Ježíš v islámu


Obecně lze říct, že islám chová pro Ježíše velkou úctu, rovněž ale chápe jeho roli s určitými rozdíly než křesťané, tj. dogma o trojici a role Ježíše jako Syna Božího. Pro přesnější popis a výklad byly zvoleny ukázky z knih našich dvou předních orientalistů, Luboše Kropáčka a Bronislava Ostřanského. První část, zaměřená obecně na teologii, je převzata ze dvou velmi známých publikací, "
Duchovní cesty islámu" a "Súfismus: dějiny islámské mystiky". Zde je popsáno postavení a význam Ježíše v sunnitském islámu, dále pak pohled súfíjů, který je mnohdy na hranici islámu, ale vždy se snahou o jeho sblížení se s křesťany. Je-li řeč o Ježíši, nemůžeme opomenout islámský pohled na konec světa, ve které hraje Ježíš významnou roli. Pro tuto pasáž byla použita ukázka z knihy "Konec tohoto světa: milenialismus v judaismu, křesťanství a islámu", autor islámské části je Bronislav Ostřanský. 


Ježíš v islámu

V Koránu je Ježíš nazýván Ísa, al-Masíh (Mesiáš), ibn Marjam (syn Mariin), často též Kalimat Alláh (Boží Slovo) a dalšími čestnými přívlastky. Mezi všemi proroky islámské tradice zřetelně vyniká velkým počtem osobitých rysů, jako jsou narození z panenské matky, četné zázraky - od slov pronesených hned po zrození na obranu matčiny cti až po kříšení mrtvých - a nakonec na místo smrti zřejmě na nebevzetí k Bohu, odkud má v perspektivě eschatologických dějů znovu přijít. Muhammad se s ním setkal při svém mi´rádži (noční cesta) a hovořil s ním o dni posledního soudu. Podle rozšířené islámské představy bude Ježíš v onen den svědčit proti křesťanům, neboť ti jeho pravé učení překroutili a jeho samého začali uctívat ne jako proroka, ale jako Božího Syna. Ježíš se v koránském pojetí a v navazující muslimské zbožnosti vyznačuje mimořádně vysokou měrou duchovních atributů a kvalit.Bůh ho posílil Duchem svatým (Korán: 5:109, 21:81+254), takto vyjádřené podpory se jiným prorokům nedostalo. Ale věřícím se otevírá nadějný výhled, neboť Bůh podpořitl duchem svatým od Něho pocházejícím (Korán: 58:22) ty, do jejichž srdcí vepsal víru. Týž slovní obrat duch z něho vycházející (rúh minhu) je na jiném místě použit přímo pro Ježíše, ovšem v typickém kontextu, kdy jsou při vší úctě k Ježíši varováni křesťané, aby ho nepokládali za Boha. 
Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.
Korán  4:171
A jsou věru nevěřící ti, kdo prohlašují: „Bůh je třetí z trojice“ - zatímco není božstva kromě Boha jediného. A nepřestanou-li s tím, co říkají, věru se dotkne těch, kdož z nich jsou nevěřící, trest bolestný!
Korán 5:73

Muslimští exegeti v takovýchto koránských christologických pasážích vykládají slovo (kalima) jako Boží pokyn, jímž stvořil Ježíše v Mariině lůně stejně jako kdysi Adama, a duchem (rúh) tu rozumějí Ježíšovu duši nebo Evangelium (indžíl), svěřené mu Bohem.

Islámský pohled na křesťanství a Ježíše, stojí především na odmítnutí učení o Nejsvětější Trojici, které podle jeho názoru odporuje jedinosti Boží. Islám ji pokládá za formu polyteismu, přidružování k Bohu (širk). Muslimský učenec Ghazzálí, který znal křesťanskou věrouku daleko lépe mež jiní ´ulamá, soudil, že "nebýt dogmatu o Trojici a popírání Božího poslání Muhammadova, bylo by křesťanství absolutním vyjádřením pravdy"

Islám rozhodně zavrhuje označení Boha za Otce, a to jak vůči Ježíši, tak i vůči lidem. Pojem otcovství chápe jen v základním biologickém významu a nepřipouští metaforické užití. Bůh je ve vztahu k lidem vždy jen Pánem (rabb) a označení "otec" nemá místo mezi Jeho atributy, ani jeho "překrásnými jmény". Ježíšovo narození z panenské matky vykládá v moderní době azharský šejch M. Abú Zahra jako bezprostřední tvůrčí akt Boží.
"Bylo to znamení Boží přítomnosti pro ty, kdo přivykli pohlížet na svět v jeho běžném pořádku, kde určitá příčina vyvolává trvale určitý účinek. Zde vyvstal takový účinek bez obvyklé příčiny ... Šlo o to otevřít lidem průzor do duchovního světa, jak ukazuje koránský verš "A vdechli jsme do ní část ducha Svého a učinili jsme z ní a ze syna jejího pro veškeré lidstvo znamení"
podle Abú Zahry "Muhádarát fí-n-nasráníja (Přednášky o křesťanství), Káhira, 1966

Ježíši se v Koránu dostává několika kvalifikujících epitet, především je ale prorokem (nabí, Korán 9:30) a poslem (rasúl, Korán 4:157 a 171), který lidem přináší zjevenou Knihu, jíž je Evangelium (indžíl, Korán 5:46, 57:27). Měl moc z dovolení Božího konat zázraky. Již v kolébce hovořil, aby matku obhájil před pohoršením lidí (Korán 19:29-34), a později pak křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, tvořil hliněné ptáky a vdechoval jim život a měl také dar jasnovidectví. Pozdější muslimští autoři a lidová tvořivost bohatě využívá tohoto literárně vděčného prvku (viz např. Tha´labí "Qisas Al-anbijá" Příběhy proroků). 

Ježíš v súfismu

Muslimští mystikové objevili v Ježíšovi vzor askeze a sjednocení s Bohem, proroka obráceného k vnitřnímu, duchovnímu životu. Jako putující, chudobný a moudrý kazatel je v súfíjské literatuře označován za „imáma bloudícíh“, který nemá, kde by hlavu složil. Je zcela prodchnut Duchem Božím, je blízký Boží přítel (ar. Waláju´lláh), včetně všech implikací svatosti, případně zvláštní šíitské úcty. Přestože Korán popírá Ježíšovu mučednickou smrt, šíitská spiritualita, upnutá k pronásledovaným imámům, přijímá i Ježíše do širokého pojetí Boží milosti, která nechá nejdražší přátele trpět. S obdivem a úctou jsou obecně v súfijské tradici zmiňovány Ježíšovy zázraky jako doklady jeho silné víry a Boží přízně. Súfíjové rozpoznávají, jak jim je Ježíš blízký, i v tom, že své učení vykládá v podobenstvích nebo otázkách, které přivedou toho, kdo s ním hovoří, k pochopení.
„Bůh vnukl Ježíšovi: Když pohlédnu člověku do srdce a nenaleznu v něm lásku k tomuto ani k onomu světu, naplním je láskou ke Mně.“
Qušajrí
„Prorok říkal: „Proste Boha za odpuštění, za dar a jistotu na tomto i na onom světě.“ A říkal také: „Bůh buď mislostiv mému bratru Ježíši! Ten, když nabýval na jistotě, kráčel vzduchem.“
Sarrádž, též Ghazzálí a Ibn Arabí
„Když Boží slovo (kalám al-Halaqq) někomu pronikne do srdce a Boží inspirace mu naplní srdce a duši, pak se v něm podle jeho přirozenosti počne duchovní dítě (wala ma´nawí) s dechem jako Ježíš, schopným křísit mrtvé“
Z Rúmího „Masnáví“
„Podle muslimské tradice má Ježíš žít an zemi ve svém pozemském těle 66 let. Prožil již 33 let, takže se vrátí, aby prožil dalších 33. V tomto pohledu se rozcházíme s našimi křesťanskými bratřími. Pro nás Ježíš zemře, jistě, ale ještě nezemřel.“
Amadou Hampaté Ba (z. 1991)

Vrcholné ocenění přiznává Ježíši Ibn Arabí: tak jako byla Muhammad pečetí proroků, Kristus přísluší označení pečeti vší svatosti. Přičítá mu nejryzejší víru, držení klíčů živoucího dechu a s úctou hovoří o jeho dobrovolně přijatých strádáních a věčném putování po cestách. Zároveň však odmítá představu, že by člověk mohl obsáhnout plnost božství, a svůj mytický obraz dokonalého člověka (al-insán al-kámil) ztvárňuje k oslavě Muhammada. V knize Al-Futúhát al-makkíja slavný šejch zase komentuje koránský verš 3:49, charakterizující některé Ježíšovy zázraky. Sleduje při tom záměr ukázat, že tyto zázraky koná vlastně jediný Činitel, tj. Bůh. 

Súfismus, jak jsem již uváděli, se vždy v mnoha – byť ne všech – svých proudech vyznačoval tolerancí vstřícností vůči křesťanství i jiným náboženstvím. Na této cestě šli mystikové často dál než strohá, právnická ortodoxie, přesto je třeba uzavřít, že zdaleka ne všichni projevili o Ježíše zájem a jen málokterý překročil meze, jakkoli nepřesně vykreslené, ustáleného muslimského pohledu, který ke Kristu chová úctu, ale zároveň jej marginalizuje. Přístupům tohoto rázu zůstávají víceméně věrná i dnešní, moderní súfíjská společenství. Nejvíce pozornosti a někdy přímo i zanícení pro Ježíše se dnes objevuje nikoli v súfíjských spiscích, nýbrž v literárních dílech některých autorů, v poezii, próze i dramatech, a to vlastně ve všech významných jazycích islámského světa:  v arabštině, perštině, turečtině, udrštině i dalších. 

Zbožná tradice, v súfíjském prostředí velmi oblíbená, vypráví, že Muhammad brzy po narození navštívili dva andělé. Otevřeli mu hruď, vyňali srdce a omyli je bílým sněhem. Připravili je tak na přijetí Koránu, který později v dospělém věku sešle Prorokovi Bůh. Vyprávění nám nepochybně připomene několik prvků a témat židovské a křesťanské spirituální tradice: především samo pojetí srdce v biblickém významu a dále pak předpoklad neposkvrněnosti pro přijetí Božího Slova. Odraz křesťanské víry v Mariino neposkvrněné početí nalezneme ostatně v Koránu. Koránská Marjam je zasvěcena Pánu již v mateřském lůně (Korán 3:31), Bůh ji podle dosvědčení andělů učinil čistou (Korán 3:37) a známý hadíth vysvětluje: Každého dítěte se při narození dotkne Satan, a proto křičí, nikoli však Marjam a jejího syna.

Ježíš a sekta ahmadíja


Pro úplnost je třeba zmínit výklad sekty Ahmadija, který je spíše kuriózní, ale vzhledem k vysokému počtu vyznavačů, je nelze opomenout.
Její zakladatel Mírzí Ghulám Ahmad (1835-1908) pocházel z města Qádiján v Paňdžábu. V mládí po nějaký čas pracoval v britském správním aparátu a vedl disputaci se skotskými misionáři. Po návratu do rodné obce se plně věnoval samostatnému náboženskému bádání a organizační činnosti. Vydal asi 60 spisů. Jako některé směry islámské obrody uznával za ryzí Boží přikázání jen Korán. Hadíthy přijímal jen tehdy, jsou-li nesporné a odpovídají potřebám měnících se poměrů. Současně přiznával každé generaci právo na novou interpretaci Koránu.

Sám se označil za reformátora 14. století hidžry (od 1883 n.l.). Roku 1889 založil společnost ahmadíja (andžuman-e ahmadija), která ho brzy poté prohlásila za nového proroka. Muslimské ortodoxní kruhy takovýto nárok, odporující dogmatu o Muhammadovi jako pečeti proroků, přirozeně neuznaly a označily ho za káfira (nevěřícího). O Ježíšovi ahmadíja učí, že sice byl přibit na kříž, ale uzdravil se a zemřel prý ve vysokém věku v Kašmíru nedaleko Šrínagaru, kde Gh. Ahmad dokonce objevil jeho hrob. Později o této otázce vedl rozsáhlé polemiky významný pákistánský politik Zafrulláh Chán, vyznavač ahmadíje, od r. 1947 ministr zahraničí a později představitel Pákistánu u OSN a Mezinárodního soudu v Haagu. Argumentoval mj. i turínským plátnem jako údajným důkazem, že tělo v něm zahalené nebylo ještě mrtvé

Ve spojitosti se sektou ahmadíja je ještě třeba dodat, že její aktivity měly silný vliv mezi muslimy v USA a mnoho muslimských osobností patří právě mezi její stoupence, mezi ně patří např. jazzový hudebníci Ahmad Jamal nebo bubeník Art Blakey známý pod muslimským jménem Abdullah Ibn Buhaina.


Ježíš a milenialismus v islámu


Milenialismus v islámu býval tradičně vnímán jakožto téma okrajové a často spojované takřka výhradně s jeho šíitskou větví. Byl-li tento aspekt vůbec studován, pak především jako průvodní jev některých zjitřených období islámských dějin (např. křížové výpravy, povstání Mahdího v Súdánu aj.) Tomu odpovídá i poměrně nepočetná vědecká (religionistická a orientalistická) produkce, která se navíc začíná skutečně rozvíjet teprve nedávno. Předěl v milenialistickém očekávání muslimů znamenalo několik posledních dekád, jež přinesly rozmach apokalyptického (zejména arabského) písemnictví.

Jedním z prvních protivenství, předznamenávajících Hodinu, představuje příchod tyranů, jimž arabština dala jméno ashad al-fitan, tj. "pánové rozkolu" nebo "nositelé protivenství" S jejich nástupem nastane čas krveprolévání. Opakují se zvláště jména dvou takových postav: al-Kahtáního a as-Sufjáního; ta však v Koránu nenajdeme. Proti nim se postaví Ježíš (Ísa) a (nebo) Mahdí, který po čase opět nastolí vládu spravedlnosti.

Postava as-Sufjáního se těší oblibě zejména v šíitském prostředí. Nejnápadnějším rysem Sufjáního je jeho jméno; jde totiž o potomka Prorokova rivala Abú Sufjána. Jeho vojska budou pustošit zemi a páchat zvěrstva. Konec Sufjáního velmi připomíná konec Dadždžálův. V sunnitské apokalyptické tvorbě se zdůrazňuje střet antikrista Dadždžála s Ježíšem. Jejich šíitskou obdobou tvoří boj Mahdího a Sufjáního; ovšem ve většině apokalyptických podání nalezneme všechny čtyři hráče. Liší se pouze důrazy kladené na každého z nich.

Ježíš, jehož využívají sunnitští apokalyptikové zejména proto, aby redukoval roli Mahdího, přitom představuje původní mesinistickou postavu islámu(!), ale v průběhu prvního stoleté hidžry se jeho role "snížila" na ztrestání antikrista Dadždžála. V šíe ponechává pozice Prorokovy rodiny Ježíšovi jen nepatrné "místo na scéně". Nebyl odstraněn, avšak hraje vedlejší roli, neboť má napomoci Mahdímu obrátit křesťany a židy na islám.

Tradice rozvádí Ježíšovo sestoupení do podrobností a pokládá jej za nesporné, tj. podepřené četnými hadíthy. Tento bod popírali pouze někteří mu´tazilité a stoupenci džabríje (tj. deterministé), odvolávají se na výrok Muhammadův, že po něm nepřijde žádný další prorok. V případě Ježíšova návratu se však nejedná o prorocké působení, což prý oponenti nepochopili. Muslimští tradicionalisté zaznamenali popisy Ježíšova zevnějšku, jež prorok Muhammad uvedl, aby jej muslimové po návratu na zem dokázali poznat. Z těchto popisů vyplývá, že jde o muže harmonického vzhledu, není vysoký ani malý, ani otylý, ani vychrtlý a má kulatou tvář. Ježíš povede podle tradice společnou modlitbu všech věřících, kdy jako imám zastoupí Mahdího, aby se posléze chopil kopí a vyrazil do boje proti Dadždžálovi; ten se pod Ježíšovým upřeným pohledem údajně roztopí jako olovo.
„Posel Boží (PBUH) řekl: jak Bůh ukončí život obce: na jejím počátku jsem já, na jejím konci Ísa, a mahdí z mého rodu je v jejím prostředku.“
hadíth
„Podle Abú Hurajry nechť v něm Bůh nalezne zalíbení, Posel Boží, nechť mu Bůh žehná a dá mu mír, pravil: Při tom, v jehož rukou je má duše, nepotrvá dlouho a Ježíš, syn Mariin, vskutku sestoupí mezi vás.“
Hadíth

Traduje se, že Mahdí bude lidem spravedlivým vládcem a nastolý království dobra, jehož trvání bude jen přechodné, dokud se na scéně neobjeví Habešan, jenž vyrazí s vojskem zničit Ka´bu v Mekce. Tento Habešan nemá sebemenší oporu v koranickém textu a jen chabou oporu v hadíthech. V boji s ním padne i Ježíš, který bude dle tradičního podání pohřben v Prorokově mešitě v Medíně po boku Muhammada a prvních dvou chálífů, na místě, které je pro něj vyhrazeno.

Obecně lze konstatovat, apokalyptická líčení věnována Ježíšovi a Mahdímu se mnohde rozcházejí a v tomto směru panují značné rozpory. Nesoulad mezi oběma tradicemi naznačuje možnou nespokojenost části středověkých muslimů s významem, který by měl v apokalyptice islámu náležet právě Ježíšovi, tj. osobnosti zbožštěné nepřátelskými křesťany. Proto Ježíšovi šalamounská řešení připisují jisté podřízené postavení vůči Mahdímu, což sice odstranilo jeden vážný problém, ale zkomplikovalo již tak spletité podání.


----------------------------------
Zdroje:

- Část o Ježíšovi v islámu, je převzata z dvou publikací, "Duchovní cesty islámu" a "Súfismus: dějiny islámské mystiky", autor Luboš Kropáček.

- Část o milenialismu a roli Ježíše v něm je převzata z knihy "Konec tohoto světa", autor Bronislav Ostřanský, info o knize ZDE

- Zdroj informací pro tuto pasáž: David Cook "Studies in Muslim Apocalyptic" (2002)

- Madžíd Muhammad aš-Šaháwí "al-Masíh ad-Dadždžál wa Ja´džúdž wa Ma´džůdž"(Antikrist, Gog a Magog), vydáno v Egyptě, Maktabat al-ímán, 1993

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Nejmodřejší oči" Toni Morrisonová (Odeon, 1983)

Alois Richard Nykl: Padesát let cest jazykozpytce a filosofa Josef Ženka (Karolinum, 2016)

Středomoří v dějinách: pocta prof. Eduardu Gombárovi k 60. narozeninám Josef Ženka (FF UK, 2012)

"Muslimské bratrstvo v současnosti" J. Bureš, M. Čejka, J. Daniel (Academia, 2017)