dekolonizace. Jeho práce se staly vlivnými v oblasti postkoloniálních studií, kritické teorie a marxismu.
(20. července 1925 Fort-de-France, Martinik, Francouzské Antily – 6. prosince 1961 )
byl martinický politický myslitel, psychiatr a marxista. Proslavil se zejména svými texty Černá kůže, bílé masky (1952) a Psanci této země (1961), v nichž shrnul důsledky kolonialismu a rasismu na mentalitu lidí. Zabýval se psychopatologickými dopady kolonialismu a lidskými, sociálními a kulturními dopady dekolonizace. Jeho práce se staly vlivnými v oblasti postkoloniálních studií, kritické teorie a marxismu.
.jpg)
Frantz Fanon se svým lékařským týmem v Alžíru v letech 1953-1956
Frantz Fanon podlehl leukémii 6. prosince 1961, foto ukazuje vojáky Fronty národního osvobození (Front de Libération Nationale) přepravující Fanonovo tělo přes tuniské hranice do Alžíru, kde je pohřben.
,%201826,%20Istanbul,%20Turkey.jpg)
