"Černí Češi" (2022), @kino Ponrepo, 27. 6. 2025, 17:00
foto: Namibijské děti c. 80. léta (archív Obecního úřadu Bartošovice)
"Černí Češi" (2022)
kino Ponrepo, 27. 6. 2025, 17:00, vstup volný
Minutáž: 71 min
Režie: Martin Müller
Dokumentární film Černí Češi odhaluje příběh 56 namibijských dětí, jež byly v osmdesátých letech minulého století přesídleny z uprchlických vojenských táborů v Angole do Československa v rámci internacionální pomoci levicově orientovanému osvobozeneckému hnutí SWAPO bojujícímu za nezávislost Namibie. Děti, převážně potomci prominentních vojenských hodnostářů, byly ze dne na den přemístěny z válečné zóny na zámek v poklidné vesnici v moravských Bartošovicích, kde měly být vzdělávány a převychovány v novou polickou elitu nezávislého státu.
Po pádu komunistického režimu v Československu a vzniku nezávislé Namibie byly děti v roce 1991 urychleně repatriovány. Tento nucený odchod představoval pro většinu z nich životní trauma a kulturní šok, z něhož se dodnes nevzpamatovaly. Díky výzkumu antropoložky Kateřiny Mildnerové se podařilo některé z nich opět najít a jejich příběhy zdokumentovat. Film zkoumá širší témata, jako jsou kulturní identita, paměť a domov a vliv politických rozhodnutí na životy jednotlivců.
Po projekci následuje debata s režisérem Martinem Müllerem a autorkou námětu Kateřinou Mildnerovou, autorkou knihy "Černí sokoli - Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu" (NLN, 2020)
ukázka z knihy Kateřiny Mildnerové "Černí sokoli", s. 66-67
"[N]akonec skupina dorazila 11. listopadu kolem čtvrté hodiny odpolední na mezinárodní letiště Ruzyně do Prahy. Zde pro ně byly připraveny dva autobusy, které měly malé Namibijce přepravit do Bartošovic, malé vesničky na severní Moravě. Ta se měla stát na další tři roky jejich novým domovem. [...] Nezapomenutelné vzpomínky, které se vážou na přílet do zasněženého Československa, zůstávají dodnes hluboko v paměti namibijských Čechů, jak dokládají následující výpovědi:
"Pamatuji si, jak jsme přišli do příletové haly a měli jsem projít skleněnými dveřmi ven, kde na nás čekaly autobusy. Ty dveře se samy otevíraly a zavíraly. Nic podobného jsme v životě neviděli, a tak jsme pořád dělali krok dozadu, dopředu a zase dozadu a smáli se tomu. To jsme ještě nevěděli, že za dveřmi na nás čeká to překvapení! Vyšli jsme z letiště a zůstali stát jako němí. Všude, kam jsme se podívali, bylo bílo. A pak někdo z nás vykřikl! Cukrrr! Vrhli jsme se všichni na zem a začali to ochutnávat, ale pak jsme zjistili, že to není sladké a že to strašně studí. Byl to sníh, náš první sníh. Nikdy předtím jsme sníh neviděli. Někteří z nás si to strkali do kapes a do batůžků, jiní se v tom sněhu začali válet. Vychovatelky byly zděšené a postupně nás zvedaly a odnášely do autobusů [...] V autobuse jsme dostali svačinu. Dali nám chleba, salám a jablko, nic z toho jsem před tím nikdy nejedla, mělo to zvláštní novou chuť, hlavně to jablko."
Děti prožívaly své první hodiny v Československu velmi intenzivně. Řada z nich byla překvapena množstvím bělochů na ulicích, což v nich vyvolávalo rozporuplné pocity. Byly totiž celou dobu v táborech vychovávány k ostražitosti a nedůvěře vůči bělochům, zvláště pak vůči jihoafrickým Búrům*, kteří kolonizovali Namibii představovali úhlavní nepřátele SWAPO. [...]
"Když mi řekli, že jedu do země bílých, tak jsem se bál. V té době běžela v kempech propaganda, že všichni bílí jsou zlí nepřátelé. Věděl jsem, že proti nim bojujeme ve válce, a tak, když jsem to slyšel, dostal jsem strašný strach... no byl jsem malé dítě"
"Když jsme přijeli, tak my jsme si první mysleli, že nás SWAPO prodalo nepřátelům [bílým Jihoafričanům] a ti nás teď zabijí. Ale pak jsme viděli, jak se na nás ti běloši usmívají. Brzy jsme pochopili, že jsou přátelští."
* Búrové (boer afrikánsky a nizozemsky znamená sedlák) jsou potomkové především nizozemských, vlámských a fríských kalvinistů, německých luteránů a francouzských hugenotů, kteří se usídlili v Jižní Africe v 17. a 18. století. V menším množství mají kořeny i skandinávské, polské, portugalské, italské, španělské, skotské, anglické, irské a velšské. Termín Búrové se také vztahoval na ty kdo opustili Kapsko během 19. století, aby se usadili v Oranžském svobodném státě.
