"Antialkorán" Václav Budovec z Budova (Odeon, 1989)
Polemika s islámem je plná hrubých omylů a je pouze jednou vrstvou Budovcova poselství. Znalec Budovcova díla Julius Glücklich dobře postihl, že není tak zajímavé, co píše o Koránu, zato jak o něm píše.
První díl - "Larva tureckého náboženství" - má být poučením o ohnisku nákazy. Čtenáři toužícímu po věcné informaci o islámu je dostatečným varováním už nadpis. "Larva" je zakuklená podoba, tající nebezpečí. Se základním pramenem - latinskou edicí Koránu - pracuje nadmíru sebejistě, ale nesnaží se příliš předat informace o islámu na úrovni své předlohy. K textu Koránu přistupuje se zavilým odporem. Zviklat jistotu a hodnoty muslimské zbožnosti je klíčová idea Budovcova díla a používá tedy proto křečovitého posměchu při interpretaci Koránu. S překladem zachází nepřístojně. Spoléhá na marginální poznámky Biblianderovy * a argumenty "vyvrácení" a často je prapodivně kontaminuje. Korán čte očima vlastních zkušeností s Turky. Nestará se o jeho historické zasazení do arabského prostředí 7. století. Interpretuje existenciálně, ahistoricky. Nerozlišuje Araby a Turky, Prorokovy pokyny pro boj s Kurajšovci má za výzvu k "mordování křesťanů", zaměňuje jména kmenů a proroků, najednou si protiřečí.
Korán mylně označuje za literární dílo Muhammadovo, zanedlouho však referuje o Prorokově analfabetismu, ovšem o pár řádek Muhammadovy vyčítá, že své zjevení nenapsal latinsky.
Díl druhý ukazuje na "turecké nebezpečí" z jiné strany. Nebezpečí nosí každý bojovník proti Turkům sám v sobě. Osidlem mu je nejen středověce degradované vlastní tělo s přízemními sklony, ale i duše - zmatek hodnot. Nikdo nemá vlohy k pravé - velmi nepohodlné - víře v Boha. Budovec se domnívá, že příčinou politických i mravních proher v zápasu s islámem je křesťanská "jalovost" - neujasněnost vyznání, nevědomost a nezanícenost. Proto se snaží bojovníky s Turky utvrdit v tom, co je podstatně odlišuje od vyznavačů ostatních monoteistických náboženství: v "jistotě Písem svatých", vykládaných životem a díle Ježíše Krista. Proto končí svou lekci proti "nedbalosti" křesťanů horoucím doporučením bedlivého a samostatného studia Písma. Celým Antialkoránem probíhají v návratných cyklech vášnivé útoky proti tzv. antitrinitářům (odpůrcům dogmatu o trojjedinosti boží). Už z titulu a předmluvy je znát, že autor strhávající masky různých převleků "tureckého nebezpečí", má antitrinitářskou "larvu" za nejzáludnější. Budovec prohlašuje za nejvlastnější zdroj ohrožení evropského křesťanství racionalistické zpochybnění trojičního učení o "Bohu Otci, Synu a Duchu svatém", zejména popření jedinečné zjevovatelské funkce Ježíše Krista - "pravého boha" a "skutečného člověka". Muhammadovo učení Ježíšovo božství popírá a drží se striktně monoteismu. Budovec se domnívá, že vzhledem k popření božství u Ježíše a přijmutí jeho osoby "pouze" jako Proroka, vznikl Korán původem od Ariánu**
Vášnivá polemika s antitrinitáři je ústrojnou součástí varovného instinktu člověka zlomové epochy. Zde nelze Budovcovi upřít určitou dávku prozíravosti a nepochybně moment, kdy se jeho pohled shoduje i s tím islámským. Intuice mu napovídá, že člověk novověku, jde vstříc zmarnění, vsadí-li všechno na svůj sebevědomý intelekt. Jakmile se lidský rozum začne zmocňovat tajemství "nevystižitelného". Člověk bude sám sobě normou i zákonem.
Poslední díl Antialkoránu může zaujmout kouzlem nechtěného v naivisticky půvabném líčení s uštěpačně cynickými "odpadlíky" či barvitou malůvkou "křesťanského rytíře", provázenou moralitami proti "vožralcům" a "dvorství" záletných rytířů. Závěrečný traktát ukazuje, že příklon k teologii reformátorů proti humanistické důvěře v lidské možnosti sice brání optimismu společenských utopií, ale nepodlamuje lidskou aktivitu.Nosnost "komediálního" pojetí dějin se projevila v rozhodování za stavovského povstání. V létě roku 1620 se devětašedesátiletý autor Antialkoránu uvolil stít se tlumočníkem při uvítání a jednání s tureckým poselstvem. V situaci krajního ohrožení bylo získání spojence v Turcích jistou možností obrany stavovského zřízení. Ideolog sjednocení křesťanů proti antikristovství islámu sám provádí turecké vyslance po Praze a vysvětluje jim nezbytnost i průběh protihabsburského povstání.
Budovcův Antialkoran z roku 1614 má cenu vědeckého dokumentu, není ale prvním pokusem konfrontovat Západ s islámským světem, v roce 1542 vydal kouřimský ultrakvistický (kališnický) děkan Bartoloměj Dvorský, dvoudílný spis nazvaný "Proti Alkoránu".
Poněvadž se autor v protiislámské polemice pohyboval s naivní suverenitou v několika oborech, dnes úzce specializovaných, výkladový komentář by měl vznikat za spolupráce odborníků v orientalistice. Výklad neodborníka je obdobou Budovcova seběvědomí diletanta.
Doporučená literatura:
"Korán", překlad Ivan Hrbek (Odeon, 1972)
"Korán", překlad R.A.Nykl (1934)
"O Koránu" Bruce Lawrence (Beta, 2007)
*Theodore Bibliander (1509 - 1564)
Švýcarský orientalista, v roce 1543 přeložil Korán do latiny.
** Arianismus, křesťanský teologický směr založený cařihradským knězem Areiem (lat. Arius)
ve 4. století, popírající totožnost Kristovu s Bohem.
(text je převzat z úvodu a anotace z obálky, autorka Noemi Rejchrtová)
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
Autor: Václav Budovec z Budova (1551-1621)
Předmluva, poznámky a vysvětlivkami: Noemi Rejchrtová
Název: Antialkorán
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1989
Počet stran: 435
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%
:: OBSAH ::
Rytíř v božské komedii
Antialkoran
Předmluva
I. Larva tureckého náboženství
II. Odkrytí té larvy mahometské
III. Ciculus et Herologium
Poznámky a vysvětlivky
Ediční poznámka
Slovník
Rejstřík
