Osudy Židů za druhé republiky (1. října 1938–14. března 1939)



                    foto: Kiel (severní Německo) 1932

Poznámka:
Následující citace a popisky jsou převzaty z publikace "Rozpad židovského života" (Academia, 2016), která popisuje úděl Židů a emigrantů z pohraničí během druhé republiky. Mnohé citace jsou neveselou vzpomínkou na českou malost a jak rychle se uměla zorientovat ve vypjatém nacionalismu. Rovněž poukazuj i na ty, co si v této době dokázali udržet zdravý rozum. Ačkoli se jedná popis doby na přelomu let 1938/1939, v určitém ohledu současnost ukazuje, že si vše možná zopakujeme.






. . .

„Z dopuštění dějin nastane u nás rozmach nacionalismu, vlastenectví, které bude mizernou imitací nacionalismu německého a italského, i španělského Francova. Budou se snažiti dát nám nejhroznější cizotu ve jménu češství a nebudou to cizinci, nýbrž právě ti nejryčnější vlastenci, kdo nám bude rváti jazyky z úst. Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? - Český, přece!“


Josef Čapek „Psáno do mraků“ s. 167-168

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

„Když národní stát, tedy i pryč se šidítky pokrokovosti neb nepokrokovosti, demokratičnosti neb opaku u emigrace jinonárodnostní (…) Postaráme se o vlastní lidi, o Čechy, opustivší nutně pohraničí, ale vyčistíme domov národa od emigrantských parasitů, důsledně, tvrdě a rychle.“

Napsal Rudolf Halík v agrárním deníku Venkov v říjnu 1938

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Zdaleka ne všichni si ovšem uvědomovali, že osud německých Židů předznamenává osud Židů českých. Žádné iluze se v tomto ohledu nedělal Ladislav Karel Feierabend (...)

„Z duše jsem litoval českých židů, kteří splynuli s národem, a mezi nimiž jsem měl mnoho dobrých přátel. Věděl jsem předem, že budou vystaveni různým protivenstvím a že je plně neuhájíme. Bylo nutno počítat s tím, že židé budou muset zmizet z veřejných míst a že se pod tlakem z Berlína nevyhneme protižidovským zákonům.“

Ladislav Karel Feierabend „Ve vládách druhé republiky“ s. 65

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Informace o protižidovských opatřeních přijímaných v Rumunsku byly využívány také jako podnět k obecnějšímu zamyšlení, na jehož základě přičítaly katolické kruhy židovskému etniku zodpovědnost za poválečný rozklad morálky a společenského pořádku:

„Liberalismus a kapitalismus způsobily hluboký rozvrat v evropské společnosti, k tomu je pak třeba nutno zároveň připojit, že na tom mají velký podíl Židé, kteří jsou jejich hlavními nositeli (...) Židé stojí na bojišti těch, kdo usilují o rozvrat jejich základů, které ve své hloubce a tvářnosti jsou základy křesťanskými.“

Obnova Leden 1938

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Rekace katolicky orientovaného spisovatele Václava Renče (1911-1973) v Národní obnově z října 1938:

„...takový je náš poměr k Židům, nevede nás k nim nenávist, abychom jim odpírali chleba, ale vede nás láska k našim domovům, k našim předkům i potomkům, abychom jim odpírali práv, která jim nepřísluší (...) pro nás je samozřejmé, že se nemusíme uchylovat k ideologiím jakýmkoli, tedy ani k antisemitismu, abychom rázně a bez rozpaků vyčistili svůj hospodářský a národnostní život od elementů židovských a odkázali je jako hosty, a to hosty nikterak milé a vítané, do zvláštních hostinských pokojů.“

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Karel Čapek připomněl v listopadu 1938 neobyčejnou frekvenci pojmů „obroda“, „očista“ a „čistka“ v dobovém tisku.

„Najdete ta slova ve většině novin. Národ se musí obrodit. Náš život potřebuje mravní obrody. Musí se provést očista našeho veřejného života, očista té nebo oné instituce, očista toho nebo onoho úřadu. Nebo dokonce se má tuhle nebo tamhle provádět čistka, kteréžto sovětské slovíčko kupodivu lehce vyklouzne z krku zrovna těm lidem, kterým pomalu i slovo svoboda, demokracie nebo humanita čpí povážlivým bolševictvím. (...) Člověk by si z toho málem odnesl dojem, že předtím, než na nás dopadla ta přetěžká rána, nebylo u nás nic než kal a špína, že v těch dvaceti létech naší šťastnější minulosti se nedělalo nic než ostuda a packářství –. Tedy s tímhle pomalu. Náš národ snad nepotřebuje a nebude takhle poplivávat sebe sama, své dosavadní dílo, všecko, co dělal, več věřil a na čem byl účasten téměř do včerejška.“

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Oldřich Blažek pobouřeně odmítl stanovisko lékařské komory, která se „brání“ velkému počtu židovských lékařů a chce jejich počet omezit:

„Nesvědčilo by o národní velikosti – velikosti mravní i myšlenkové – kdybychom z tzv. Otázky židovské činili náhradu za řešení problémů opravdu základních. Kdo u nás už nic nedovedl vymyslet, přijal antisemitismus jako jediný zpravidla recept nápravy.“

O. Blažek „Poznámky na okraj dní“ s. 77 (Index 10, 1938, č. 7)

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Antonín Matěj Píša uveřejnil v Právu lidu úvahu o kulturní periferii a komentoval tažení proti Klubu českých a německých divadelních pracovníků, jehož členy byli i herci židovského původu. 13.10.1938 se v Národním divadle konala obnovená premiéra Prodané nevěsty. Vedení divadla se rozhodlo, že režiséra Hanuše Theina *, který měl židovské předky, nebude uvádět na plakátech.  A. M. Píša napsal:

"Umělec, jenž už režíroval i to představení Smetanovy hry, které sklízelo úspěch doma (také na stránkách Venkova!) i v cizině, muž, jenž vždy byl českým umělcem a jehož otec byl znám jako národní pracovník, je nyní předmětem odporu i odboje jen proto, že se narodil židem.(..) Nezbytně se nad tím vnucuje otázka: má národ, jenž byl nespravedlivě tištěn, sám sebe ponižovat tím, že dychtivě bude napodobit nectnosti svých utiskovatelů, že se sám dobrovolně bude glajchšaltovat?“

*Hanuš Thein (1904-1974) operní pěvec, režisér a hudební pedagog. V roce 1928 absolvoval sólový zpěv na pražské konzervatoři a získal angažmá v Národním divadle, od roku 1932 zde byl i režisérem. V lednu 1945 byl transportován do Terezína, kde se zapojil do kulturních aktivit. Po válce se vrátil do Národního divadla (režisér, pěvec).

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Radikální Mladá národní jednota, která vznikla jako mládežnická organizace vládnoucí Strany národní jednoty, vypracovala „ideový řád“ otištěný v prosinci 1938 ve Večeru, kde se mimo jiné požaduje přísná segregace Židů a Čechů:

„Židé budou vyloučeni ze státní služby a z vlivu na výchovu národa. Rozsah jejich účasti v jiných oborech bude určen podle zásady poměrnosti. Česká rodová jména budou chráněna zákonem a bude provedena revise změn jmen po roce 1918. Přistěhovalectví jinonárodních živlů bude zakázáno. Bude provedeno přezkoumání všech státních občanství, nabytých po 26. 7. 1914 a všichni Židé, kteří se po tomto dni usídlili na území našeho státu, budou vystěhováni.“

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Situace, kterou popisuje Milena Jesenská, má analogii v povídce „Vtačí spev“ od Leopolda Laholy:

„Jedna žena - nebyla to židovka - zažila v Prátru příhodu, která mi připadá strašnější než zprávy o týrání lidí: skupina SA "mužů" (pomalu budeme musit toto slovo dávat do uvozovek, příliš se liší od představy muže, jak ji máme) přivedla ke stromu hlouček židů a donutila je, aby vylezli na větve stromů a "dělali ptáčky". Dole stáli vyzbrojení chlapi, nahoře ve větvích seděli na bobku dospělí lidé, vousatí židé, mladé ženy a chlapci a na řev: "jak dělá ptáček?", odpovídali: píp, píp, píp, ťu, ťu! Žena utekla jako štvaná bojíc se, že přijde o rozum.“

M. Jesenská „Nad naše síly. Češi, Židé a Němci 1937-1939“ s. 65

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Antisemitskou generalizaci, jež ingnoruje empirická fakta a vlastní zkušenost a opakuje ideologická hesla, popsal už Viktor Vohryzek v roce 1900 v Epištolách k českým židům:

"aby lid žida nenáviděl, k tomu je zapotřebí, aby žid zcela jinak lidu byl líčen, než vskutku jest. Vymalovali žida jako vyvrhele člověčenstva, bezectného a vědomě okrádajícího, kořalkou znemravňujícího – z mozolů lidu žijícího a tajícího netvora. Dobře, pomyslil si lid, u nás sice takový žid není, my na našeho Melše ale nedáme dopustit, ale když to ti páni píší, tak jistě takoví židé jsou.“

Viktor Vohryzek „K židovské otázce“ s. 86

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Přemysl Pitter svou mravní filosofii formuloval v článku „Křesťan v aréně“ v roce 1938 a upozorňuje na nebezpečí davu, který může být snadno sveden k útokům na bezbrané:

„Nevymizí  mně z mysli výjev, jehož jsme byl svědkem, tuším v roce 1919. V Praze byly hladové demonstrace. Po ulicích šel zástup lidí; nesli vpředu šibenici a za ní houpajícího se panáka s nápisem „Pryč s keťasy (lichváři s potravinami, pozn, MA)“. Zástup šel klidně a zpíval. Míjel právě řeznický velkozávod, jehož majitel byl snad Žid. Vtom kdosi v zástupu vykřikl protižidovské heslo. Zástup v tu chvíli za pustého křiku se vrhl na krám, strhl štít, roztloukl tabule a počal drancovat. Lidé dotud klidní a slušní změnili se rázem v běsnící stádo, v němž jedinec přestává být samostatným, rozumným tvorem a stává se součástí neodpovědného kolektiva.“

Přemysl Pitter „Výzvy a úvahy“ s. 80

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Jaroslav Šimsa psal v listopadu 1938 pobouřeně o  smrti židovské ženy-rodičky a jejím dítěti, zanechaných bez pomoci „v sychravém podzimu v pásmu mezi dvěma státy“ . Sudety a vnitrozemím, o „plamenech hořících synagog“:

„Zdali nemáme společného Otce v nebesích? Žaluje nápis na mnohé této synagoze. Je věcí křesťanova svědomí, distancovat se od každé nenávistné agitace protižidovské co nejúzkostlivěji. Ale to by bylo málo: máme pozitivní povinnosti čelit ve svém okolí proti nerozumnému, nečeskému, nelidskému rozněcování nejnižších půdů v lidech.“

Jaroslav Šimsa „Smíme mlčet?“ Křesťanská revue 12 (1938/1939), č. 1, 15.11.1938, s. 5-6
(článek podepsán J.Š.)

.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .

Výstižnou charakteristiku atmosféry druhé republiky podal ve svých pamětech literární vědec Václav Černý:

„Těch pět měsíců druhé republiky, chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná: jako bychom žili na Měsíci, jako bychom měli každou chvíli procitnout anebo sletět do prázdna! Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěných bez cíle na širé moře“

Václav Černý „Paměti II. 1938–1945“ Náš kulturní odboj za války, Brno 1992, s. 65.