Film Athena (2022) - za zlo může salafista a neonacista

 

Netflix chrlící záplavu filmů/seriálů poukazuje na mnohá společenská témata a jinak tomu není ve filmu Athena (rež. Romain Gavras, 2022), jehož autor točil pro M.I.A. "Born Free" nebo ztvárnil esenci pouličního násilí v klipu "Stress" pro Justice. Film Athena tématicky vychází Gavrasova druhého jmenovaného videoklipu rozvinutého do filmové podoby, ve kterém se navíc na zdroj tohoto násilí poukáže. Kromě osudů, příběh ukazuje také rozdílné přístupy k životu tří bratrů (Karim, Abdel, Moktar) a jak se vypořádají se smrtí svého třináctiletého bratra Idira. Karim je teenager, který naprosto ztratil iluze ne jen o životě na francouzském sídlišti, ale ve světě vůbec. Jako vůdce se aktivně zapojuje pouličního násilí, které smrt jeho bratra vyvolala, hází molotowy, pere se s policií ačkoli jeho jednání postrádá jakýkoli obsah a ideu; jak řekl sociolog Jan Keller: "tito mladíci střídavě oscilují mezi dvěma fázemi: 1. otupělost, letargie, 2. zvýšená aktivita a agresivita" (1). Druhý bratr Abdel je voják a pro Karima je "k*rva Francie", on se stává hlavní postavou, skrze něj a na něm se demonstruje Arab ve francouzské společnosti. Třetí bratr Moktar, místní dealer, streetwise, jehož jedinou starostí je nepřijít během riots o svoje peníze a drogy.

Archetypální čtení - The Good, the Bad and the Ugly

Vzhledem k "woke" neoliberální agendě, na jejíž vlně tvorba Netflixu jede, by se očekával schématický příběh, ale Arab se využívá mnohem hůře, než Afroameričan, protože ten má svoje náboženství a kulturu, jež se na liberalismus roubuje dost obtížně, než tomu je s Blackness a černými hrdiny. Archetypální čtení filmu Athena je tedy na první pohled jednoduché: Karim (teenager) symbolizuje naprostou vyprázdněnost, absenci hodnot, jak islámských, tak evropských: pro islámský život je Karim moc evropský, resp. narodil se v ní a islám je pro něj kulturou, morálně (někdy) imperativem, ale žít svůj život s myšlenkou na Korán a proroka Muhammada, to je pro něj zkrátka něco, čím by se vzdaloval od své party postávající na rohu. Islám je pro něj problémem také proto, že od něj vyžaduje pokoru, tedy něco, co Karim (a spousta skutečných Karimů) nehodlá v sobě nosit. Ten zbytek energie, co Karim má, vynaloží na hození molotowu na policejní hlídku. Moktar (dealer) je typově v mnohém podobný Karimovi, k islámu a Francii má stejný přístup, pseudorevoluční násilí je ale pro něj aktivita, do které se nepouští. Nedělá to ale proto, že by byl víc ctnostný a v násilí viděl špatnost, nikoli. Moktar je zkrátka praktičtější a umí si dobře spočítat, že prodávat drogy není zas tak špatné, a násilí pro něj také není "problémový" prostředek, když ví, že dosáhne svého cíle. Největší naděje a ambivalentnost se skrývá v Abdelovi (voják), jehož život je neustále rozkročen mezi dvěma světy (muslimský/arabský vs. evropský) a příběh s touto ambivalencí pracuje v celém filmu. Není ale jasné, k jakému světu se Abdel hlásí, nebo mu je skutečně bližší. Závěrečná rezignace více ukazuje, že nemá daleko ke svým dvěma bratrům (Karim a Moktar), jen s tím rozdílem, že vždy nakonec pochopí násilí jako zlo a není ho schopen páchat; on představuje morálního arbitra bratrské trojice. 

Konec à la Frantz Fanon, ale bez Fanona

Kromě typologie postav (jakkoli jsou povrchní a nemusí nutně přinášet něco nového) tématizuje film Athena násilí, a to ve smyslu nástroje symbolizující "řešení". Ať to zní jakkoli bizarně, násilí jako řešení zde odkazuje na osobnost martinického psychiatra a antikolonialistu Frantze Fanona (1925-1961) a jak jej vykládal ve svých dvou stěžejních knihách: "Černá kůže, bílé masky" (1952, česky 2011) (2) a "Zatracenci země" (1961, česky 2015) (3), a částečně na Fanona odkazují eseje Pavla Barši "Cesty k emancipaci" (Academia, 2015). Tyto dvě knihy demonstrují násilí a Fanonův postoj k němu ve zcela odlišných přístupech. Jestliže Fanon v první knize dochází k velmi smířlivému postoji: "Nechť je mi dovoleno nalézt člověka a toužit po něm, ať už se nachází kdekoli."(4). Ve své poslední knize tuto svou pozici opouští a v násilí vidí jediný způsob, jak zbavit kolonizovaného kulturních okovů kolonialismu. Pro Fanona je to řešení hegelovské dialektiky pána a raba (5). Pouze tato cesta (dle Fanona) způsobí katarzi u kolonizovaného. Nutno dodat, že Fanon psal svou první knihu ("Černá kůže, bílé masky") před svým odchodem do Alžíru (1953) a přidáním se na stranu Alžířanů v boji za nezávislost (1955). Druhá Fanonova kniha ("Zatracenci země"), ve které dochází k tomuto radikálnímu řešení, je psána krátce před svou smrtí (1961) a reflektuje jeho válečné zkušenosti. 

Realizovat nenásilné řešení je pro "zatracence země" dost obtížné, protože sekularizovaná Francie zkrátka nevytváří prostor s kladným, nebo alespoň neutrálním postojem k náboženství, jež je hlavním hodnotovým prvkem francouzských občanů s kořeny v maghribu. Problematická je rovněž vize multikulturalismu, jež s diverzitou pracuje, ale nevytváří konsolidující prvek, ve kterém by se tato "Francie" potkávala. Jestliže Fanon před boji v Alžíru upřímně hledal člověka, měl by i dnes dost velký problém jej nalézt. Evropská společnost totiž pracuje s konceptem etnicity a kultury, tudíž každý člověk sebe chápe jako "představitele", nikoli jako "člověka", na kterého Fanon čekal.

Salafista a neonacista - objektivní zlo, na kterém se všichni shodnou

Na první pohled se zdá, že Ideologie v tomto Neflix-filmu není a příběh je civilní drama, jenže v závěru se objeví dva prvky, které probudí člověka usínajícího nad těžkým životem francouzských Alžířanů na sídlišti. Prvním momentem je scéna, kde se objeví nenápadná postava Sébastiena, třicátníka, co opečovává květiny. Jeho image je dost fádní, téměř nikdo si ničeho na něm nevšimne, ačkoli má pod zimní bundou džalábiji a až ke konci filmu se náhle objeví jako salafista, který se zručností odpálí bombu pomocí mobilního telefonu. Zajímavý prvek v této postavě a celého filmu je, že Sébastien je běloch, Francouz a konvertita. Mnohem podivnější je samotný závěr filmu, kdy se naprosto okatě divákovi řekne, že i policie je v tom všem násilí nevinně, a za vším jsou neonacisté s falešnou nášivkou "policie", kterou maskují svoje útoky na nebílé Francouze. Vyprávění se tedy rozhodne vyslovit svůj verdikt na zcela bezpečné půdě, tj. trouble-makers jsou bílí salafisté a neonacisté. Čitelnější signál, že tvůrcům došla fantazie a nápaditost snad nemůže být. Nabízí se tedy opět parafrázovat Žizekův "hollywoodský marxismus", kdy v tomto případě "woke" Evropan čerpá adrenalin pařížského předměstí v bezpečí svého vytopeného obýváku a morální dilema, kde je dobro a zlo se alibisticky vyhřezne na "dezoláty", takže člověk bez výčitek usne s pocitem, že patří k těm správným. Tento film nejen že nepřináší zajímavý postřeh/pohled/typologii evropského soužití, ale ani se o to nesnaží. A to je zřejmě důvod, proč téměř vždy vítězí druhý (násilný) Fanon, před tím prvním, který toužil nalézt člověka, ať už se nachází kdekoli".

  

 . . . . . . . . . . .

poznámky/odkazy:

1) Ivan Hoffman & Jan Keller (30:10 min, debata 23. 11. 2022, @Rádio Universum)

2) "Černá kůže, bílé masky: postkoloniální myšlení" Frantz Fanon (Tranzit, 2011)

3) "Psanci této země" Frantz Fanon (Tranzit, 2015)

4) Frantz Fanon "Já, barevný člověk, chci jen jediné..."

5) viz kapitoly "Fanon a DuBois" s. 25, "Negr a Hegel" s. 28 v knize Pavla Barši "Cesty k emancipaci"