Keita Fodeba „Africké svítání“ (Aube africaine, 1965)

Keita Fodeba (19. ledna 1921 v Siguiri (Guinea) - 27. května 1969 v Camp Boiro) byl guinejský tanečník, hudebník, spisovatel, dramatik, skladatel a politik. Zakladatel prvního profesionálního afrického divadelního souboru „Africké divadlo“, je autorem skladby Liberté, která je národní hymnou Guineje. Během studia práv v Paříži v roce 1948 založil skupinu Sud Jazz. Koncem 40. let založil „Africké divadlo“ (později Africký balet), úspěšnou taneční skupinu, která vystupovala po Africkém kontinentě šest let a později se stala národní taneční společností v Guineji; tehdy se seznámil s prezidentem Senegalu Léopoldem Sédar Senghorem.

Po návratu do Guineje vydal básnickou sbírku Poèmes africains (1950), román Le Maître d'école (1952) a v roce 1957 Keita napsal a inscenoval narativní báseň Aube africaine („Africké svítání“) jako divadelní/taneční představení založeném na skutečných událostech, kdy francouzské jednotky stříleli do protestujících Afričanů, kteří sloužili ve francouzské armádě během druhé světové války. Jeho práce však byly zakázány ve frankofonních zemích Afriky, protože byl považován za radikála a antikolonialistu.

Keita, politicky aktivní v Africkém demokratickém shromáždění, úzce spolupracoval s prvním guinejským prezidentem Sékou Touré z roku 1956 a v roce 1957 byl zvolen do Teritoriálního shromáždění. V roce 1961 byl Keita jmenován ministrem obrany a bezpečnosti. Odhalil údajné spiknutí proti Sékou Tourém, ale byl uvězněn v neslavném táboře Boiro, vězení, které sám pomohl postavit, pro údajnou spoluúčast v únoru 1969 Labé Plot, a byl podroben mučení („diète noire“ - úplné stažení jídla a tekutin) ). 27. května 1969 byl bez soudů zastřelen.

Keita Fodeba „Africké svítání“ (Aube africaine, 1965)

Svítalo. Malá víska, která polovinu noci protančila za dunění tam tamů, se pozvolna probouzela k životu. Otrhaní pastevci hnali ze zvuků flétny svá stáda do údolí. Děvčata, vyzbrojená hliněnými džbány, kráčela v řadě za sebou po klikaté stezce k prameni. Hlouček dětí, shromážděný v příbytku místního marabuta, sborově notoval verše z Koránu.

Hra na kytaru)

Svítalo. Den ještě chvíli bojoval s nocí. Ta však již byla na pokraji sil a pomalu se vzdávala. Na obzoru, kde se uprostřed temných mračen mihotaly poslední hvězdy, připomínající květy v koruně sapanu, již probleskovala hrstka mdlých slunečních paprsků jako první nesmělí poslové, přinášející zvěst o neodvratném vítězství nadcházejícího dne.

(Hra na kytaru)

Svítalo. A dole, na širé planině lemované purpurovými stuhami úsvitu, se zřetelně rýsovala silueta muže: tato silueta patřila zemědělci Namanovi. Po každém dopadu jeho daby vzlétlo k nebi hejno vyplašených ptáků, které jejich mocná křídla donesla až nad břehy Džoliby, pokojně plynoucího veletoku, zvaného též Niger. Jeho kalhoty z šedé bavlněné tkaniny, promáčené ranní rosou, ohýbaly do stran stébla trávy, v níž rolník stál. Byl celý zpocený, ale neúnavně, bez ustání, obratně pracoval svým nástrojem. Bylo totiž třeba zasít zrno ještě před příchodem doby dešťů.

(Hra na koru)

Svítalo. Stále ještě svítalo. Malí snovačí poletovali v korunách stromů a ohlašovali úsvit. Po mokré cestě vedoucí přes planinu směrem k Namanovi běželo dítě s malým toulcem, plných šípů, zavěšených na rameni šikmo přes prsa. A hned volalo, sotva dechu popadajíc, na rolníka pracujícího poblíž cesty: „Bratře, Namane, náčelník vesnice vás volá k poradnímu stromu.“

(Hra na koru)

Rolník, kterého překvapilo, že náčelník svolává shromáždění na tak časnou hodinu, odložil své nářadí a zamířil k vesnici, nyní ozářené paprsky právě vycházejícího slunce. Rada straších už zasedala a tváře jejích členů byly tak vážné jako nikdy předtím. Vedle nich stál muž ve vojenské uniformě, vojenský posel, a aniž by hnul brvou, bafal ze své dýmky.

(Hra na koru)

Naman se usadil na ovčí kůži. Poté povstal náčelníkův griot, aby radě starších předal zprávu: „Bílí muži za námi poslali svého důvěrníka, aby nám přikázal vybrat jednoho z obyvatel vesnice, který odejde bojovat do země bělochů. Rada straších po zralé úvaze vybrala jednoho mladého muže, kterého považuje za nejcharakterističtějšího příslušníka naší rasy, aby v bitvě bílých mužů ukázal odvahu, kterou se Mandingové vždy vyznačovali.“

(Hra na kytaru)

Rada tedy vybrala Namana, jehož statnou postavu a silné svaly večer co večer opěvovaly místní dívky ve svých melodických písních. Jeho mladá a laskavá žena Kadia, kterou tato zpráva zasáhla jako blesk z čistého nebe, okamžitě přestala s drcením zrna, uklidila hmoždíř do sýpky a beze slova se zavřela do své chýše, aby se tam o samotě tlumenými vzlyky vyplakala ze svého neštěstí. Jejího prvního muže jí z náručí vyrvala smrt a nyní se nemohla smířit s tím, že běloši jí odvedou pryč i Namana, který byl její jedinou nadějí.

(Hra na kytaru)

Na druhý den, navzdory jejím slzám a bědování, vyprovodil přísný zvuk válečného tam tamu jejího Namana k vesnickému přístavišti, kde se nalodil na malý člun, který jej odvezl do střediska oblasti. V noci, namísto, aby šly tančit na veřejné prostranství jako obvykle, šly dívky bdít do Namanovy předsíně, kde kolem hořícího ohně vyprávěly a rokovaly až do rána.

(Hra na kytaru)

Uběhlo několik měsíců, aniž by dorazila jakákoli zpráva o Namanově osudu. Malou Kadiu už začaly starosti trýznit tak silně, že zašla do sousední vesnice za kouzelníkem, který byl vyhlášen odborníkem na fetiše. I samotná rada starších na toto téma svolala krátkou poradu, z níž však na veřejnost neproniklo ani jediné slůvko.

(Hra na koru)

Jednoho dne do vesnice přišel na Kadiinu adresu dopis od Namana. Kadia, v níž byla malé dušička kvůli strachu o Namanův život, se ještě té noci vypravila do střediska oblasti, kam dorazila po několika hodinách únavné, a ihned vyhledala tlumočníka, který ji zprávu přečetl. Nama byl v severní Africe, živ a zdráv, a ptal se, co je nového, jak to vypadá s letošní úrodou, co slavnost tůně, co tance, co se probíralo na shromážděních pod poradním stromem, co je nového ve vesnici...

(Balafon)

Uplynulo několik měsíců a všichni opět znervózněli, poněvadž o Namanovi opět nebyly žádné zprávy. Kadia se už opět chystala ke kouzelníkovi, když vtom jí přišel druhý dopis. Naman v něm psal, že se přes Korsiku a Itálii dostal až do Německa, a chlubil se, že už dokonce získal i vyznamenání.

(Balafon)

Pak už přišel jenom obyčejný lístek, v němž stálo, že Naman padl v Německu do zajetí. Tato zpráva dopadla na vesnici plnou vahou jako velký balvan. Sešla se rada straších a rozhodla, že Namanovi bude od nynějška dovoleno tančit Dugu, posvátný supí tanec, jejž nesmí tančit nikdo, kdo dosud nevykonal žádný velký čin, tanec mandinských panovníků, jehož každý krok je jednou z etap historie Mali. Pro Kadii bylo velkou úlevou, že jejímu muži byla udělena výsada zařadit se mezi hrdiny své země.

(Hra na kytaru)

Čas ubíhal... Uplynuly dva roky... Naman byl stále v Německu. Psát přestal.

(Hra na kytaru)

Jednoho krásného dne obdržel náčelník vesnice z Dakaru krátkou zprávu, oznamující brzký Namanův návrat. Okamžitě zaduněly tam tamy. Vesničané zpívali a tančili až do svítání. Dívky skládaly nové písně pro Namanovo uvítání, poněvadž v těch starých nebylo ani slovo o Duze, tomto proslulém mandinském tanci.

(Tam tamy)

Jenže o měsíc později dostala Kadia od kaprála Moussy, který byl Namanovým velkým přítelem, tragický dopis tohoto znění: „Svítalo. Byli jsme Tiaroye-sur-Mer. Během velkého střetnutí s našimi bílými pány z Dakaru si jedna z kulek našla i Namana. Odpočívá v senegalské zemi.“

(Hra na kytaru)

Skutečně, svítalo. První sluneční paprsky, sotva se dotkly mořské hladiny, do zlata zabarvily její vlnky s bílými načechranými kožíšky. A palmy, pokaždé, když se do nich opřel ranní vánek, zlehka skláněly, jakoby pod tíhou tohoto ranního boje, své kmeny k hladině oceánu. Hlučná hejna havranů spěchala svým krákáním oznámit širému okolí to velké neštěstí, jež zabarvilo úsvit u Tiaroye krvavým ruměncem... A nahoře uprostřed azurové, rudou září lemované oblohy, zakroužil přímo nad Namanovým mrtvým tělem obrovský sup, jako by mu říkal: „Namane! Ten tanec, který nese moje jméno, jsi již nemohl zatančit. Místo tebe si jej zatančí jiní.“

(Hra na koru)

zdroj: Překlad: Dušan Špitálský
"Psanci této země" Frantz Fanon (Tranzit, 2015)