Holandský historik Hans R. Rookmaaker o moderním umění, osvícenství, racionalismu, gnozeologii, náboženství a jazzu (ukázka z knihy "Moderní umění a smrt kultury", 1970)

 

foto: Picasso, Nude (1910)

Náboženství

"Mezi krásou a pravdou je těsný vztah. To, co oceňujeme jako krásu, spočívá v pravdivém zobrazení démonického jako démonické."

"Dobré umění je však vždy výsledkem usilovné práce. Žádné velké umění by nikdy nevzniklo, nebýt umělce, který nejen že má talent a představivost, ale také charakter, sílu v práci vytrvat, přemýšlet a namáhat se, aby svých cílů dosáhl. Nesmírně důležitý je zde charakter umělce. Normy umělce se neliší od norem platných v životě vůbec."

"Bůh, stvořil nebe a zemi, celý vesmír. V tomto vesmíru přebývají andělé a zlé mocnosti, lidé, zvířata, rostliny a věci. Ale především je tu mnohem víc, než co lze spatřit pouhým okem. Jsou tu principy a normy či zákony, a proto je možné rozlišovat mezi dobrým a zlým, správným a špatným. Bůh dal světu vnitřní uspořádání, v němž má všechno své konkrétní místo. Všechny věci nabývají svého významu právě v této uspořádanosti. Stvoření je harmonické a dobré, i když je znečištěno hříchem člověka. Rovněž člověk má v tomto uspořádaném vesmíru své místo: je korunou stvoření, ale není jeho středem."

"Bůh ve své moudrosti dobře ví, že obrátí-li se jeho věřící k jiným božstvům, nebudou chybovat pouze ve své víře a uctívání, ale že bude v základech ohrožen celý jejich život - oblast sexu, politiky, jejich každodenní štěstí."

"Gnóze byla myšlenkový, který nacházíme v podtextu některých Janových a Pavlových epištol prvotní církvi, napsaných se zřejmým cílem křesťany před tímto myšlenkovým proudem varovat. [G]nostikové spojili biblické myšlení s novoplatonismem a pohanskými kulty. Jednou ze stěžejních myšlenek je chápání materiálního světa jako zcela špatného. Spásou se pak rozuměl únik z tohoto světa a přiblížení se Bohu, který nad tímto světem vládne. A špatný je nejen materiální svět, ale i veškeré naše světské touhy. [...] V pohledu gnóze nemá pozemský život žádnou cenu. Vše materiální je hříšné."

"Dnešní člověk protestuje proti světu, ve kterém žije, proti jeho odlidšťujícím tendencím, proti otroctví... Tragédie tkví v tom, že člověk nemá žádné nové principy, které by mohl nabídnout. Výsledkem veškerého jeho snažení je svět, který jen ještě více odpovídá principům osvícenství, principům nezávislého člověka - nezávislého, ale zredukovaného na atomy."

"Každý jsme sám pro sebe zákonem, protože autorita ztratila hodnoty, na kterých byla závislá. [...] Ačkoli jsou nové myšlenky idealistické a usilují o lepší svět, v praxi nefungují. Nebo spíše fungují, ale směřují k zhroucení naší společnosti."

"¨Bůh nám nedal konkrétní zákony týkající se umění či jakéhokoli jiného kulturního prvku... Bůh nechal člověka, aby své možnosti využíval svobodně."

Moderní umění vs. tradiční kultura

„Umění nepotřebuje žádné ospravedlnění. Chybou mnoha teoretiků (nejen těch křesťanských) je snaha dát umění význam nebo smysl tím, že dokážou, že umění něco činí. Takže umění pak musí lidem otvírat oči nebo sloužit jako dekorace, proroctví či chvála nebo musí mít společenskou funkci […]. Umění žádné takové ospravedlnění nepotřebuje. Má svůj vlastní význam, který nepotřebuje být vysvětlován, stejně jako ho má manželství, sama existence člověka nebo moře nebo hvězdy. Takže umění má smysl jako umění, protože Bůh shledal dobrým dát lidstvu umění a krásu."

"Výtvarné umění jako vyšší poslání lidstva, jako dílo vznešeného a inspirovaného umělce srovnatelné s dílem básníka nebo proroka, bylo výsledkem renesance a jejího novoplatonského způsobu myšlení. Avšak osudné závěry byly formulovány později: moderní rozdělení mezi krásným uměním – dramatem, poezií, literaturou, hudbou, malířstvím a sochařstvím – a uměním užitým, jako je keramika, tapisérie a tak dále, je velice nedávného data. Byl to výsledek vývoje teorie umění v akademických a znaleckých kruzích na konci sedmnáctého století. Ne náhodou k tomuto rozdělení dochází na počátku osvícenství. [...] Z umění se stalo Umění s velkým U a představovalo vznešené, ušlechtilé a spíše humanistické než lidské snažení. Ale právě v této falešné náboženské funkci se stalo téměř nadbytečným, čímsi vzdáleným skutečnosti a životu, luxusem – krásným, vytříbeným, ale zbytečným. [...] Umění ani krása nepotřebují být obhajovány ani stavěny na piedestal. Máme se z nich v lásce a svobodě radovat, vážit si jich a pěstovat je jako věčnou radost, máme je přijímat jako velký dar Boží."

"Obraz nemá nic společného s fotografií. [...] Ti, kteří se domnívají, že realistická malba musí být jakousi kopií skutečnosti, se mýlí. Umění přírodu nikdy nekopíruje, ale vždy ji ztvárňuje specifickým způsobem. Tom znamená, že tato malba fotograficky nekopíruje přírodu, ale zobrazuje lidskou zkušenost, lidské chápání, vhled do skutečnosti a citový zážitek z prožité pravdy o realitě. [...] Ve skutečnosti se jedná o výklad skutečnosti."

"Kultura vzniká jako produkt tvůrčí lidské činnosti v rámci Bohem daných struktur, takže nikdy nemůže být sférou existující nezávisle na naší víře. Veškerá naše činnost je ovlivněna odpovědí na otázku, kdo nebo co je naším Bohem, a tedy tím, kde je náš svrchovaný zdroj veškerého jsoucna a života. Z toho plyne, že "kultura", která takto vzniká, nemůže být nikdy nezávislá na "víře". A platí to i pro ty, kdo neuznávají živého Boha, Boha Stvořitele: jejich kulturní činnost je ovlivněna jejich nekřesťanskou vírou. Z toho plyne, že pro křesťana zní tato otázka takto: Jak se má křesťan stavět ke kultuře, která ho obklopuje a která je velice často produktem nekřesťanských východisek?"

"Myšlení období před osvícenství, velké historické události, biblické výjevy, scény z řecké a římské mytologie byly zobrazovány nikoli pro ně samotné, ani ne proto, že by byly jako historické události nějak zvlášť zajímavé, ale byly zobrazovány jako v pravém slova smyslu příklady ilustrující pravdy o člověku. [...] Na novoklasicistních nebo romantických obrazech je už zřejmá ztráta významu."

"Moderní umění je plod osvícenství, a proto vyjadřuje důsledky jeho základních principů. Musíme však počítat i s dalším aspektem naší doby, jímž je reakce na racionalismus a přírodní vědy. Je to reakce, a jako taková je podmíněna tím, co ji vyvolalo."

"Generace na počátku 20. století hledala řešení problému, jak do umění znovu vrátit pravdu a realitu. Její příslušníci byli ztraceni uprostřed vývoje, kde jediným zdrojem poznání jsou smysly, což byla hlavní zásada osvícenství a pozitivismu 19. století. Hledali absolutní hodnoty, principy, které řídí život, umění a také vnímání, hledali podstatu lidského života, pravdu o věcech, skrytou za jejich zevnějškem. [...] Jinou problematiku představuje využití prostoru. Toto využití prostoru, který razil McLuhann, co označuje jako "akustické"; je to prostor bez hloubky, v něm není nic vpředu nebo vzadu."

"[kubismus] tedy určitě není naturalistický. Snaží se objevovat obecné, univerzální. Tíhne k abstrakci, dokonce až k démoničnu. Ztrácí humanisticky chápanou lidskost a je zároveň přepjatě intelektuální i iracionální. [...] V této fázi si Picasso jistě uvědomil, že jejich hledání nebylo úspěšné. Usilovali o univerzální, obecnou strukturu věcí, o to, co je víc než čistě individuální a určité - avšak v tomto hledání se jim ztratilo osobní, lidské, "skutečné". Zdálo se, že je nemožné dospět k univerzálnímu přímo, bez toho, že bychom absolutní nahlíželi prostřednictvím konkrétního. ten, kdo by chtěl poznat lásku, musí prožít osobní určitou lásku, jinak dospěje jen k matné abstrakci, která nemá s láskou nic společného. Jejich snaha zobrazovat to, co Platon nazýval ideou nebo Aristoteles formou, vyústila v krásné obrazy, které však nejsou ničím víc než podivnými hádankami, tajemnými obrazy, z nichž se vlastně vytratil skutečný obsah."

"Kdybychom na nějaké výstavě vystavili všechna významná díla moderního umění, která vznikla do roku 1920, mohli bychom už tady objevit téměř všechny rysy umění 20. století. Jsou tu expresionismus, abstraktní umění, kubismus, dadaismus a jejich nové metody zobrazování skutečnosti, koláže, zvláštní styly, práce s barvou, hledání absolutna i absurdity, jejich popření všech hodnot, pan-erotismus – spatřili bychom tu všechny nejlepší i nejhorší rysy umění minulého století. Po roce 1920 se už v podstatě nic doopravdy nového neobjevilo. Zatímco moderní umění bylo zpočátku jen záležitostí omezené skupiny umělců a jejich publika, nyní ovlivňovalo myšlení a způsob života stále většího počtu lidí. Vlastně není přehnané tvrdit, že byla nastolena nová éra v dějinách kultury. Na počátku byli malíři skutečnou avantgardou, ale postupně si nový přístup ke skutečnosti začali přisvojovat také spisovatelé, básníci, dramatici, hudební skladatelé, architekti, filosofové a obyčejní lidé a všichni usilují o nový svět. [...] Byl to ve své podstatě počátek revoluce, ve které žijeme dodnes."

"Moderní umění není neutrální (to nebylo umění nikdy). Zvěstuje novou dobu, novou kulturu, nový svět. Je zarážející, jak je naše doba plná pokusů dospět k umění neosobnímu, k umění, které neodráží konkrétní individualitu umělce. Neboť nevyhnutelnost moderního umění spočívá i v tom, že je reakcí na nesmyslnost, k níž dospělo umění 19. století, a zároveň je to reakce na kult umělce jako proroka a kněze kultury. [...] V tomto smyslu je tedy moderní umění pravdivé. Ale zároveň je to lež. Jeho obraz skutečnosti, člověka, není pravdivý. Člověk není absurdní. Skutečnost je krásná a dobrá nejen na rovině "duchovní", ale od samého počátku , kdy Bůh své stvoření označil jako dobré. [...] Vše univerzální se hroutí v okamžiku, kdy je popřen nebo kdy není brán v úvahu Stvořitel... Toto úsilí bylo odsouzeno k neúspěchu, protože člověk vycházel čistě ze svých smyslů a ze svého rozumu, aniž by připustil existenci něčeho, co je převyšuje. Chceme-li porozumět modernímu umění a moderní době, je třeba tuto dualitu, tuto pravdivost a lživost, přijmout."

"Surrealistické ujištění, že tento svět je peklo, by bylo pravdivé, kdyby Bůh neexistoval. Ale pravdivé není, protože Bůh existuje; je to lež, protože existuje krása a pravda, chceme-li ji vidět; je to lež, protože člověk ví, že láska a spravedlnost jsou možné a - díky Bohu - patří k opravdové, pravé skutečnosti. Surrealismus není nic jiného než výraz lidského odcizení se skutečnosti, lidský pocit absurdity."

"Umění odhaluje svět, který se vymyká jakémukoli řádu. Spojuje věci nahodile, což jim dodává jakoby nový život, nový absurdní a iracionální význam. [...] To je odcizení - to, co se zdá být skutečně, je neskutečné. Člověk je v Božím stvoření cizincem."

"Moderní umění zvítězilo. Galerie moderního umění chápou jako svůj úkol informovat lidi, vzdělávat je, dělat z nich moderní lidi a podporovat moderní umění, třebaže poněkud idealisticky… Ať už jsou ale jejich pohnutky jakékoliv, všechny galerie podporují jeden hlavní proud. Člověk má občas pocit, že se toto moderní hnutí stalo oficiálním uměním dneška a že některé z jeho výtvorů nejsou ničím jiným než novým uměním salonů, stejně povrchní a mělké jako z minulého století

Francisco José de Goya (1746-1828)
"Jedním s prvních, kdo si tyto faktory [moderního umění] uvědomoval, byl Goya. Ve svém díle se důsledně vyhýbal prezentaci jakéhokoli normativního principu. Když Goya zobrazuje boj na ulici, zachycuje jen holou skutečnost - lidi bojující na ulici, nikoli hrdiny bojující za spravedlnost. [...] To jediné, co zde je skutečné, je to, co je možné vidět - a to, co vidíme, jsou skutečná jediná fakta, která tu jsou. Nic víc nám Goya neodhaluje."

Osvícenství

"Osvícenství mělo změnit svět. Období těchto změn trvá dodnes, ale nyní se už chýlí ke konci. Cíle bylo dosaženo. Svět je jiný. To, co mělo svůj počátek v úvahách filosofa, žije teď v srdcích a myslích lidí celého západního světa. Chceme-li hodnotit současné umění nebo místo dnešního člověka v světě, čehož je naše umění výrazem, je nesmírně důležité tomuto hnutí porozumět. [...] Jedná se principy, které nás určujícím způsobem ovlivňují dodnes."

"Osvícenství neovlivnilo pouze myšlení lidí, ale působilo i na jejich emocionalitu, ovlivnilo jejich senzitivitu a citový život, lidský život proměnilo skutečně po všech stránkách. V 18. století se objevují počátky revolučních změn v životě a ve společnosti... To, že Bohu bylo upřeno místo, které mu jako Stvořiteli  a Zákonodárci náleželo, mělo dalekosáhlé následky. A jako se změnil pohled člověka na sebe sama a na svět, který ho ho obklopuje, tak se nevyhnutelně změnilo i umění."

Racionalismus (Descartes, Hobbes, Locke, Hume)

"Racionalisté tvrdí, že na světě neexistuje nic jiného než to, co mohou vnímat svými smysly a pochopit rozumem. Vše je buď vědecký fakt, nebo fantazie. A Bůh? Bůh není přístupný ani našim smyslům, ani našemu rozumu. Takže s Bohem se nepočítá... Tím, že se v každém lidském snažení vychází od člověka, se vše od základu změnilo, i když trvalo dlouho, než se mohly všechny důsledky tohoto přístupu projevit a naplnit. Snad teprve dnes jsme schopni nahlédnout důsledky této změny v plné šíři. v původním systému měl člověk ve světě své místo. Byly tu principy a ideje, které existovaly nezávisle na něm, stejně jako andělé, zlo a jiné síly. [...] Z toho plyne, že ideje, které nemají původ v člověku, přestávají existovat a samozřejmě nemají ani žádnou normativní hodnotu."

"Proč pak třeba nekrást? V takové situaci je Boží přikázání nadbytečné: Proto Hobbes vykonstruoval svou "společnou smlouvu": Na úsvitu dějin člověk poznal, že krádež nepřípustné zasahování a že stojí v cestě všemu lidskému snažení, takže dospěl k rozhodnutí, že bude rozumné nekrást. To je jistě hezké, ale co když třeba zítra člověk (nebo skupina lidí) většinou hlasů rozhodne, že v současné situaci je rozumnější krást? Možnost existence skutečných norem nebo základních principů je ze samé podstaty osvícenství vyloučena. Dobro a zlo je tak jako součást té "pravé" skutečnosti odmítnuto a v nejlepším případě je možné tyto kategorie považovat za subjektivní hodnocení lidského chování." [...] Člověk se tedy stal "přirozeným" a ztratil své specifické místo ve vesmíru. Ztratil své lidství. Co z toho plyne? Je-li člověk pouze další živočišný druh, co potom znamená láska? Láska je redukována na sex."

"To, co jsme už dříve nazvali scientismem, je právě tato víra v rozum, v jejímž rámci je věda chápána jako jakési zjevení. Svět, který scientisté budovali, byla dokonalá technokracie, vědecká pravda uskutečňovaná v praxi. [...] Člověk se stal objektem určovaný přírodními zákony a byl degradován na předmět studia vědy, která na něj aplikovala své metody. Scientismus se stal téměř novým náboženstvím: v jeho pojetí se člověk v skutečnosti neliší od zvířat, rostlin a věcí. A zdálo se, že Darwin svou teorií přírodního výběru poskytl této evolucionistické vizi konečný důkaz a potvrdil tak, co člověk opravdu je a čím by se mohl stát. [...] Nesmíme zapomenout na jedno: Ať si člověk o sobě myslí cokoli, nikdy nepřestane být člověkem, protože nemůže změnit svůj vlastní základ jakožto stvořené bytosti. Nikdy nemůže opustit místo, které mu bylo určeno v plnosti stvořeného vesmíru. Člověk ví, že je skutečně víc než pouhým atomem nebo králíkem."

Jazz

"Ve třicátých letech měl jazz veliký vliv na populární hudbu a černošští hudebníci začali formovat novou hudbu, určenou k tomu, aby ji hráli běloši. Způsobili, že se z této hudby stala velká móda a nový elegantní swing se rozšířil po celém světě. Jazzové kluby to vůbec neviděly rády: jejich jazz jim byl ukraden a stala se z něj jen další buržoazní hudba, komerční jazz. Nelíbilo se to ani mnohým muzikantům, zvláště černošským, protože měli pocit, že jejich hudba byla zrazena a zneužita a že se z ní stal bělošský "vynález".

Kolem roku 1940 došlo k reakci. Objevila se nová hudba, "bop" neboli moderní jazz, kterou vytvořili inteligentní a zkušení mladí černošští muzikanti. Tato hudba byla značně ovlivněna moderní hudbou s jejími existencialistickými podtexty protestu, vzteku, bolesti a zoufalství. Byla v ní melancholie a důraz na individuální schopnost dokázat něco náročného. [...] V určitém smyslu byl moderní jazz znamením asimilace kultur, černoch se začal dostávat do křížku s moderní hnutím. [...] Byla to hudba, která byla pro bílé uši příliš tvrdá. Věděli, že bělochovi nelahodí, a že tudíž nemůže být ukradena. Ale jiní z toho udělali nový druh zábavy, který sloužil tančícím davům. A tak jazz opět ztrácel svou sílu a schopnost být symbolem a výrazem protestu."

Zdroj: "Moderní umění a smrt kultury" Hans R. Rookmaaker (Návrat domů, 1996), z angličtiny přeložila Eva Hoznauerová; První vydání "Modern art and the death of a culture" (London, Inter-Vaesity Press, 1970)

Hans R. Rookmaaker (1922-1977)
Holandský křesťanský historik umění a kultury, profesor na univerzitě v Amsterodamu. Původně byl nevěřící, za 2. světové války upadl do zajetí a pod vlivem Johana Mekkese konvertoval k protestantismu kalvínského směru. Velký vliv na něho měl též americký filozof Francis Schaeffer. Více @wikipedia