"Ověření diplomové práce Kateřiny Gamal Richterové o antisemitismu mezi muslimy" Adam Šlerka (říjen 2022)

Ve svém Ověření níže zmiňované diplomové práce muslimské autorky Kateřiny Gamal Richterové ohledně tematiky antisemitismu ve většinově muslimských společnostech Blízkého Východu a v muslimské komunitě ČR poukazuje Adam Šlerka, autor tohoto vyvrácení, na četné logické nepřesnosti a badatelská selhání. Zároveň autorku práce vyzývá k odpovědi.

Diplomová práce "Původ moderního antisemitismu mezi muslimy a antisemitismus mezi muslimy v České republice" od Kateřiny Gamal Richterové vyvozuje závěry, které negativně zobecňují muslimy v ČR i ve světě jako antisemity. Závěry jsou zároveň postavené na faktických nepřesnostech, polopravdách i lžích. Kdyby autorka byla obyčejný vysokoškolský student, asi by mělo pramálo smyslu veřejně na tuto práci reagovat. Autorka je však známou osobností, které dopřává sluchu nejen laická veřejnost. Dostává se jí podpory i od akademické obce, kupříkladu skrze její vystoupení na představení překladu "Knihy náboženských a filosofických sekt a škol" pořízeného orientalistou Bronislavem Ostřanským. Dále je skrze své členství v neziskové organizaci Hate Free Culture podporována částečně i státem. Její názory, kterými se netají na sociálních sítích, jsou v této práci strukturovaně podány a jsou veřejně dostupné. Toto vše jsou důvody sepsání ověření diplomové práce autorky. Autor ověření sám dobře osobně nezná autorku diplomové práce, tudíž nemá a ani nemůže mít proti ní nic osobního. Toto ověření je reakcí pouze na závěry diplomové práce a jejich podpěry, které negativně generalizují, uráží a dehonestují muslimy a sugerují potřebu jejich "napravení" Evropanem.

"Ověření diplomové práce Kateřiny Gamal Richterové o antisemitismu mezi muslimy"
Adam Šlerka (říjen 2022), zkrácená verze níže (4 strany)
celý text v PDF, (25 stran)

"Ověření diplomové práce Kateřiny Gamal Richterové o antisemitismu mezi muslimy" 

Důvod sepsání ověření diplomové práce

Mé důvody k napsání ověření diplomové práce Kateřiny Gamal Richterové jsou následující. Práce obsahuje dezinterpretace faktů, polopravdy, někdy i vyložené lži a několik dehonestujících výroků na účet muslimů obecně. Autorka je veřejně známá osobnost. Je podporována některými členy orientalistické akademické obce, vlivnými neziskovými organizacemi jako Hate Free Culture, a skrze ni i státem. Veřejnosti je známá jako praktikující muslimka. Její diplomová práce je přístupná jak akademikům, tak i veřejnosti. Její diplomová práce je otevřenou a strukturovanou formulací jejích názorů. To vše zároveň může dát legitimitu jejím názorům a impuls k jejich dalšímu šíření. Závěry diplomové práce mohou být ve svém vědeckém oboru dále rozpracovány a pak použity pro oficiální označení mnoha muslimů jako antisemitů, a to akademickou obcí, médii a orgány činnými v trestním řízení. Sama autorka v závěru diplomové práce vyzývá k tlaku na revizi „antisemitských“ učebnic arabských států a k „vzdělávání“ muslimů žijících v Evropě, údajně k „toleranci“ a „životu bez nenávisti“. O formě a dobrovolnosti takového vzdělávání se můžeme jen dohadovat. Pouze z těchto důvodů, nikoliv z nějaké osobní záště, cítím povinnost vůči své víře, komunitě a vůbec všem muslimům se ozvat.

A)     Vědecké problémy

Autorka užívá tuto definici antisemitismu: „takový způsob vnímání židů, který lze vyjádřit jako nenávist vůči nim. Slovní a fyzické projevy antisemitismu mohou být zaměřeny proti židovským i nežidovským osobám nebo jejich majetku, proti institucím židovské komunity a náboženským zařízením.“ (s.1 diplomové práce) Definici představuje jako „jednotnou“, což navozuje dojem obecného přijetí příslušnou částí veřejnosti (akademiky, politiky apod.) či světovým společenstvím (např. skrze OSN apod.) Nicméně od jejího zveřejnění roku 2005 je kritizována podstatnou částí západní akademické obce, jako například 243 britskými akademiky ve společném prohlášení, jelikož mimo jiné postihuje i legitimní kritiku Izraele. Definice totiž obsahuje i 11 praktických příkladů antisemitismu, které autorka sice neuvádí, ale několikrát z nich během své práce vychází. Mezi ně patří pět, které mohou postihnout i legitimní kritiku Izraele, např. bod č. 8: “vytváření dvojích standardů tím, že se vyžaduje jednání neočekávané a nevyžadované od žádného jiného státu;” a bod č. 10: “přirovnávání izraelské politiky k nacistické”. V současnosti ji používá EU a jeho členské státy, včetně Česka, jako oficiální definicí antisemitismu. Antisemitismus není sice právně definován, trestní zákoník se totiž věnuje obecně všem projevům národnostní a náboženské nenávisti. Zároveň by se však tato definice, stejně jako autorčina specifikace „muslimského antisemitismu“, dala použít jako znalecký posudek při posuzování obvinění z antisemitismu.

Autorka chce popsat muslimský antisemitismus jako podskupinu antisemitismu. Avšak údaje k tomu sbírá jen z Blízkého východu, ze kterého zároveň vylučuje početné neislámské národy a komunity. Kupříkladu palestinský křesťan bude nenávidět Izrael (což je podle užívané definice projev antisemitismu) stejně tak, jako palestinský muslim. Autorka se snaží muslimský antisemitismus odlišit od arabského, ale důkazy pro něj sbírá z řad arabských států (původ respondentů v rozhovorech a učebnic v části o „antisemitismu“ v blízkovýchodních učebnicích), pouze s výjimkou Íránu, jeho soutěži v karikaturách holokaustu v reakci na dánské karikatury Proroka a jeho protiizraelské politiky.

Diplomová práce nerozlišuje mezi termíny, které jsou naprosto základní pro popsání jevu antisemitismu. Míchá dohromady české žid (náboženská skupina) a Žid (etnikum), arabské jahúd (náboženská skupina) a isráilí (etnikum) a dokonce antijudaismus (náboženská opozice vůči židům a judaismu) antisemitismus (etnická nenávist a nesnášenlivost vůči Židům) a antisionismus (opozice vůči ideologii sionismu), konkrétně když vede rovnítko mezi popíráním holokaustu západního akademika Rogera Garaudyho a antisionismem (s.35 diplomové práce).

O islámu sice autorka píše, že je antijudaistický, nedává proto ale žádný důkaz, vyjma hadísu, který v autorčině nesprávném citování zní: „…prorok Muhammad uvedl, že soudný den nenastane, dokud muslimové nebudou bojovat proti Židům a dokud kámen, za nímž se Žid ukryje, neřekne: „Muslime! Za mnou se schovává Žid, zabij ho!” (s.18 diplomové práce) Jinak vychvaluje, jakých křesťanských předsudků byli židé od muslimů ušetřeni. O hadísu autorka tvrdí, že do jeho „znovuoživení“ antisemitou al-Husejním ve 20. století byl „téměř zapomenutý“. Tento hadís byl však zařazen v 9. století do dvou nejautoritativnějších knih po koránu, a to do sbírky „Sahíh“ imáma al-Buchárího a do stejnojmenné sbírky imáma Muslima. Oba, jak názvy sbírek napovídají, ověřili pravost hadísu a ohodnotili ho jako sahíh neboli autentický. Ve sbírce hadísů „Musnad“ od imáma ibn Hanbala jsou pak tito židé specifikování sahíh hadísem jako káfirún. Jeho zapomenutí se tudíž nedá věřit.

Několik koránských veršů a prorokových hadísů vydává diplomová práce za antisemitské teze extrémistů či dokonce běžných muslimů. Například „zatracení Židů jako nevěřících“ (s.7 a 19 diplomové práce). Jako „nevěřící“ však většinu lidu Knihy označuje již Korán nehledě na to, jestli mají nebo nemají status „chráněnců“, viz verše 98:1, 3:70 a 3:110. Samotné slovo „nevěřící“ je však rozšířený špatný překlad arabského podstatného jména káfir, odvozeného od slovesného kořene k-f-r. Toto sloveso původně označovalo překrývání semen hlínou při sadbě, v přeneseném významu se pak dá zhruba česky přeložit jako vědomé zapření něčeho, doslova „vědomé překrytí něčeho“. Káfir je tudíž dá se říct ten, kdo nějakou věc zapírá se znalostí té věci. Dalšího „zatracení“ (které ve skutečnosti není žádným zatracením) se židům dostává ve verších 5:68, 5:82 a 9:30-31. Koránské verše o označení části historických Židů jako prasat a opic a vrahů proroků označuje za antisemitské výroky Hamásu, aniž by zmínila jejich koránský původ, natož jejich autentický neantisemitský výklad. Sahíh hadís proroka Muhammada “Dadždžál bude následován 70 000 židy z Isfahánu oděných do perských šálů.“, je pouze označen jako antisemitská propaganda ISIS (s. 23 diplomové práce) bez uvedení toho, že to je hadís Proroka a že ve svém autentickém výkladu není antisemitský.

Popis izraelsko-palestinského konfliktu (rozhozený napříč diplomovou prací) vynechává mnoho faktů naprosto zásadních pro jeho pochopení. Diplomová práce vytváří dojem, že se židé v Palestině ocitají až s migrací do britské mandátní Palestiny. O domorodých komunitách židů ani o nelegální migraci do osmanské Palestiny vyvolané sionismem nepadne ani slovo. Židé jsou diplomovou prací vždy popisováni jako oběti, Arabové vždy jako agresoři, vyjma jednoho jediného případu, a to záchrany 400 židů Araby před arabským pogromem v Hebronu 24. srpna 1929. Stejně tak nenajdeme v diplomové práci žádnou zmínku o historickém pozitivním vztahu Palestinců k židovským migrantům před britskou okupací Palestiny, stejně tak jako o pozitivním pohledu některých arabských elit na židovskou migraci do Palestiny, zejména emíra Fajsala, syna vůdce arabského povstání proti Osmanům mekkánského šarífa Husajna ibn Alího. Emír Fajsal v dohodě se sionistickým hnutím souhlasil s židovskou migrací do Palestiny, ale pouze za podmínky dodržení britského slibu vytvoření nezávislého arabského státu i s Palestinou, který byl dán Brity Husejnovi ibn Alímu. Zároveň Britové slíbili sionistickému hnutí zřízení „židovské národní domoviny“ v Palestině. Britové sionistům dali záměrně vágní slib a Arabům otevřeně lhali, aby dosáhli svých vlastních zájmů. Jak víme, sliby o nezávislém arabském státu a naděje sionistů na založení židovského státu vzaly po 1. světové válce za své. V souvislosti s koncem 1. světové války pak diplomová práce opomíjí fakt, že na mírové konferenci v Paříži si sionisté nárokovali nejen území celé Palestiny, ale i východní břeh Jordánu, menší část Sýrie a jih Libanonu. V těchto souvislostech byli Britové bráni v Palestině jako káfirún, kteří okupují islámské území skrze agresi a podvod. Noví židovští migranti pak byli bráni jako jejich kolonisté. To vše diplomová práce opomíjí. Za takových okolností mají podle výkladů islámského práva muslimové pod okupací nejen právo, ale i povinnost vést boj (džihádu s-sajf) s okupantem. Autorka sice uznává džihádu s-sajf jako kolektivní povinnost (tj. že je vykonána skupinou muslimů ve jménu všech muslimů), ale nezmiňuje nebo neví, že podle shody sunnitských učenců, mezi které patří například ibn Hazm, an-Nawawí a al-Halabí, může být za podmínky přímého ocitnutí se pod okupací i individuální povinností. S uznáním džihádu jako kolektivní povinnosti autorka však nepřiznává, že by na ni nějaká skupina muslimů v Palestině měla tedy právo.

Diplomová práce vůbec nezmiňuje, že během mandátní správy působili v Palestině i jiní aktéři než „rozzuření Arabové“ a „obranné milice“ Hagana Vladimíra Žabotinského. Je sice pravda, že bylo do roku 1945 zásadou Hagany neútočit, jen bránit, ale po roce 1945 se aktivně účastnila útoků proti Britům i Palestincům. Během vyhlášení plánu OSN na rozdělení Palestiny a vyhlášení Izraele v roce 1948 se účastnila etnických čistek Palestinských území. Vedle ní v Palestině působili i židovské útočné milice Irgun a Lehi, které roku 1948 provedli masakr Arabů ve vesnici Dajr Jasín. Výše zmíněný Žabotinský byl velitelem Irgunu mezi lety 1937 a 1940, což diplomová práce opomíjí. Celý konflikt mezi židy a Araby během let 1947 až 1948, včetně Nakby a tím zapříčiněné války s okolními arabskými státy diplomová práce rovněž nezmiňuje. Aby se to hodilo do celkového obrazu Palestinců jako antisemitů, je jako jediný představitel palestinského odporu zmíněn Hamás, o OOP a podobných organizacích nepadne ani slovo. Diplomová práce mimochodem zpravidla mluví o palestinské správě Západního břehu jako o autonomii, nikoliv jako o státu, jak ji přiznává OSN.

Jako příklad antisemitismu mezi českými muslimy autorka uvádí kázání Lukáše Alího Větrovce v brněnské mešitě v roce 2008, během tehdejšího izraelského bombardování Gazy (s. 20 diplomové práce). Nejenže mluví o jednom kázání, které i cituje, a přitom vychází ze dvou kázání, ale její citace Větrovce jsou překroucené tak, aby ho vykreslili jako antisemitu. Např. autorka píše: „Židy v něm označuje za sionistické vrahy, kteří se dopouštějí holokaustu palestinského národa.“. Přitom v čase 1:06 autorkou odkazovaného kázání Větrovec říká: „Sionističtí vrazi se dopouštějí holokaustu palestinského národa…” Pro více detailů této dezinterpretace viz bod A.9 mého ověření.

B)     Logické problémy

Prvním zásadním logickým problémem v argumentaci autorky je argumentační klam, který u nás již asi přes deset let používají islamofobové. Ten zní: migrace muslimů do Evropy + zvýšený počet antisemitských útoků od té doby v Evropě = muslimové mohou za zvýšení antisemitských útoků (s. 3 a 4 diplomové práce). Přitom dokud není dokázáno, že většina útočníků jsou muslimové (natož jestli vychází při svých útocích z interpretace islámu), nedá se vést příčinná souvislost mezi těmito dvěma jevy. Nehledě na to, že autorka dále tvrdí, že se od roku 2015 se s migrací z Blízkého východu „přelévají vlny antisemitismu zpět do Evropy“, ale zároveň tvrdí, že v letech 2010-2020 („poslední desetiletí“) mělo dojít dokonce k poklesu antisemitských útoků.

Dále autorka označuje protiizraelskou politiku arabských států za způsobenou antisemitismem (s.12 diplomové práce). Dokazuje to pouze jednou větou o tom, že antisemitismus jeruzalémského muftího al-Husajního je dodnes patrný v politikách blízkovýchodních států, která je právě protiizraelská, jak často vytýká v části diplomové práce o blízkovýchodních učebnicích. Naprosto zaměňuje původ protiizraelské politiky, která není dána tím, že blízkovýchodní státy jsou „prostě“ antisemitské, ale tím, jak Izrael vznikl a jak bylo zacházeno s Palestinci při jeho vzniku. Tato reakce je často přehnaná, a to i od obyčejných muslimů či obecně lidí z Blízkého východu, zároveň je však právě reakcí na akci brutalit, kterých se dopouštěli sionisté před, během a po vyhlášení státu Izrael. A tato akce nemůže být ledabyle vynechána z problematiky reakce „antisemitismu“ na Blízkém východě. Záměny kritiky Izraele za antisemitismus najdeme v diplomové práci vícekrát, přesto že autorka tvrdí, že legitimní kritika Izraele je v pořádku.

Stejně tak se nelze divit přežívání konspiračních teorií na Blízkém východě. To není dáno blízkovýchodním viděním světa jako složeného ze zjevné a skryté dimenze (s. 39 diplomové práce, v islámu se tyto dvě dimenze bytí nazývají arabsky záhir a bátin), které by mimochodem mělo být vlastní autorce jakožto muslimce. Je dáno prostým faktem, že spousta „konspiračních“ teorií odehrávajících se na Blízkém východě se ukázala být pravdivá. Jako dva příklady za všechny si vzpomeňme na již zmíněné britské porušení slibů daným Arabům a pozdější vznik Izraele, a invazi do Iráku roku 2003. Ta byla ospravedlněna tím, že Saddám Husajn vlastní a vyvíjí zbraně hromadného ničení. Když se toto prokázalo po invazi jako lživým, byla invaze ospravedlňována napojením Iráku na teroristické organizace a útoky z 11. září 2001, což se ovšem rovněž ukázalo jako lživé.

C)     Věroučné problémy

U konspiračních teorií ještě zůstaňme. Charakteristika konspiračních teorií v diplomové práci je podobně vágní jako používaná definice antisemitismu (s. 38 diplomové práce). Nepřijetí zažitých narativů a náhodnosti jevů, emocionalita, nedostatek důkazů, víra v oku skryté jevy a události, vidění jevů jako dobrých a zlých a zintenzivnění některých těchto jmenovaných během pohrom a nejistot. To vše se dá dost dobře použít i jako definice náboženství a spirituality. Otázka pak je, zda může křesťan, muslim ad. věřit v Boha, Boží plán a osud, v existenci démonů a jejich ovlivňování lidí, v dobro a zlo a zkrátka v metafyziku bez toho, aniž by mu byla dána nálepka konspirátora.

Nejen že autorka označila apokalyptický hadís o boji s židy při konci světa jako vlastně donedávna zapomenutý, ale jako irelevantní zahodila celou islámskou apokalyptiku (s.16 diplomové práce). Jenže právě tím, že se týká budoucnosti, a že je součástí Božího zjevení, neztrácí relevantnost. Stejně tak autorka odbyla důležitost dogmatu o lásce muslimů k prorokovi Muhammadovi: “Muslimové obecně mnohem více lpějí na úctě k proroku Muhammadovi než na uctění památky obětí holokaustu.“ (s. 26 diplomové práce). Zdá se tudíž, že muslim nemůže na prvním místě mít v úctě Proroka a hned na druhém oběti holokaustu, bez toho, aniž by byl antisemita. Prorok však sám řekl v autentickém hadísu: “Nikdo z vás doopravdy neuvěří, dokud mu nebudu dražší než jeho otec, jeho syn, on sám a všichni lidé” (v Sahíh al-Buchárího jako č.15, v Sahíh imáma Muslima jako č. 44). Autorka vyzdvihuje Západ slovy: “Západ umí na jiné pojetí svobody slova, jakým byla íránská soutěž [v karikaturách holokaustu], umírněně reagovat.” (s. 26 diplomové práce). Přitom islámské právo a morálka daleko striktněji odsuzují urážlivé zesměšňování. Podle nich je protiprávní a nemorální nejen zesměšňování Proroka, které je časté na Západě, ale i holokaustu a dalších genocid. Západ se má po těch všech letech od islámu ještě co učit.

Na konci diplomové práce se snaží autorka představit jedno z jejích mnohých schémat, a to “Západoevropan = dobrý, muslim z Blízkého východu = špatný”. Část respondentů, muslimové vyrůstající v Česku, považuje za zdroj svého přístupu k informacím (který je pro autorku měřítkem náchylnosti k antisemitismu) islámský imperativ hledání pravdy a odmítnutí lží. To však autorka zavrhuje s tím, že důvod tohoto ověřování informací a důvěry „oficiálním narativům“ je prostředí výchovy a vyrůstání respondentů – Evropu (s. 66 diplomové práce). A co muslimové, kteří žijí u nás a pochází z Blízkého východu nebo žijí na Blízkém východě? Autorka navrhuje: “Je potřeba nadále vyvíjet tlak na další revidování blízkovýchodních učebnic…Co je však v našich silách coby Evropanů, je vzdělávat muslimy, ať už je to první či čtvrtá generace žijící na starém kontinentu (a nejen je)...” (s. 67 diplomové práce). Bůh ví, jak by měl takový tlak a vzdělávání vypadat, kým by měl být veden a na kolik by byl pro muslimy dobrovolným. Pamatujme, že boj proti extremismu může být velmi snadno zneužit extremismem. Z historie takových příkladů známe mnoho, jedním příkladem za všechny budiž výše zmíněná invaze do Iráku. Ze současnosti uveďme oficiální důvod Číny pro zřízení koncentračních „převýchovných“ táborů v provincii Sin-Ťiang: “Díky profesnímu přeškolování se žáci mohli zamyslet nad svými chybami a pochopit podstatu a neblahé následky terorismu a extremismu. … Rozlišují lépe mezi dobrým a zlým a jsou nyní odolní vůči myšlenkám extremismu.” (Šöhrät Zakir, Ujgur, předseda autonomní oblasti Sin-ťiang a zástupce generálního tajemníka Komunistické strany Číny v Sin-ťiangu, o nechvalně proslulých čínských převýchovných táborech ve Východním Turkestánu 16. 10. 2018, převzato z „Přežila jsem čínský gulag“ od Gülbahar Haitiwaji)

Na závěr nezbývá než varovat muslimy, aby si dávali pozor na to, jak se veřejně vyjadřují, a to jak v běžném životě, tak i na sociálních sítích. Zejména pak ohledně Palestiny a Izraele, ale i ohledně vyslovení nedůvěry vůči oficiálním narativům, ať už jsou jakékoliv. Jako Damoklův meč visí nad nimi nálepka antisemitismu nejen se společenskými, ale hlavně s právními dopady. Samozřejmě je potřeba potírat národnostní a náboženskou nenávist mezi muslimy. Ale pouze tu opravdovou, nikoliv vymyšlenou. Nejlépe pak skrze islámské imperativy, nikoliv skrze implantaci západního myšlení. Je potřeba, aby se muslimové dověděli o tom, jak je na ně i liberální veřejností nahlíženo, aby se ozvali proti lžím, které jsou jim jednotlivci přisuzovány, i když pochází z „jejich“ řad, aby ukázali české veřejnosti i státu, že nejsou antisemité ani nic podobného, a že pro Česko není třeba v boji proti údajnému extremismu zacházet do extrémů.

Adam Šlerka (říjen 2022)