Frantz Fanon "Já, barevný člověk, chci jen jediné..."
Frantz Fanon speaking in Accra, 1958, photographer unknown. Courtesy: London Review of Books
„Neštěstí barevného člověka je to, že byl zotročen.
Neštěstím a nelidskostí bělocha je to, že někde zabil člověka.
A ještě dnes je tímto neštěstím a nelidskostí to, že běloch toto odlidštění uvážlivě
organizuje. Ale pokud já, barevný člověk, získávám možnost existovat absolutně,
nemám právo se uzavřít do světa zpětných reparací.
Já, barevný člověk, chci jen jediné:
Aby nikdy nástroj neovládal člověka. Aby jednou provždy skončilo zotročování člověka člověkem. Tedy zotročování mě samotného někým jiným. Nechť je mi dovoleno nalézt člověka a toužit po něm, ať už se nachází kdekoli.
Negr neexistuje.
Neexistuje o nic víc než běloch.
Má-li vzniknout autentická komunikace, musejí oba opustit nelidské cesty svých předků. Dříve než se pustí správnou cestou, musí se svoboda zbavit odcizenosti. Člověk je na počátku své existence vždy zahlcen, utopen v nahodilosti. Neštěstím člověka je, že byl dítětem. Lidé mohou vytvářet ideální existenční podmínky lidského světa, pokud se vrátí sami k sobě a oprostí se všech nánosů, pokud bude jejich svoboda v neustálém napětí.
Nadřazenost? Méněcennost?
Proč prostě nezkusit se bližního dotknout, vnímat ho, objevit?
Není mi snad dána moje svoboda proto, abych zbudoval svět jménem Ty? Na konci tohoto díla bychom byli rádi, kdyby i ostatní pocítili stejně jako my otevřenost každého vědomí."
zdroj: Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (fran. vydání r. 1952),
český překlad Irena Kozelská (Tranzit, 2011), s. 190
