"Carl Gustav Jung vs. abrahámovský monoteismus, pohanství, židé a nacismus" Richard Noll (1997)
foto: Umění C. G. Junga (Portál, 2019)
ukázka z kniha "Árijský Kristus: tajný život Carla Junga" Richard Noll (1997, česky 2001)
"Prvních šedesát let svého života - tedy v období "skrytého života", z hlediska historie téměř neznámé - byl Jung otevřeně hostilní vůči židovskokřesťanským ortodoxním názorům, zvláště vůči judaismu a římskokatolické církvi. V současné době se ukázalo, že se patriarchální monoteismus ortodoxní židovskokřesťanské víry zhroutil. Prázdné místo však protestanti, katolíci i židé stále více vyplňují alternativním synkretickým systémem víry, jenž je často v rozporu se základem jungiánských "psychologických" teorií. Termín "psychologický" jsem dal do uvozovek, protože se domnívám, že tuto masku pro dvacáté století vytvořil Jung záměrně a poněkud klamně, aby učinil svůj vlastní magický, polyteistický, pohanský světový názor přijatelnějším pro sekularizovaný svět, jenž byl navyklý respektovat pouze ty ideje, které měly alespoň zdánlivě vědecký ráz. Vynáším tento soud o Jungovi, aniž bych byl křesťan, žid nebo muslim - nebo freudián. V pozdějších letech svého života už Jung nahlížel na ortodoxní řád židovskokřesťanských náboženství jako na na svého nepřítele a dokonce jako na nepřítele samotného života.
Nejobtížnější část tohoto příběhu ovšem spočívá v tom, že od vás, čtenářů, žádám z morálního hlediska nemožné: abyste si představili svět, v němž neexistují slova "Hitler", "nacistický" a "holokaust", svět, v němž je spiritualita spojená s krví a půdou a sluncem, svět, v němž může árijský Kristus najít své apoštoly - a svým vykupitelům může upřímně slíbit spásu.
✻
Náboženství srdce
Náboženství se spojilo s německým nacionalismem osmnáctého století a výsledkem byla horečka zvaná pietismus, jíž propadla spousta lidí. To byla dokonalá teologie období přírodou posedlého romantismu a Schleiermacherova rétorika, vyzdobená organickými metaforami celku odvozenými od přírody, přecházela až do panteismu a mysticismu. Pietismus se odvážil zpochybnit autoritu a být podezřívavý vůči cizím vykladačům křesťanství. Říkalo se mu Herzensreligion, "náboženství srdce"; jednalo se o duchovní hnutí, které kladlo důraz na cítění, intuici, niternost a osobní prožitek Boha. Úloha myšlení a i samotného rozumu v něm byl znevážena a nedůvěřovalo se jí. Aby bylo možno prožít Boha, musí být obětován intelekt. Uvnitř musí hořet oheň Ducha svatého; často říkali, že "srdce musí plát". V polovině osmnáctého století byl už německý nacionalismus natolik propojený s pietismem, že v literatuře z té doby není jasný rozdíl mezi vnitřní a vnější otčinou.
Základní literaturu o pietismu poskytují deníky a autobiografie, z nichž většina je inspirována psychickým obrácením do nitra. Tento zážitek byl známý jako Wiedergeburt neboli "znovuzrození" či "obrození". Několik z těchto duchovních autobiografií obsahovala i knihovna Jungových a některé také citoval ve své knize "Vzpomínky, sny, myšlenky" (1) i na svých seminářích. Kniha VSM je skutečně příběhem Jungova znovuzrození, v jednom zvláštním ohledu se však od ostatních liší: není v ní zaznamenané obnovení Jungovy víry jako víry "znovuzrozeného křesťana"; tato kniha je mnohem spíše významnou výpovědí o Jungovu přerodu v pohana.
Deziluze křesťanskými dogmaty a rituály podpořila i jeho skeptický postoj k pravdivosti křesťanských poselství. Mohl existovat i nekřesťanský svět duchů? A pokud ano, co to vypovídalo o skutečné povaze náboženství a jeho místě v každodenním životě lidí? Jak bylo možné uvést v soulad monoteismus jeho vlastní židovskokřesťanské společnosti a polydémonický svět duchů? Nejvíce však Jung četl knihy o okultismu, mesmerismus, parapsychologickém výzkumu a spiritismu; všechny tyto oblasti se jej osobně hluboce dotýkaly. Pro Junga byly spiritistické jevy ještě stále legitimní oblastí výzkumu. Toto neotřesitelné přesvědčení si zachoval po celý život; Jung říká, že spiritistická sekta je specifická díky své dvojí povaze: "na jedné straně se jedná o náboženskou sektu, na druhé straně o vědeckou hypotézu".
✻
Psychoanalýza, Freud a Jung
K prvnímu oficiálnímu písemnému kontaktu mezi těmito dvěma muži došlo v roce 1906 a osobně se poprvé setkali ve Freudově bytě 3. března 1907. V lednu 1913 si vyměnili dopisy, v nichž se vzájemně dohodli, že přeruší své osobní styky. Příběh známosti Freuda a Junga je jedním z nejznámějších příběhů dvacátého století. Většina lidí zná kostru, někteří i další podrobnosti. Jungiáni ale tento příběh vyprávějí trochu jinak: Jung nemohl přijmout Freudovu výhradně sexuální teorii, a proto se s ním rozešel, aby vytvořil teorii, která bude brát v úvahu v podstatě duchovní a náboženskou povahu člověka. Jung se nemohl spokojit se sekulárními rysy; on viděl v psychoanalýze (na krátkou dobu) vědecké náboženství budoucnosti.
Jung vždycky uznával Freudovu velikost. V mnoha ohledech byl Freud prvním člověkem, kterého Jung považoval za žijícího génia. V jeho vztahu k Freudovi lze najít jasné paralely se vztahem Friedricha Nietzscheho k Richardu Wagnerovi. Nietzsche i Jung v přítomnosti génia moudře pozorovali, vstřebávali a napodobovali jeho velikost. V povaze géniů ale už tradičně bývá jejich jistá nestálost a přelétavost, a jestliže jste opakovaně vystavováni jejich neustálé se měnícím názorům, lesk božskosti brzy vybledne.
Je zajímavé, že v letech 1904 a 1905, kdy Jung zkoušel psychoanalýzu na jedné své pacientce, bylo ve Freudových pracích vlastně jen velice málo popisováno, jak psychoanalýzu skutečně provádět. Jung i jeho kolegové museli tak trochu číst mezi řádky, aby mohli uvést do praxe svou vlastní verzi toho, co Freud praktikoval ve Vídni. Už od úplného počátku své metodě dokonale rozuměl zřejmě jen její tvůrce.
✻
Psychoanalýza - kulturní hnutí, nebo podivné náboženství?
Status psychoanalýzy jako vědy byl založen na aplikaci této metody v klinickém prostředí, kde mohly být hypotézy testovány na volných asociacích žijících osob. Když začala být tato teorie využívána k interpretaci pohádek a kulturních výtvorů, stal se z psychoanalýzy světový názor, prostřednictvím něhož bylo možné pochopit celé dějiny lidstva. Umění, náboženství a hudba začaly být stejně jako volné asociace chápány jako produkty nevědomí, čímž se staly snadnou kořistí pro nové interpretace. Od té doby se stále více lidí zabývajících se humanitními předměty začalo zajímat o psychoanalýzu.
Robert Woodworth, významný představitel experimentální psychologie z Columbijské univerzity, se vyjádřil, že freudiánská psychoanalýza je "podivné náboženství". Knight Dunlap, další známý psycholog, tvrdil, že se "psychoanalýza tváří jako věda, snaží se vetřít do vědeckého světa a potom jej zardousit zevnitř". Ateistická a materialistická povaha freudiánské psychoanalýzy byla důvodem, proč byla pro mnohé vědce obzvláště nepříjemná; a navíc ji mnozí považovali za židovskou záležitost.
Richard Webster, ve své skvělé studii, provokativně nazvané Why Freud was wrong [vyšlo 1995] se staví k psychoanalýze a Freudovi přímo čelem a dochází k zajímavým závěrům. Podrobně prohledal autobiografickou literaturu prvních psychoanalytiků a našel důkazy, že tito lidé používali k popisu svého zápalu pro Freudovo hnutí náboženských metafor. Uvědomíme-li, že Freudův vídeňský kroužek sestával téměř výlučně z asimilovaných, agnostických či ateistických lékařů židovského původu, je to, že si vypůjčili křesťanské metafory většinové rakousko-uherské společnosti, pochopitelné, i když trochu překvapující. Podle Webstera vystupoval Freud celkem vědomě jako "mesiáš".
Rodney Stark a William Sims Bainbridge, sociologové zabývající se náboženstvím, napsali: "Tam, kde velké množství lidí hledá pomoc se složitými osobními problémy, je velká pravděpodobnost, že vznikne kult. Široká oblast psychoterapie, rehabilitace a osobnostního rozvoje jsou v tomto ohledu obzvláště úrodnou půdou. Freud a jeho následovníci často naznačovali, že veškeré náboženství je masový blud, hromadná neuróza či dokonce sdílená psychóza. Psychoanalýza napadala tradiční náboženství, a zároveň se je snažila nahradit."
✻
Freud vs. Jung I.
Vydání korespondence Sigmunda Freuda a C. G. Junga se stalo v roce 1974 (2) ohromnou událostí. V korespondenci mezi Freudem a Jungem existuje dost důkazů, že Jung měl sklony k vybudování jistého náboženství. Pro naše účely jsou významné zejména dva Jungovy dopisy. 11. února 1910, co se Jung ponořil do studia mytologie a archeologických nalezišť i textů a v dopise z 13. ledna se Freud Jungovi zmínil o tom, že obdržel nabídku, aby se připojil k Mezinárodnímu řádu pro etiku a kulturu. Jeho zakladatel, Albert Knapp, navrhoval, že by se z něj mohlo stát fórum k uskutečnění pragmatických změn v lidské společnosti. Mělo se jednat o nenábožensky založenou organizaci, jež měla vyplnit etické a kulturní vakuum, které vzniklo poté, co ustoupil do pozadí světový názor propagovaný židovskokřesťanskými náboženstvími. Jung mu odepsal, že on také dostal tuto nabídku, ale že jej tento projekt vyděsil. Stěžoval se, že Knappova organizace by byla "umělá", neboť "náboženství lze nahradit opět jen náboženstvím."
Je jasné, co tím Jung myslel: dokonce i psychoanalýza může být důvěryhodná pouze tehdy, když ostatním nabídne "věčnou pravdu mýtu". Jung byl navíc přesvědčen o tom, že mýtický sexuální vhled psychoanalýzy může být katalyzátorem kulturní spásy a znovuzrození, že může fungovat jako oživující náhrada křesťanství; Jung napsal: "Dva tisíce let křesťanství však může být nahrazeno pouze něčím rovnocenným, nějakým neodolatelným masovým hnutím. Myslím, že budeme muset nějaký čas počkat, než se nám podaří proniknout mezi lidi z mnoha stran a znovuoživit mezi intelektuály cit pro symbol a mýtus, a to tak jemně, abychom přeměnili Krista opět na prorockého boha vinné révy, kterým kdysi byl a vrátili kultu a posvátnému mýtu funkci, kterou kdysi měl a při níž člověk získával zpět animální étos a posvátnost zvířat. V tom spočívala krása a účel tradičního náboženství."
Pokud bychom měli určit okamžik, kdy začal Freud o Jungovi vážně pochybovat jako o svém synovi a korunním princi, bylo to zřejmě krátce poté, co si přečetl tento dopis. Freud Junga v odpovědi pokáral: "Nesmíte na mne pohlížet jako na zakladatele nějakého náboženství. Mé záměry nejsou tak dalekosáhlé... Nepřemýšlel jsem o tom, že vytvořím náhradu náboženství. Tato potřeba musí být sublimována."
✻
Uctívání slunce
"Jesliže člověk uctívá boha, slunce nebo oheň, potom uctívá svou vlastní životní sílu, libido." C. G. Jung, Psychologie nevědomí, 1911
V období mezi zářím 1909, kdy už bylo jasné, že proces Jungovy přeměny započal, a zářím 1912, kdy veřejně vydal své prohlášení, že ztratil víru ve Freuda a židovskokřesťanského Boha, se naprosto změnil Jungův přístup k nevědomí. Zpočátku se domníval, že nevědomí je výlučně osobním skladištěm vzpomínek každého jedince; později na něj však začal nahlížet jako na zdroj přání a sklonů - dokonce i zkušeností - jež jsme zdědili po předcích, jsou nám biologicky vrozené prostřednictvím určitého vitalistického mechanismu, obecné životní síly zvané libido. Jung tato vysvětlení zahrnul do své teorie, že život může být smysluplný pouze tehdy, jsou-li náboženské přesvědčení a sexuální chování jednotlivce v souladu s přesvědčením a chováním předků jeho rasy.
Ve své knize "wandlungen und symbole der libido" [Proměny a symboly libida : příspěvky k dějinám vývoje myšlení] z roku 1912 Jung používá mnoho náboženských symbolů a považoval tyto staré mýty za historické záznamy proměny libida a zastával názor, že nejvhodnější metaforou pro tuto duchovně sexuální energii či životní sílu je slunce. Jung sledoval řetězec asociací, jenž vedl k závěru, že Bůh a hvězda a slunce jsou ve skutečnosti jedno a to samé, ale pokračoval ještě dál. Jeho interpretace jej přivedla na myšlenku, kterou byl posedlý od roku 1910 až do konce života: totiž že Bůh není vzdálený, transcendentní, absolutní Bůh židovskokřesťanského náboženství, nýbrž libido, které přebývá v nás všech.
Jungovo mohutné opěvování slunce nemohlo přijít v příhodnější chvíli německé kulturní historie. Uctívání slunce však bylo pouze jednou částí ve zmateném množství kulturních protikladů, které na Německo útočily ve třech desetiletích před první světovou válkou. Na vzestupu byla kultura "pokrokové reakce" proti industriálnímu kapitalismu, do níž patřilo široké spektrum lidí od pravicových rasistů až po levicové anarchisty. Všechny hodnoty, jež tvořily základ industriálního řádu - represivní židovskokřesťanský antihedonismus, utilitarismus a racionální myšlení - byly konfrontovány s novými životními filosofiemi, jež vynášely mýtus nad historii, impulsivní činy nebo skutky nad uvědomělé uvažování a cítění a intuici nad racionální myšlení. Civilizace zkazila lidské bytosti tím, že jim vnutila život v nepřirozeném, stísněném městském prostředí. Rasová obnova byla spojená s novými přístupy k sexualitě a erotice. Volalo se po uzdravení národa - mystického spojení lidí s jeho krví a krajinou. Železná klec "civilizace" - tedy židovskokřesťanské náboženství a jiné politické a hodnotové systémy - musela být odstraněna a umožnit tak omlazující návrat k podsvětním silám rajské árijské minulosti.
✻
Freud vs. Jung II.
V období mezi vydáním první části knihy "Proměny a symboly libida" na podzim roku 1911 a její druhé části roku 1912 vzniklo ve vztahu mezi Jungem a Freudem obrovské napětí. Jungovo okouzlení propojením náboženských a mytologických podnětů urychlilo rozpad jejich svazku z důvodů nesrovnalostí v otázkách týkajících se národa, náboženství a rasy. V létě roku 1912 se už všichni zainteresovaní začali obávat rozkolu nejen mezi Jungem a Freudem, ale také mezi curyšskou a vídeňskou skupinou. Jedním z nejnešťastnějších následků rozkolu bylo zřejmě zvýšení etnického napětí a obvinění z antisemitismu. Tyto "kmenové" předsudky existují ve freudiánských a jungiánských komunitách dodnes. To, že existují kulturní, jazykové a i biologické rozdíly mezi evropskými Židy a Árijci, bylo podpořeno důkazy, jež poskytovala srovnávací filologie a lamarckistická evoluční biologie devatenáctého století (3). Právě ze srovnávací filologie pochází známá teorie o rozdělení na Indoárijce (dnes Indoevropany) a Semity.
V červenci roku 1912 si uz Freud uvědomoval, jak nebezpečnými a rozvratnými se staly Jungovy fylogenetické hypotézy (4). V té době už Jung přesvědčil většinu svých švýcarských a německých křesťanských kolegů o tom, že organické vzpomínky zděděné po předcích jsou důležitější než vzpomínky jednotlivce. Freud v dopise Sandoru Ferenczimu z 28. července 1912: U Junga se nyní bezpochyby plně rozvinula neuróza. Ať už to dopadne jakkoli, zdá se nyní jasné, že se můj záměr spojit židy s góji ve službách [psychoanalýzy] nezdařil. Oddělují se od sebe jako olej a voda."
✻
Jung vs. židovskokřesťanský monoteismus
Jung interpretoval zjištění curyšské školy následujícím způsobem: v každém člověku, který se narodil v Evropě, je živoucí předkřesťanská vrstva v nevědomé psýché, jež produkuje náboženské obrazy z helénistických pohanských tajných kultů nebo dokonce z ještě starších přírodních náboženství starodávných Árijců. Pokud by se podařilo narušit usazeninu dvoutisíciletého nánosu židovskokřesťanské kultury, pak by mohla být odstraněna tato semitská "maska" a mohly by být odhaleny biologicky věrné obrazy původního "boha uvnitř nás", tedy přirozeného boha, možná boha slunce nebo hvězd, jako byl Mithra, nebo matriarchální bohyně měsíce a krve či falických nebo podsvětních bohů Matky Země. Jung pohlížel na křesťanství jako na židovské náboženství, jež bylo krutě vnuceno evropským národům. Semitské kultury, jež byly odtržené od prvotního zdroje života, neměly mystéria, v nichž bylo možné prožít přímou zkušenost přítomnosti boha prostřednictvím iniciačních obřadů.
A co bylo nejdůležitější: jelikož mezi Jungovy iniciační zážitky patřilo také to, že v okamžiku proměny v Aiona zaujímal postoj ukřižovaného Krista, stal se Jung postavou, která živila představy nacionálně orientovaných Germánů a evropských i amerických antisemitů na přelomu století - stal se árijským Kristem.
Navzdory neustálým zmínkám o Bohu a duchovních věcech Jungovy názory každého mátly. Moderní život zapříčinil krizi významu, krizi náboženství, kterou musí zneutralizovat opět jen náboženství. Jung se jako syn pastora zdál být vhodnou osobou, která měla prohloubit křesťanskou víru a vdechnout život nadějím na posmrtný život a spásu. Jung to tak mnoho let dělal, ale když jako svůj osobní mýtus přijal polyteistické pohanství, bylo pro něj ohromně těžké schovávat se za křesťanské metafory. Jung říkal svým posluchačům, že psychické zdraví závisí na přijetí "náboženského či filosofického postoje", což je nezbytné, mají-li lidské bytosti "dělat tvořivou práci pro dobro budoucích věků," a dokonce, pokud by to bylo nezbytné, se mají "obětovat pro dobro celého lidského druhu". Podle Jungova názoru způsobila vykořeněnost migrujících Židů a jejich tisíciletá separace od duchovních krás přírody to, že se od Árijců lišili biologicky i psychicky. Proto Jung po mnoho let nedovolil, aby se do jeho nejužších kruhů pronikli lidé židovského původu nebo aby se ve své praxi odvolávali na jeho jméno.
V dopise, který Jung napsal 26. května 1923 Oskarovi Schmitzovi, psal o křesťanství - semitském náboženství - jako o "cizím plevelu", jenž byl krutým způsobem zavlečen ke starým "germánským kmenům". V tomto dopise Jung sám sebe řadí k příslušníkům těchto kmenů. "Stejně jako Wotanovy duby," hořekoval Jung, "byli i bohové poraženi a na pahýly, které po nich zbyly, bylo naroubováno naprosto nevhodné křesťanství, jež se zrodilo z monoteismu na mnohem vyšší kulturní úrovni. Germánský člověk tímto zmrzačením dodnes trpí."
Jung Schmitovi také napsal, že už léta pracuje na vyřešení tohoto problému: "Musíme se dostat až k tomuto primitivnímu uvnitř nás samých, neboť pouze z konfliktu mezi civilizovaným člověkem a germánským barbarem vzejde to, co potřebujeme: nová zkušenost Boha." Jung napsal tento dopis jako naléhavé varování, aby se zcela neponořili do asijských duchovních praktik, jako je například jóga, protože nemají kořeny v árijských tradicích. Tento dopis se nápadně podobá dopisům načichlým nacionálně laděnou filosofií.
O Kristu Jung řekl: Kristus je velká postava a my všichni jej ctíme - už nás však nedrží při životě. Často jsem přemýšlel o tom, že bych rád přijal Krista a katolickou církev pro jejich krásu, ale brzy jsem si uvědomil, že by to znamenalo zakrnět a zůstat v této krásné formě - že by se život odehrával mimo mne."
Když byli Morganová a Murray, Jungovi žáci, v polovině dvacátých let s Jungem, uvědomili si, že jsou svědky zrodu nového polyteistického náboženství, jež nabízelo prožitky mystérií ve formě vizí pohanských bohů dávnověku. "Je opravdu křesťan, nebo ne?" ptal se Murray sám sebe krátce po svém příjezdu do Curychu. "Když jsem se s ním v roce 1925 setkal poprvé, měl jsem dojem, že křesťanství úplně opustil a že rozvíjel určité náboženství archetypů."
✻
Jung vs. národní socialismus a židé
Jungův výklad snu Christiany Morganové, ve kterém se setkala s dvěma židy:
"Služebníci jsou vaše inferiorní funkce - neboli inferiorní já. Považujte je za infantilní. Ti dva židovští otcové jsou Weizmann a Kristus. Židové vstupují do našeho nevědomí skrze slabé místo - tím je potřeba jakéhokoli náboženství pro naši animální povahu - pro vytváření přirozené podstaty našeho já. Židé si ochočili své instinkty - nejsou divocí jako my - takže vaše nižší animální já říká - jste Židovka - vzdala jste se přirozenosti - návratu k půdě - zdroj života."
Deník Christiany Morganové, zápis z 8. června 1926 až 20. říjen 1926
Jungův nacionálně laděný pohled na svět a jeho láska k pohanské symbolice a mýtům způsobily, že se pro něj stalo německé nacionálně socialistické hnutí přitažlivé. Nacionální socialisté vystavěli svou ideologii na prvcích germánského nacionálně orientovaného myšlení, jež bylo už po několik generací oblíbené u vzdělaných středních tříd. Sluneční symboliku si vypůjčili z okultismu a árijské mystiky. Na nacionálně socialistické vlajce je uprostřed bílý sluneční kotouč neboli mandala a v ní je umístěn další sluneční symbol: Hakenkreuz neboli svastika, symbol věčného opakování a obrody síly.
Jung se vždy zajímal o duchovní obrodu árijské rasy. Hledal způsoby, jak nalézt mezi příslušníky svého rodu "archaického člověka" nebo "germánského barbara". O politiku samotnou se Jung zajímal jen málo. Možná byl nacionálně orientovaný a možná byl i antisemita, ale neexistuje žádný důkaz o tom, že by kdy byl nacistou. To však neznamená, že by vystupoval proti nacistům. Wilhem Bitter, zakladatel Stuttgartského institutu pro psychoterapii, jenž byl ve třicátých letech u Junga v analýze, zachytil paradoxní postoje a chování Junga během období nacismu. "Pro freudiány, a to nejen ty židovského původu, je velice snadné říci, že byl Jung nacista a antisemita," řekl Bitter v září 1970. "Tento výrok však není pravdivý. Na krátkou dobu však věřil v možnosti nacismu a byl mu příznivě nakloněn. Hovořil o židovské psychologii, nikoli však v antisemitském duchu. Přemýšlel o obrodě, o obrodě "v dobrém slova smyslu," říká Bitter.
Podle Jolande Jacobiové, jedné z jeho nejbližších následovnic od třicátých let, "měl [na nacistické hnutí] takový názor, že se z chaosu rodí něco dobrého či hodnotného. Takže v tomto německém hnutí viděl chaotický předpoklad ke zrození nového světa." O jeho odpovědi na dopis, v němž vyjádřila své obavy ohledně nacistického nebezpečí Jung odepsal: "Mějte oči stále otevřené. Nemůžete odmítat zlo, protože zlo je nositelem světla. Lucifer je ten, kdo přináší světlo."
Na jaře roku 1936 vyšla Jungova slavná esej o Wotanovi. Jak Jung později prohlásil, bylo to poprvé, co vyjádřil znepokojení týkající se německých excesů. V té samé době se však Jung utvrdil v přesvědčení, že Německo ovládá Wotan, pravý bůh germánských národů, a že jediným problémem je, že si to uvědomuje jen příliš málo lidí. Kdyby si jen uvědomili, kdo je jejich bohem, našli by Němci cestu vedoucí ke skutečné duchovní obrodě. V tomto případě Jung opět zpsychologizoval politický problém.
V otázce antisemitismu vyjadřuje sama Jacobiová protichůdné názory. Na jedné straně Junga proti takovým obviněním brání a jako důkaz uvádí jejich dlouholeté přátelství a nevinnost jeho nacionálně laděných názorů na rozdíly mezi civilizovanými Židy a barbarskými Germány. "Víte, vaši předkové už byli lékaři a rabíni a vědci před šesti tisíci lety, zato mí předkové běhali nazí, omotaní jen zvířecí kůží ještě před tisíci lety, řekl jí jednou. Na druhou stranu však Jacobiová přiznala, že jeho názory byly občas surové. "Jednou mi ale také řekl..., Víte, já bych nikdy nechtěl mít děti se ženou, která v sobě má židovskou krev.
Abychom byli spravedliví k Jungovi i ostatním, kteří žili na přelomu století v německé části Evropy, musíme citlivě vnímat specifické kognitivní kategorie té doby. Bylo to období, kdy se biologie a spiritualita mísily v mocném amalgamu a kdy se mnohým zdála myšlenka árijského Krista uskutečnitelná, dokonce výhodná. A bylo jen přirozené, že se snažili najít jeho nejbližšího představitele na zemi.
Druhá světová válka a holokaust donutily Junga utlumit nacionálně utopické sklony a árijský mysticismus, protože mezinárodní komunita nyní spojovala tyto myšlenky s Hitlerem a nacismem. Svých nacionálních sklonů se však úplně nevzdal, neboť v několika svých prací o alchymii klade na stejnou úroveň postavu "ducha Merkura" nejen s Kristem, ale i s Wotanem. Jelikož se žádné známé alchymistické texty o Wotanovi nebo starých germánských pohanských bozích nezmiňují, zdá se, že jde o důkaz toho, že Jungovo árijství a s ním spojený pohled na svět přetrvávaly až do čtyřicátých a padesátých let.
Jacobiová vzpomíná, že jí Jung napsal "rozzuřený dopis" jako odpověď na její rozhodnutí konvertovat ke katolické církvi, odepsal mi: U mne nemá místo nikdo, kdo je v církvi. Tam máte svého zpovědníka. Já jsem tu pro lidi, kteří k církvi nepatří." Jacobiová tento dopis nabídla Aniele Jafféové, aby jej otiskla ve vydání Jungovy korespondence, ale Jafféová jej odmítla, protože "neukazuje Junga v dobrém světle". Poslední hodnocení Junga od Jolande Jacobiové, která s ním strávila čtyřicet let jako jeho věrná žákyně, by nemělo být zapomenuto: "On sám se choval, jako kdyby jeho psychologie byla dalším náboženstvím."
Richard Noll, 1997
poznámky
1) "Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga" Aniela Jaffé , Carl Gustav Jung (1961, česky 1998)
2) "The Freud / Jung Letters: The Correspondence between Sigmund Freud and C.G. Jung" (1974), v českém překladu vyšla pouze Jungova korespondence "Sto dopisů (Výbor z korespondence)" Carl Gustav Jung (1970, česky 1996, 2024)
3) Lamarckistická evoluční biologie
4) Fylogenetika
zdroj: "Árijský Kristus: tajný život Carla Junga" Richard Noll (1997, česky 2001)
z anglického originálu "The Aryan Christ: The Secret Life of Carl Jung", přeložila Lenka Smetanová
