* fitra - knihovna *

„Prvními vykořeněnými lidmi byli Afričané a Afričanky, kteří byli násilím vyrváni ze své domoviny, od svých rodin a komunit, a aniž by se jich někdo ptal, byli za velmi brutálních podmínek naskládáni do lodí a odvezeni do nového světa,“ říká sociolog Ondřej Lánský. foto: Banrepcultural / Flickr.com,CC BY-SA 2.0 Je koloniální minulost stinnou stránkou evropského novověku? Proč evropské mocnosti začaly zotročovat Afričany a násilím je odvážet do zámoří? Vyvíjel by se kapitalismus bez kolonií jinak? Jedná se už jen o kapitoly z dějepisu, anebo kolonialismus dál spoluurčuje podobu světa? A říkají zkušenosti kolonizovaných něco o vztahu majority k romské menšině v Česku?    Na tyto otázky se pokouší odpovědět směr, který zasahuje namátkou do historie, filozofie, sociologie nebo politologie. A nejednou v těchto oborech zpochybňuje i to, co se dlouho považovalo za samozřejmé. Postkoloniální myšlení představují filozof Nelson Maldonado-Torres a sociolog Ondřej Lánský. Refl...

Frantz Fanon speaking in Accra, 1958, photographer unknown. Courtesy: London Review of Books „Neštěstí barevného člověka je to, že byl zotročen. Neštěstím a nelidskostí bělocha je to, že někde zabil člověka. A ještě dnes je tímto neštěstím a nelidskostí to, že běloch toto odlidštění uvážlivě organizuje. Ale pokud já, barevný člověk, získávám možnost existovat absolutně, nemám právo se uzavřít do světa zpětných reparací. Já, barevný člověk, chci jen jediné: Aby nikdy nástroj neovládal člověka. Aby jednou provždy skončilo zotročování člověka člověkem. Tedy zotročování mě samotného někým jiným. Nechť je mi dovoleno nalézt člověka a toužit po něm, ať už se nachází kdekoli. Negr neexistuje. Neexistuje o nic víc než běloch. Má-li vzniknout autentická komunikace, musejí oba opustit nelidské cesty svých předků. Dříve než se pustí správnou cestou, musí se svoboda zbavit odcizenosti. Člověk je na počátku své existence vždy zahlcen, utopen v nahodilosti.  Neštěstím člověka je, že b...

Frantz Fanon s'exprimant à Accra, 1958, photographe inconnu. Courtoisie: London Review of Books Le malheur de l'homme de couleur est d'avoir été esclavagisé. Le malheur et l'inhumanité du Blanc sont d'avoir tué l'homme quelque part. Sont, encore aujourd'hui, d'organiser rationnellement cette déshumanisation. Mais moi, l'homme de couleur, dans la mesure où il me devient possible d'exister absolument, je n'ai pas le droit de me cantonner dans un monde de réparations rétroactives. Moi, l'homme de couleur, je ne veux qu'une chose: Que jamais l'instrument ne domine l'homme. Que cesse à jamais l'asservissement de l'homme par l'homme. C'est-àdire de moi par un autre. Qu'il me soit permis de découvrir et de vouloir l'homme, où qu'il se trouve. Le nègre n'est pas. Pas plus que le Blanc. Tous deux ont à s'écarter des voix inhumaines qui furent celles de leurs ancêtres respectifs afin que naiss...

Frantz Fanon speaking in Accra, 1958, photographer unknown. Courtesy: London Review of Books "The disaster of the man of color lies in the fact that he was enslaved. The disaster and the inhumanity of the white man lie in the fact that somewhere he has killed man. And even today they subsist, to organize this dehumanization rationally. But I as a man of color, to the extent that it becomes possible for me to exist absolutely, do not have the right to lock myself into a world of retroactive reparations. I, the man of color, want only this: That the tool never possess the man. That the enslavement of man by man cease forever. That is, of one by another. That it be possible for me to discover and to love man, wherever he may be. The Negro is not. Any more than the white man. Both must turn their backs on the inhuman voices which were those of their respective ancestors in order that authentic communication be possible. Before it can adopt a positive voice, freedom requi...

......................... Název: Al-Mukaddima: Úvod do dejín Arabský název Orig.: "Mukaddimat Ibn Chaldūn Nasr al-Hūrīnī" Autor: Abū Zaid’ Abdarrahmān ibn Muhammad Ibn Chaldūn (1332 - 1406) Preložil: Ladislav Drozdík Jazyk: slovensky Nakl.: Bratislava : Tatran Edice  Svetová tvorba ; Zv. 159 Rok: 1984 Počet stran: 397 ......................... Ibn Chaldún (nar. v Tunie r. 1332) pochádza zo vznešenej rodiny juhoarabského pôvodu, ktorá sa asi v 8. storočí n. l. usadila v moslimskom Španielsku a neskôr, pod tlakom kresťanských vojsk, spolu s mnohými inými presídlila do severnej Afriky. Časť svojho nepokojného života prežil Káhire a tam ho aj zastihla smrť r. 1406. Keď Ibn Chaldún v novembri r. 1337 dokončil úvodnú časť svojich rozsiahlych svetových dejín Kniha poučných príkladov, ešte netušil, že práve tento úvod (arab. al-mukaddima) sa stane základom jeho nesmrteľnosti a jednou z najoriginálnejších, najnadčasovejších a myšlienkovo najpredstihovejších diel arab...

Doba, kterou žijeme se tváří, že nám už vše ukázala a nemá nás už ničím moc překvapit. Příběh Pygmeje z Konga, který byl vystavován v zoo v Bronxu začátkem 20. století by ještě mohl trochu rozvířit tento klid a jistotu. Uta Benga pocházel z kmene Batwa a žil v Belgickém Kongu (dnes Demokratická republika Kongo) poblíž řeky Kasai. Jeho rodina, včetně celé vesnice byla vyvražděna belgickou armádou, Benga přežil, protože byl během útoku na lovu. Později byl ale chycen otrokáři a prodán na trhu s otroky kmeni Bašelel.

                    foto: Kiel (severní Německo) 1932 Poznámka: Následující citace a popisky jsou převzaty z publikace "Rozpad židovského života" (Academia, 2016) , která popisuje úděl Židů a emigrantů z pohraničí během druhé republiky. Mnohé citace jsou neveselou vzpomínkou na českou malost a jak rychle se uměla zorientovat ve vypjatém nacionalismu. Rovněž poukazuj i na ty, co si v této době dokázali udržet zdravý rozum. Ačkoli se jedná popis doby na přelomu let 1938/1939, v určitém ohledu současnost ukazuje, že si vše možná zopakujeme.

"Hofmohren, afričtí služebnící kupovaní na trzích s otroky ve středomořských přístavech, se stali módním doprovodem evropských panovníků a šlechty zejména  v 18. století.2  Známi ovšem byli již mnohem dříve. Po staletí plnili – podobně jako „trpaslíci“ nebo pokřtěné Turkyně – funkci kuriózního příslušenství královského,  knížecího či aristokratického dvora, jakési dekorace, někdy i funkci hračky pro urozené děti. Byli svým způsobem exotickým „sběratelským předmětem“, dokládajícím  výjimečné postavení svých pánů v rámci stavovské společnosti. V 18. století navíc začali ztělesňovat typ dobrého, nezkaženého divocha, jehož si vysnili osvícenci. Většinou skončili jako prostí sloužící, několik jich však udělalo pozoruhodnou kariéru." Eduard MAUR @Theatrum historiae 9, 2011 Celý text v PDF   (16 s.)

  Islámská symbolika a terminologie raperů není záležitostí současnosti, ale objevuje se už v samotných počátcích této subkultury. Hnutí Zulu Nation nebo kapely Public Enemy, Poor Righteous Teachers a Brand Nubian se velmi sebevědomě a otevřeně hlásily k islámu, budeme-li se ale zabývat detaily a souvislostmi, zjistíme, že ve většině případů se jedná o vlivy sekt Nation of Islam nebo 5% Nation.  Názory a výrazy (převážně 5% Nation) těchto hnutí mezi rapery převládá, a spíše se jedná jen o "sympatie" než o aktivní členství.

"Každou volnou chviličku jsem hovořil s důležitými lidmi, které jsem znal po Harlemu, a ve spoustě projevů jsem říkal: "Od té doby, co jsem zvěděl pravdu v Mekce, stali se mými nejlepšími přáteli lidé všech vyznání - křesťané, židé, budhisté, hinduisté, agnostici a dokonce i ateisté! Mám přátelé, kterým se říká kapitalisté, socialisté i komunisté! Někteří mí přátelé jsou umírnění, konzervativci, extrémisté - někteří jsou dokonce Strýčkové Tomové, kteří posluhují bílým! Mí dnešní přátelé jsou černí, hnědí, rudí, žlutí i bílí!" Říkal jsem posluchačům z harlemských ulic, že teprve až se lidé podrobí jedinému Bohu, který stvořil vše - teprve pak lidstvo dospěje k "míru", o kterém se tolik mluví...ale pro který se tak málo dělá. Říkal jsem, že v amerických rasových poměrech musíme přistupovat k boji černochů proti bělošskému rasismu jako k lidskému problému, že musíme zapomenout na pokryteckou politiku a propagandu. Říkal jsem, že příslušníci obou ras mají jako lids...

" Narodil jsem se do početné venkovské rodiny: otec, čtyři ženy a asi tak dvacet osm dětí. Také jsem, stejně jako ostatní, patřil do širší rodiny a do komunity. Při práci na poli jsme mluvili kikujski. Doma i venku jsme mluvili kikujski. Živě si vybavuji, jak jsme si večer u ohniště vyprávěli příběhy. Většinou je vyprávěli dospělí dětem, ale zaujati a pohlceni jsme byli všichni. My děti jsme druhý den vyprávěly tyto příběhy dalším dětem, které spolu s námi sklízely na polích chryzantémy,čajové lístky nebo kávové boby svých evropských a afrických pánů. 

Třetí ročník odborné konference s mezinárodní účastí „Česká a slovenská islamologie 2019: současná témata a budoucí výzvy“ Pořadatel: Katedra filosofie a religionistiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Učebna č. 3 (přízemí) a zasedací místnost č. 212 (druhé patro), Kněžská 8 České Budějovice Program konference Čtvrtek 7. 11. 2019 19:00 Slavnostní zahájení Rudolf Svoboda (děkan TF JU), učebna č. 3 19:10 Agata S. Nalborczyk (FO VU): veřejná úvodní přednáška The religious leadership in Europe. Imams outside the Muslim world. Moderátor: Martin Klapetek Pátek 8. 11. 2019 8:30 registrace účastníků druhého dne a dobrá káva, učebna č. 3 První sekce: moderátor Martin Klapetek, učebna č. 3 9:00 Lukáš E. Nosek (HTF UK v Praze): Filosofické a teologické otázky v korespondenci muslima Ibn al-Munadždžima (z. 912) a melchitského křesťana Qustá ibn Lúqy (z. 912) 9:30 Zora Hesová (FLÚ AV ČR): Soroush a al-Ghazali: středověká a současná islámská filosof...

The Militant South, 1800–1861 John Hope Franklin (1915–2009) Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press 1956 (First Edition) A study of the thread of violence that runs through the history of the American South. The book examines militant defenses such as slave laws, hostility toward Native Americans, Southern involvements in Cuba and Nicaragua, dueling, the growth of military schools, etc. Table of Contents 1 Background of Violencepage 2 Fighters' Fatherlandpage 3 Personal Warfarepage 4 A Militant Gentrypage 5 Defending The Cornerstonepage 6 Militant Expansionismpage 7 A Little Learningpage 8 West Points of the Southpage 9 The Citizen Soldierypage 10 Literary and Social Echoespage 11 Toward a Unified Southpage 12 Ready to Fightpage Bibliographical Essaypage

Generally recognized as one of the most important novels of the tumultuous 1960s, The Man Who Cried I Am vividly evokes the harsh era of segregation that presaged the expatriation of African-American intellectuals. Through the eyes of journalist Max Reddick, and with penetrating fictional portraits of Richard Wright and James Baldwin, among other historical figures, John A Williams reveals the hope, courage, and bitter disappointment of the civil-rights era. Infused with powerful artistry, searing anger, as well as insight, humanity, and vision, The Man Who Cried I Am is a classic of postwar American literature.  (text Goodreads) "The Man Who Cried I Am" John A. Williams Little, Brown & Co 1st edition (June 1, 1967) 403 pages

Picture: Dondi´s train 1980 (NYC)  the photo was taken by Martha Cooper, published in the book "Subway Art" (Holt, Rinehart and Winston, 1984) Představa, že hip hop je idylická rodinka čtyř různorodých vyjádření, je představa velmi utopická. Propojení a určitá spojitost graffiti, rapu, djingu a breakdance je dána spíše tím, co je spojovalo na svém počátku, tj. město a sociální podmínky, ze kterých vzešly, co se ale dělo dál není až tak společný úděl, jako spíš individuální vývoj a samostatné myšlení jednotlivých elementů. Nejlépe na tom bylo graffiti, protože na sebe nemuselo neustále brát cizí masky a skutečně se mohlo vyvíjet samo v sobě. Zcela jinak to je s rapem, kde MC (obzvlášť v Evropě) je neustále nucen vžívat se do rolí, které nikdy nežil a ztělesňovat určitý archetyp člověka. Víc jak smrt bychom měli řešit labilitu hip hopu. Rovněž bych neobviňoval velké hudební společnosti ze zabití hip hopu, ale nás samotné, protože my jsme jim ho dali, dobrovolně. Díky...

"V ostatních zemích světa jsou mladí černoši překvapeni chováním černochů ve Spojených státech. Ptají se: "Proč si vzájemně říkají kurvo nebo děvko? Jak to máme chápat? Proč jeden druhého oslovují negře?" [Afričané] jsou více uvědomělí. Nejsou náchylní k lehkovážnostem. Nejsou vystavěni tolik všem těm blbostem, co nám namlouvá televize u nás. Tudíž jsou více otevření a bystré mysli. Vědí s čím se potýkají, protože to vidí každodenní realitě." Chuck D zdroj: Fight the Power: Rap, Race, and Reality (1998) by Chuck D, Yusuf Jah, Spike Lee (Foreword) download e-book (PDF)

Melvin Van Peebles, autor scénáře, se v dokumentu Marka Danielse zaměřuje na černošské stereotypy v americké kinematografii od počátku němého filmu až po současnost. jeho pohled je ale více kritičtější než představuje Donald Bogle ve své knize "Toms, Coons, Mulattoes, Mammies and Bucks: An Interpretative History of Blacks in Films" . “What some folks find funny, other folks find tragic.” Melvin Van Peebles "Classified X" (1998) režie: Mark Daniels scénář: Melvin Van Peebles komentář: Melvin Van Peebles Reklamní letáky a plakáty k filmům a představením, kde byli Afroameričané zobrazováni buď bělochy černým make-upem a nebo samotnými Afroameričany, kteří ale karikovali sami sebe.

Keita Fodeba (19. ledna 1921 v Siguiri (Guinea) - 27. května 1969 v Camp Boiro) byl guinejský tanečník, hudebník, spisovatel, dramatik, skladatel a politik. Zakladatel prvního profesionálního afrického divadelního souboru „Africké divadlo“, je autorem skladby Liberté, která je národní hymnou Guineje. Během studia práv v Paříži v roce 1948 založil skupinu Sud Jazz. Koncem 40. let založil „Africké divadlo“ (později Africký balet), úspěšnou taneční skupinu, která vystupovala po Africkém kontinentě šest let a později se stala národní taneční společností v Guineji; tehdy se seznámil s prezidentem Senegalu Léopoldem Sédar Senghorem. Po návratu do Guineje vydal básnickou sbírku Poèmes africains (1950), román Le Maître d'école (1952) a v roce 1957 Keita napsal a inscenoval narativní báseň Aube africaine („Africké svítání“) jako divadelní/taneční představení založeném na skutečných událostech, kdy francouzské jednotky stříleli do protestujících Afričanů, kteří sloužili ve francouzské ...