* fitra - knihovna *

Obzorem svého myšlení i vším, v co věřil, a celým životem byl Ibn Munkiz muslimem 12.století. Byl to bojovný a hrdý emír, i když ho osud často pokořil a ponížil. Pocházel ze vznešeného kultivovaného rodu, vládnoucího na hradu Šajzaru nad Orientem s jeho rozsáhlým, třebaže proměnlivým územím.

Patrně ještě nikdy se v moderním českém společenském diskurzu nehovořilo o islámském náboženství a islámské kultuře tak často a s takovým zanícením, jako je tomu v posledních několika letech. Sdělovací prostředky chrlí zprávy, články a "analýzy", politici vydávají bohorovná nebo opatrná prohlášení, profesionální intelektuálové, samozvaní "politologové" a povrchní glosátoři se s neuvěřitelnou lehkostí vyjadřují k tomuto světovému náboženství a politickým událostem, jež s ním (někdy) souvisí. (...) Spoluazoři tohoto sborníku doufají, že Česká republika stále ještě patří mezi ty země "západní civilizace", kde se jen tak lacino nepodléhá aktuálním a účelovým kampaním a kde je možné si neustále doplňovat poznatky a korigovat zkreslované skutečnosti nebo přežívající historické xenofóbní stereotypy studiem fundované odborné literatury nebo četbou korektní publicistiky. Svou naději chtějí podepřít skromným projektem, jehož výsledek právě držíte v rukou.

Autoři této monografie, jeř zahajuje českou řadu jubilujícího vědeckého časopisu Archív orientální, předkládají pohled na spletité osudy islámu "v diaspoře", to jest mimo ústřední arabské a další muslimské země. Na základě pečlivého studia originálních materiálů osvětlují přístupnou formou podstatu vzniku a vývoj muslimských komunit v Evropské unii, na Balkáně, v Indii a v Číně. I v současnosti se islám šíří do nových oblastí a také posiluje své pozice tam, kde již má své vyznavače. Zároveň reaguje na množství nových podnětů, které přinášejí odlišná prostředí a dynamický charakter doby. Předkládané studie přibližují, jak se muslimské komunity mohou efektivně integrovat do moderní pluralitní společnosti. Seznámit se s touto tematikou může být užiteční i u nás.

"Autorem knihy "Maurové a Evropa" není - jak bychom očekávali - profesionální arabista či odborník v oboru středověkých španělských dějin, nýbrž fyzik a matematik, zabývající se hlavně teorií a praxí výpočetní techniky. Časté návštěvy Španělska vzbudily v doktoru Kaufmannovi mnohem hlubší zájem o minulost této země, než je u turistů obvyklé.(...) A vyústěním toho všeho byla svěže napsaná knížka, v níž uložil své osobní dojmy, úvahy a zamyšlení a pokusil se přiblížit čtenáři onen podivuhodný svět, kde po tak dlouhou dobu vedle sebe koexistovaly dvě zdánlivě odlišné kultury(židovská, křesťanská a islámská) v určité symbióze, umožňující plodnou výměnu - byť s převahou na jedné straně - myšlenek, kulturních statků, technologie i vědění. Jeho erudice exaktního vědce - fyzika a matematika - mu umožnila vidět mnohem zřetelněji a pronikavěji působení arabské vědy na rozvoj jednotlivých vědních oborů (...)  Jestliže pak Kaufmann dochází v závěru k neobyčejně vysokému ocenění...

Snahou tohoto výboru, který vychází jako připomínka stého výročí Ikbálova narození a k uctění jeho památky, je podat co nejširší a nejhlubší pohled na dílo básníka, který patřil spolu s R.Thákurem k největším zjevům moderní indické poezie. Oba žili a tvořili v době vrcholící a končící epochy britské vlády a oba se s touto skutečností trpce a složitě vyrovnávali. Jenomže Thákur, vychovaný v duchu reformistického hinduismu a navatující na nepříliš staré tradice bengálské psané poezie, dovedl mnohem snáze najít most mezi svým v podstatě hinduistickým vnímáním světa a atmosférou a ideály nové doby a v lecčem se uměl i přspůsobit dobovému evropskému cítění. Proto k sobě také záhy obrátil pozornost světa. Ikbál, narozený v Paňdžábu, v prostředí ještě hluboce vkořeněném v muslimské minulosti subkontinentu, pociťoval ve složité situaci kolonizované a rozdělené Indie potřebu vyburcovat k sebeuvědomění a seberealizaci značné zaostalejší a ustrnulejší muslimské vrstvy obyvatelstva. 

Džihád - arabský výraz vztahující se islámskému náboženství, výraz, který se v západních sdělovacích prostředcích nepřesně překládá jako "svatá válka" a v povědomí naší veřejnosti se stal synonymem násilí, teroru a nenávisti islámského Východe vůči Západu. Pojem, který se u nás objevoval často tehdy, chtěl-li autor navodit atmosféru čehosi archaického, temně nevyzpytatelného a nebezpečného.

Knihy vzpomínek vědců na vlastní práci jsou ve světové literatuře zjevem dosti vzácným. Ještě vzácnější jsou pak ty případy, kdy se autor-vědec nečekaně projeví jako poutavý vypravěč, který dovede své příběhy prolnout jímavým lidským citem a vzrušenou dramatičností, takže strhne i neodborníka k napjatému účastenství na dějích, jež jsou mu jinak zcela odlehlé. Jednou z takových knížek je i soubor vzpomínek zesnulého sovětského arabisty akademika Ugnatije Julianoviče Kračkovského, nazvaný "Nad arabskými rukopisy". 

Současný svět sleduje s neklidem dění v Íránu a jakýkoli krok této země je chápán ve většině případech negativně. Výroba zbrání hromadného ničení nebo porušování lidských práv, to jsou jen některá témata, která často vídáme v mediích. Úvaha bývalého íránského prezidenta o společnosti a dialogu v ní může být dalším zdrojem pro vytvoření názoru a posouzení celé záležitosti. Nelze mluvit o knize, jako spíše jen o brožuře (pouze 81 s.), přesto patří tato publikace k ojedinělým a do určité míry i k jediným, které přinášejí názor přímo od představitele státu, jehož kroky jsou bedlivě sledovány.

Monografie našich dvou předních arabistů (Ivana Hrbka a Karla Petráčka) věnována proroku Muhammadovi a historii náboženství, které zvěstoval v 7. století n.l. na Arabském poloostrově, představuje do určité míry zásadní dílo mezi česko-slovenskými orientalisty. Z dnešního pohledu je určitě v mnoha ohledech překonáno, nicméně v roce 1967*, kdy bylo publikováno, patřilo k první samostatné publikaci, která se zabývala podrobněji počátky islámu a s tím spojený život proroka Muhammada. Do roku 1967 lze považovat za publikace věnované islámu nebo historii spojené s muslimským světem jen několik děl**.

Z ostatních děl Džámího patří do umělecké literatury toliko BAHÁRESTÁN, napsaný roku 1487. Je to dílo literárního druhu na Východě velice rozšířené. Spisy tohoto typu mají svůj počátek v rámcových sbornících povídek a vyprávění, jaké byly oblíbeny ve středověku. Na rozdíl od vyprávění rámcových je látka v Bahárestánu sestavena podle společné tématiky do různých kapitol. Jakýsi rámec dává knize jen úvodní poznámka Džámího, že Bahárestán sestavil pro poučení a pobavení svého syna. (…)  Džámí psal svůj Bahárestán nepochybně podle vzoru Gulistánu šejcha Sa´dího * . Stejně jako Růžová zahrada i Jarní zahrada se skládá z osmi oddílů. Přes zřejmé podobnosti však jednotlivé části neodpovídají přesně příslušným partiím Gulistánu. (…) Oba autoři sledovali podobný didaktický cíl. V obou knihách nalezne čtenář stejně ušlechtilé city, touž lásku ke spravedlnosti, náboženskou vroucnost a stejnou náklonnost k ctnosti.

Pro obyvatele střední Evropy byly země Orientu odjakživa obestřeny tajemným kouzlem. Mámivý obraz zašlých měst ležících v písku, který zavalil život dávných národu a zmizelých generací, i sláva a lesk pozdějších mocných říší, to vše zůstává stále přitažlivým literárním námětem. Karel Petráček se zabývá starou i moderní arabskou poezií již řadu let. Kniha "Básníci poště"je zasvěcený a názorný výklad o klasické arabské poezii. Zahrnuje dobu předislámskou, vznik islámu a počátky arabskoislámského impéria, dobu umajjovskou a téměř celou abbásovskou epochu. Teritoriálně pokrývá všechna významná centra klasické arabské poezie: Arabský poloostrov, Sýrii, Irák a Andalusii (muslimské Španělsko).

Výbor z klasické arabské poezie, rozdělený do tří tematických celků nazvaných Knížata pouště a náhorních planin, Lásky a vzdor města Prorokova, V bagdádských krčmách a vězeních, shrnuje tvorbu nejvýznamnějších básnických osobností od doby před islámem až po údobí vrcholného rozkvětu islámské civilizace.

Předešlé dvě antologie věnované arabské poezii (U studny Zemzem, Džbán žízně) se zabývali dobou předislámskou (5.-6.století) a obdobím proroka Muhammada a islámu (od 7.století), následující sbírka Karla Petráčka zachycuje přední tvůrce moderní arabské poezie 20.století. Sborník přináší verše 17 básníků píšících arabsky a několik francouzsky píšících básníků z Alžírska. 

Nejstarší známá arabská poezie z doby předislámské i z doby islámské. Do výboru jsme zahrnuli ty arabské básníky, kteří vytvářeli nejstarší nám známou arabskou poezii.

Sbírka asi dvou set ukázek lidové poesie z celé oblasti severní Afriky, obývané Araby - městskými a rolnickými usedlíky i kočujícími beduíny. Básně, které jsou vlastně texty k písním pro nejrůznější příležitosti a pro všechny úkony Arabova všedního i svátečního dne (práce, láska, dětské říkanky a ukolébavky, svatební veselí, pohřební obřady atd.), jsou vybrány a přeloženy tak, aby zobrazily nejen charakteristické znaky formální - rozmanitost strofických vzorů, hojnost rýmů a asonancí - ale aby ukázaly také výrazné znaky tematické: realistický pohled na svět, ohlas prastarých zkušeností kočovných předků, nenávist k dočasným uchvatitelům moci, a všechnu prostotu a spontánnost, s níž se arabský lidový tvůrce ve svých lyrických improvizacích raduje z reality přítomné chvíle, nestaraje se příliš, co přinese další.

"Poezie je harmonickým splynutím citového a rozumového, schopnost uskutečnit prostřednictvím zvuků, smyslů, obrazů a rytmů intimní spojení básníka s okolním světem. Poezie, přirozená řeč života, tryská a obnovuje se jen svým stykem se skutečností. V šněrovačkách a imperativech hyne." David Diop  (1927 – 1960, Bordeaux, Fr) Zdroj: Překlad: Vladimír Klíma Citát je z knihy Černý Orfeus "Moderní poezie tropické Afriky " Autor: Vladimír Klíma Nakladatelství Československýspisovatel vydáno v Praze v roce 1977 foto: blog  "patacolorcarnet"

Mohamed Bouazizi / محمد البوعزيزي *1984 - Jan.4.2011 Peace Go With You, Brother! ارقد بسلام

36 letá Jawaher Abu Rahmah, která byla v pátek 31. prosince 2010 odvezena do nemocnice v Ramalláhu poté, co se nadýchala slzného plynu vystřeleného izraelskou armádou do davu během pravidelné páteční demonstrace ve vesnici Bil’in, v sobotu ráno zemřela na otravu plynem. Abu Rahmah byla sestrou Bassema Abu Rahmah, který byl izraelskými vojáky zabit během poklidné demonstrace v Bil’inu 17. dubna 2009. Jawaher Abu Rahmah je tak 21. osobou, která byla izraelskými ozbrojenými složkami zabita během demonstrací proti výstavbě Zdi.