"Koránská exegeze" šejch Mahmúd Šaltút (UKÁZKA z knihy Miloše Mendela)

Jednou z osobností, které zásadně ovlivnily islámské myšlení 20. století, je egyptský álim, šejch Mahmúd Šaltút. Narodil se roku 1893 v malém provinčním městečku v nilské deltě. Po ukončení vysokoškolských studií v Alexandrii a na káhirské islámské univerzitě al-Azhar začal vyučovat právo a uveřejňovat své nekonformní exegetické studie.
V roce 1931 byl z al-Azharu vyloučen, protože se stavěl za jeho zásadní reformu v duchu nových politických poměrů v podmínkách sekulárního parlamentarismu, kterým Egypt v

meziválečném období prošel. K europeizaci egyptské politiky se nestavěl zcela záporně a z ryze islámských pozic promýšlel způsoby, jak alespoň částečné vyvázat náboženství z jeho nehynoucí souvztažnosti k politickému dění, aby nedošlo k nesmiřitelné roztržce mezi mocí a náboženskými institucemi, jako se to stalo v Atatiirkově Turecku.

Záhy však byl Šaltút rehabilitován a roku 1935 se dokonce stal proděkanem fakulty šarfy- Do povědomí badatelů na poli moderního islámu se však dostal až svou úlohou, kterou sehrál při zásadní reformě al-Azharu za republikánského režimu Gamála Abdunná-sira počátkem šedesátých let.

V letech 1958-1963 působil jako rektor al-Azharu. Patřil mezi obhájce Násirovy revolučně sekulární ideologie „arabského socialismu" a hlavní ideové odpůrce Muslimských bratří.
Šaltút je autorem mnoha odvážných reformistických studií z oblasti práva a koránské exegeze. Známé jsou jeho fatwy, které dodnes patří mezi to nejlepší, co egyptský reformismus islámskému světu zanechal.

Mahmúd Šaltút zcela programově navazuje na intelektuální reformní proud (nahda) představovaný zejména Muhammadem Abduhem. Snažil se vždy otupit hroty rozporů mezi jednotlivými právními školami a mezi sunnity a ší´ity. Zejména jeho vyvážená interpretace da´wy a džihádu je dodnes brána za jedno ze základních východisek těch reformistů, kteří odmítají mobilizační smysl džihádu a snaží se mu vtisknout obsah, který by lépe odpovídal sekularizaci společenského a politického života, jež se v padesátých až šedesátých letech zdála být nezvratným trendem. Ve svých výkladech Šaltút zdůrazňuje, že ke koránskému textu je možné přistupovat z dvou různých metodologických pozic.

První se týká jednotlivých, na sobě nezávisle zkoumaných veršů a kapitol, které mohou být rozebírány z různých pohledů islámské tradiční vědy-z pohledu gramatického, historického, stylistického, právního a věroučného (teologického?). Takový výklad však může přivodit naprosté nepochopení pravého obsahu jednotlivých veršů a může vést ke zcela nesprávným postupům při metodě „rušení", při určování a zdůvodňování toho, který verš je „násich“ a který „mansúch“. Pokud jde o džihád, Šaltút zdůrazňuje, že v klasické i soudobé tradicionalistické exegetice a právní literatuře se dá nalézt na sedmdesát veršů, které byly v té či oné době zrušeny nebo „překryty" jinými verši, aby se dosáhlo ideové legitimity pro džihád mečem. „Není to trochu příliš na to, že korán je nejuctívanější Knihou, že je slovem Božím? Kde berou odpůrci mírumilovného džihádu tu drzost a odvahu, že v tolika případech zpochybňují slovo Nejvyššího?" ptal se Šaltút už v roce 1933. Navíc zdůrazňoval, že důsledkem takového přístupu k exegezi, který je zbaven citu pro historicitu a kauzalitu a který nahlíží koránský text jako automatizované a na realitě nezávislé Boží výpovědi, je stav, kdy vládne intelektuální anarchie a korán je zneužíván k prosazování egoistických a brutálních způsobů. To má za následek, že západní civilizace islámskou výzvu nejen nechápe, ale upevňuje se v přesvědčení, že islám je násilnický a zákeřný

Druhou metodou, kterou Šaltút navrhuje jako alternativu tradicionalismu, je shrnutí všech veršů, které se týkají určitého tématu, a jejich analýza s ohledem na jejich souvztažnost. Jen tehdy se totiž vyjeví celkový záměr Božího zjevení a mohou být s použitím všech právních metod stanoveny závazné a realitě odpovídající normy a výklady. Tímto postupem se zajistí především objektivita a spravedlnost při rozboru všech koránských veršů. Šaltút říká:

„Tato metoda zajišťuje příkladný a poctivý způsob, jak prokázat lidskost islámu a skutečnost, že Korán není jen přísným teoretickým souborem příkazů a zákazů, nýbrž hlubokou inspirační studnicí pro každodenní život člověka i společnosti. Dnes se proti tradici a zneužívání Koránu ke krvavým egoistickým záměrům staví některé názory, podle nichž je korán pouze duchovní knihou, jež se týká jen soukromého vztahu člověka k Bohu. Stává se - a příklady máme i mezi těmi, kdo se nazývají ulamá - že korán se chápe jen jako text vhodný k bezmyšlenkovité recitaci nazpaměť, jejímž jediným smyslem je vyprosit si u Boha ochranu nebo uzdravení. Tito lidé ovšem korán hluboce podceňují a sami sebe připravují o užitek z jeho pravého obsahu v rovině moudrosti, práva, politiky, vzdělání a kultury."

Přes útoky tradicionalistů, kteří v Násirově Egyptě na přelomu padesátých a šedesátých let Šaltúta obvinili ze zrady autentického islámu a vytváření nepřípustných inovací, i přes horoucí peklo, které mu v téže době slibovali Muslimští bratři, tehdy vesměs zavření do pouštních internačních táborů, se Šaltút pustil do revize dosavadních výkladů, ačkoli riskoval výtky, že zneužívá islámu jako nástroje k prosazování zájmů nacionalismu, sekularismu a komunismu. Mezi nejpůvodnější postupy patří jeho pojetí da´wy. Položil si totiž zásadní otázku: Je třeba, aby islámská da´wa - výzva ke konverzi - byla (byť jen teoreticky) spojena s násilným donucováním jinověrců? Šaltút tvrdí, že Bůh seslal své zjevení prostřednictvím proroka Muhammada, člověka, který je chápán jako vyzyvatel, zprostředkovatel dobrých hodnot lidské společnosti a jako varovatel před amorálností (5:19). Zjevil mu Písmo, které obsahuje všeobecné zásady štěstí a prosperity pro společnost i jedince. Bůh nařídil člověku, aby v souladu s Jeho vůlí řídil své věci rozumem, aby přikládal nezbytný význam důkazům, aby se opíral o vědu, poznání a zákony na něm budované. Bůh pověřil člověka, aby v souladu s Jeho vůlí projevil schopnost odhalovat zlo a konat dobro, potírat zločinnost a násilí a budovat mír, spočívající v klidu zbraní a pokojném upevňování ummy. Tak byla zamýšlena výstavba Muhammadovy obce - nejprve v Mekce a poté v Medíně. Hlavním smyslem Muhammadovy da´wy nebyl rozkaz, aby se lidé podrobili islámu, jinak budou zabiti.

Da'wa je výzva k lidstvu, že jedinost Boha a odevzdání se do Jeho vůle je správnou cestou, kterou se má lidstvo ubírat, chce-li obstát při zkoušce v soudný den (podle veršů 6:101-103). Hlavní smysl da'wy tedy spočívá v upozornění člověku, že duchovně a mravně bloudí a že by se měl odevzdat do vůle Boží a konat dobro. To ovšem neznamená, že vyznavači předešlých Božích zjevení, která byla zvěstována starozákonními proroky a Ježíšem, by se dopouštěli vědomého klamu. Vždyť všichni se hlásí k zásadě jedinosti Boha a všichni jsou vyzýváni, aby konali dobro a bránili zlu (podle veršů 2:136-137; 3:64; 29:46).

Z těchto i dalších veršů a obsahově podobných hadísů vyplývá, že islámská výzva k následování jediného Boha je úplně stejná jako výzvy předešlých monoteistických náboženství. Je to výzva přirozeného lidského rozumu a není v rozporu s obecně projevovaným lidským intelektem a sklonem k tomu, co Západ nazývá humanismem a co
se v islámu prostě označuje za konání dobra. Ve svých úvahách o slučitelnosti islámské da'wy s analogickými procesy v judaismu a křesťanství Mahmúd Šaltút argumentuje zejména 138. a'139. veršem 2. súry Krávy, které praví:

„Toto je pomazání Boží, a kdo lepší je než Bůh v pomazání? A Jemu sloužíme. Rci: ,Chcete se námi přít o Bohu? Vždyť On Pánem je naším i Pánem je vaším, my skutky své máme i vy skutky své máte. My jen Jemu zasvěcujeme svou víru upřímnou.“

Tak se Šaltút už koncem padesátých lét nepřímo staví za dialog mezi islámem, judaismem a křesťanstvím a z islámské strany tak předznamenává tendenci k ekumenismu, jež se rozvinula zejména od šedesátých let. Šaltút ve svých exegezích ujišťuje, že je třeba dát dohromady všechny verše o da'wě a džihádu a poctivě je analyzovat. Pak se jasně ukáže, že Bůh nestál o to, aby byli lidé obraceni na víru v Něho silou nebo donucováním, nýbrž pouze studiem, dialogem s věrnými muslimy, reflexí a rozjímáním při četbě koránu a sunny. Říká:

„Kdyby byl Bůh chtěl, aby lidé uvěřili v jeho zjevení rychle a za každou cenu, nebyl by se zdržoval stvořením člověka chybujícího, který často prosazoval islám nátlakem nebo donucováním, nýbrž by byl lidi stvořil jako anděly neschopné vzpírat se Jeho příkazům a kdykoli připravené udělat cokoli, co Bůh poručí. Tehdy by lidé nebyli schopni se proti Bohu vzepřít, odpadnout od víry v Něho nebo žít v bludu nebo naopak pokrytecky prosazovat Jeho vůli násilím. Bůh chtěl, aby člověk našel cestu k Němu sám, aby měl možnost volby mezi Ním a bludem, mezi správným vedením (hudá) a naprostým bezvěrectvím (kufr, pozn. aut.)."

Své názory Šaltút formuloval jako pečlivé komentáře ke koránským veršům
(11:118; 10:99; 5:48; 6:35).

Saltútova exegetická práce na toto téma je nesmírně rozsáhlá a nemá valný smysl se jí dále probírat. Pro potřeby této knihy je možné ji shrnout do následujících tezí:

1. V povaze islámského pojetí výzvy či misie nepanuje jediná nejasnost, která by zavdávala příčinu se domnívat, že islám ke svému šíření potřebuje násilí nebo donucování.

2. Islámská legislativa není v rozporu s Božím principem tvoření, který prostě objektivně připouští, že někteří lidé v Jeho jedinost věří, a jiní dosud nikoli. Lidem Bůh ponechává svobodu rozhodnutí na základě vlastní zkušenosti a přesvědčení.

3. Islámská legislativa jednoznačně zakazuje donucování jako prostředek šíření víry.

4. Prorok islámu byl zodpovědný Bohu pouze za svou misijní činnost, za splnění úkolu šířit islám slovem, nezpovídal se za případné konverze modloslužebníků během jeho vítězných válečných výprav.

5. Korán jako základní věroučný a právní zdroj islámské misie neuznává příslušnost k islámu, která byla vynucena násilím, neboť v den posledního soudu tato konvertitova neupřímnost (nifák) tak jako tak vyjde najevo.

Mahmúd Šaltút se obsáhle zabývá i koránskými verši, v nichž je jednoznačně obsažena výzva k boji za Boha. Hodnotí je výhradně v souladu s výše nastíněnou metodou shromáždění a globální „historické" analýzy obsahově podobných veršů. Ačkoli jeho metoda zcela jasně bourá vžitá pragmatická pravidla klasické právní vědy ohledně rušení (nasek) jedněch veršů jinými, v některých případech se exegezi „bojovných" veršů nemohl vyhnout. Zcela novátorsky je dělí na dvě skupiny: boj muslimů navzájem a boj muslimů proti „nemuslimům". Pod první kategorií rozumí boje mezi muslimskými vládci nebo vzbouřeneckou skupinou a vládcem v průběhu dějin islámu, což – jak tvrdí - je holá skutečnost, kterou není třeba zastírat a kterou lze zcela věcně vysvětlit koránskou zvěstí.

Korán se přece zabývá otázkou vzpoury a narušení veřejného pořádku uvnitř ummy nebo vyřizováním účtů mezi dvěma subjekty v jejím rámci. Šaltút se zde staví na vcelku známé pozice konformních sunnitských ulamá, když říká, že případy vzpoury nebo snahy o destabilizaci jednoty ummy, stejně jako vzájemné egoistické nešváry, neslouží zájmům islámu. Je proto zcela na místě chránit ummu před nástrahami rebelie a vzájemného nepřátelství.

Dvě znepřátelené skupiny mezi muslimy je třeba usmířit nebo pohnat k odpovědnosti za oslabování ummy, ať jsou jejich motivy jakkoli srozumitelné nebo lidsky pochopitelné. Korán o tom hovoří jasně (49:9). Pokud je to možné, vláda by se měla zasadit o mírové řešení sporu a určit, kdo má pravdu a kdo se musí podřídit. Ovšem podřizující se strana nakonec nesmí mít pocit, že byla podvedena nebo že se musela podřídit jen v zájmu zachování celistvosti ummy. „Vždyť zajisté Bůh miluje ty, kdož jsou nestranní," praví se na konci výše zmíněného verše.

Šaltút poukazuje na skutečnost, že tato smírčí instituce v rámci ummy byla seslána a zvěstována ústy negramotného Proroka jako nástroj k zajištění míru a odvrácení nepořádků, vzpour a agresí tisíc tři sta let předtím, než západní lidský rozum přišel na takové mezinárodní organizace, jako je Společenství národů, OSN nebo Rada bezpečnosti. Kdyby se byly národy a státy v průběhu dějin v těchto otázkách řídily jednoduchými a geniálními návody koránu a šaríy, nebyly by nikdy sešly z přímé stezky míru, porozumění a tolerance, protože islám vytváří pro porozumění mezi všemi národy - bez ohledu na rasu, víru nebo bohatství - spolehlivé teoretické, právní i mravní zázemí.

Pokud jde o případ boje muslimů proti „nemuslimům", Šaltút přiznává, že v koránu se legitimizuje na mnoha místech, nicméně stejně početné jsou i verše, v nichž Prorok nabádá k umírněnosti při řešení sporů s jinověrci. Korán říká, za jakých podmínek by muslimové měli boj ukončit, jak a za jakých okolností se má s nepřítelem uzavřít smlouva. Zvláštní pozornost Šaltút věnuje veršům, jejichž obsahem je velkorysost, odpuštění, milost, propuštění zajatců a podobně. Při obhajobě tolerance a umírněnosti islámu si bere na pomoc jeho počátky, vývoj ummy v prvním mekkánském období a krátké fázi těsně po hidžře, kdy muslimové byli nejprve trpěnou, posléze odstrkovanou a pronásledovanou „cizorodou" komunitou, v Medíně pak nejprve netušeným zárodkem příštího státu, avšak bez zjevných mocenských ambic.

„Pokorně odešli z míst, kde jim hrozilo nebezpečí, usadili se v Medíně, kde se rádi podřídili Božím příkazům. Kdykoli měli pocit, že by se měli bránit úkladům nepřátel a odplatit jim stejnou měrou, jako oni strojili své úklady, Prorok krotil jejich zlobu a rozčarování nad zákeřností a blouděním Kurajšovců, odrazoval je od džáhilíjovského způsobu krevní msty a nabádal je k trpělivému snášení zlého, přeje-li si to tak Bůh. Úklady nepřátel nejprve chápal jako součást zkoušky (mihna, pozn. aut.), které Bůh ummu vystavuje, aby upevnil její víru ve svou jedinost. ,Nebyl jsem Bohem vybrán, abych bojoval,' říká Prorok (SAWS) v hadísu podle as-Sahíhu sebraného Muslimem Ibn al-Hadždžádžem."

Takto a podobně vysvětluje Šaltút ve svých exegetických statích to, co chce zvlášť zdůraznit - mírumilovnost a tolerantnost islámu.

„Muslimové nicméně krotili svou touhu po obraně víry tak dlouho, že v jednu dobu zachvátila ummu malomyslnost, beznaděj, pochybnosti a zlé tušení, že tolerantní umma bude proradnými modláři pohlcena, aniž by měla možnost se bránit. Už dále nemohli snášet tíhu zkoušky a ptali se Boha: "Což nevidíš, Pane, kterak my, kteří jsme uvěřili a po tvé cestě kráčíme, semknuti v úsilí (mu'ta-simína fi'l-džihád) a odevzdáni do Tvé vůle, nastavujeme tváře své zákeřným ranám mušriků?' A tak Bůh seslal první verše, v nichž ulehčil úděl muslimů, a povolil jim obranu, aby umma a s ní slovo Jeho nebyly vyhlazeny."

Dále Šaltút cituje 39.-40. verš 22. súry Pouti. Dochází k závěru, že Bůh svolil, aby muslimové použili násilí jen proto, že trpěli nespravedlností a záludností polyteistů a že museli odejít ze svých domovů, aniž měli možnost se k bezpráví aktivně postavit. Ve svých pracích si Šaltút dává velmi záležet, aby použití násilí ze strany muslimů mravně ospravedlnil a logicky zdůvodnil jako postoj, kterému se muslimové dlouho bránili, ale který jim byl vnucen. Sami si ho v modlitbách od Boha vyprosili a Bůh své věrné vyslyšel, neboť není-li možné svobodně konat dobro v souladu s Boží vůlí, je třeba odstranit zlo - ale pouze ve jménu Boha a v rámci určitých etických norem.

Šaltút ve svých exegezích zdůrazňuje, že bylo nutné, aby se tak stalo, neboť v opačném případe by byla umma nevydržela nápor mušriků, poslední šance pro lidstvo přijmout zvěst o jedinosti by se propásla a zemi by zachvátila zkáza, kterou Prorok předpovídá ve svých varovných mekkánských súrách s eschatologickým obsahem. Kdyby Bůh nakonec nedovolil muslimům použít při upevňování pozic islámu násilí, soudný den by se byl již dávno naplnil. Proto i jasné instruktážní bojové verše (2:190-194) chápe jako naprostou nezbytnost, ale zároveň zdůrazňuje, že je z nich jasně patrný zákaz provokování nepřítele, vyvolávání samoúčelného bezduchého násilí a agrese.

„Bůh nemiluje toho, kdo násilně jedná se svým bližním a kdo vede agresivní válku pro světské cíle," říká Šaltút, ale ve zjevné narážce na aktuální politickou situaci v Palestině po roce 1948 dodává, že je legitimní zahájit válku na obranu toho, kdo trpí pod knutou tyrana, kdo je násilně vyháněn z domova nebo komu jsou podpalována místa, v nichž je zvyklý kořit se Bohu. Zároveň ale hned dodává, že jakmile lidé dosáhnou náboženské svobody a přestanou být pošlapávána jejich přirozená práva, musí ustat násilné prosazování vlastních cílů. Šaltút doslova říká:

„V těchto verších Vznešeného koránu není jediná stopa po myšlence na konverzi silou nebo donucením. Naopak – tyto verše, podobně jako mnoho předešlých, jasným jazykem naznačují důvody, pro něž bylo muslimům nařízeno bojovat. Byla to agrese proti nim, vykořenění z jejich domovů, znevažování Božích nařízení a Božích etických zásad, pokusy perzekvovat lidi pro jejich přesvědčení. Dané verše zároveň říkají, že muslimové mají bojovat jen tehdy, je-li cílem zabránit agresi a nastolení náboženské svobody zasvěcené Bohu a prosté jakéhokoli násilí nebo donucování. Podobné teze jsou zřejmé i z jiných částí Božího zjevení."

(Šaltút cituje 4:75; 4:84; 4:90-91; 9:12-13; 9:36) Zvlášť se pozastavuje u 9. a 123. verše súry Pokání, které nařizují muslimům bojovat s určitou skupinou lidí popsaných jako „ti, kteří nevěří v Boha".

Ti totiž nedostáli svým závazkům vůči šíření islámské výzvy, což od nich Bůh chtěl a očekával. Pro muslimy to znamená, že je jejich povinností napravit to, co židé a křesťané tak lehkomyslně opomněli a nedodrželi (9:7-16). Tyto skutečnosti jsou pro muslimy důvodem pro boj s jinověrci. Tyto verše ovšem, podle Saltúta, neříkají, že stav jinověrectví (kufr) je dostatečným důvodem pro to, aby s nimi muslimové bojovali.

Zmiňuje však jejich zvláštní charakteristické rysy, aby jim tak propůjčil konkrétní, negativně vymezenou podobu a zdůvodnil případný útok na ně, kdyby se oni sami dopustili agrese proti příbytku islámu. „Židé a křesťané překroutili Boží náboženství a své učence a mnichy vyvázali z přímé zodpovědnosti Jemu jedinému (9:30), protože nepřijali bezvýhradně víru v jediného Boha a přidružovali k Němu, zrazovali Ho a odmítli Jeho poslední zjevení. Dnes už jim nic nezabrání, aby opakovaně nezrazovali své závazky vůči Bohu a lidstvu, neporušovali lidská práva a neprojevovali sklon k tyranii," říká Saltút. Podobně bychom mohli citovat a komentovat Šaltútovy názory ještě dlouho, ale to není nutné. Pro potřeby této knihy shrňme jeho interpretaci džihádu následovně:

1. Podle Šaltúta není v koránu jediný verš, který by opravňoval k domněnce, že smyslem boje v islámu je donucení jinověrce ke konverzi.

2. Existují jen tři důvody, pro které se muslim má chopit zbraně - obrana proti agresi, ochrana islámské da'wy a obrana náboženské svobody.

3. Motivem boje nesmí být egoismus a ponižování slabých a chudých, naopak jediným motivem je stav míru a tolerance, života založeného na sociální spravedlnosti, jednotě a harmonii.

Text je převzat z knihy „Džihád : islámská koncepce šíření víry“
autor: Miloš Mendel, Vydavatelství: Atlantis, Brno (1997)
Kapitola „Šejch Mahmúd Šaltút; Muhammad nebyl Bohem vybrán, aby bojoval“
Str. 195 - 203