Rozhovor s indologem Janem Markem (14. září 2011)

Pohled na převážně arabský svět, ale částečně i na jih Španělska (al-Andalus) byl zastoupen panem profesorem Kropáčkem. Následující rozhovor představuje odborníka na oblast, která se nachází dál na východ od Arabského poloostrova, řeč bude o Afghánistánu, Pákistánu, Indii, ale i Íránu a vyprávět o nich bude orientalista Jan Marek.

V 50. letech studoval na FF UK hindskou a urdskou filologii a perštinu u prof. J. Rypky. Postgraduálně studoval v Indii na univerzitách v Dillí a Alígarhu (1959-60). V letech 1958-90 pracoval v odd. jižní a jihovýchodní Asie OÚ ČSAV. Externě vyučoval v kursech hindštiny a perštiny na Jazykové škole v Praze, na UK přednášel urdskou literaturu, perštinu a středověké indické dějiny. Od října 1990 působil na Indologickém ústavu UK, 1992 se habilitoval pro dějiny a kulturu muslimské Indie a Pákistánu.

Tématicky se ale nezabývá jen historií, ale rovněž se věnuje překladům poezie, beletrie a kulturním dějinám obecně této asijské oblasti. Psal o poezii duchovního otce Pákistánu Muhammada Ikbála (disertace 1960) a překládal jeho verše. Do češtiny přeložil ukázky z děl Míra Ammana, Abdurrahmána Džámího, Krišana Čandara, Faize Ahmada Faize aj. (viz níže).

Od roku 1969 je členem Ghalib Academy, Dillí, od 1992 členem Iqbal Foundation Europe. Je nositelem medailí pákistánské vlády a Paňdžábské univerzity (1977), 1983 mu byla udělena medaile maďarské orientalistické společnosti Körösi Csomy. V letech 1965-81 byl předsedou pákistánského výboru Čs. společnosti pro mezinárodní styky, 1973-88 místopředsedou ČSO.

Doc. PhDr. Jan Marek, CSc - český indolog a íránista

:: Knihy ::

Dvakrát Pákistán, (s D. Zbavitelem), Praha 1964
Po stopách sultánů a rádžů, Praha 1973
Bangladéšská lidová republika, Praha 1980
Islámská republika Pákistán, Praha 1983
Afghánská demokratická republika, Praha 1986
Afghánistán, (s J. Pantůčkovou), Praha 1986
Hledání pravdy a krásy: Antologie perské literatury, Jíří Bečka, doslov Jan Marek
Afghánistán, Praha 2003
Pákistán, Praha 2002
Dějiny Afghánistánu, Praha 2006 


:: PŘEKLADY ::
Abdurrahmán Džámí: Jarní zahrada, Praha 1957
Krišan Čandar: Úplňková noc a jiné povídky, Praha 1957
Mír Amman Dihlaví: Příběhy čtyř dervíšů, Praha 1963
Faiz Ahmad Faiz: Žalující obraz, Praha 1961
Muhammad Ikbál: Poselství z Východu, Praha 1960
Muhammad Ikbál: Hlas karavanního zvonku, Praha 1977
Mortimer Wheeler: Civilizace údolí Indu, Praha 1973
Francis Robinson: Svět islámu, Praha 1996: (spoluaut.), s, 22-71.



zdroj:
nakladatelství LIBRI "KDO BYL KDO"
Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté
MAREK Jan - český indolog a íránista




1. Co bylo pro Vás rozhodující pro volbu vašeho oboru? Čím Vás okouzlil Írán nebo Indie?

Část druhé světové války i její konec jsem prožíval na pražském gymnáziu. Po roce 1945 docházelo v celém světě k převratným změnám, národy se osvobozovaly z koloniální nadvlády a nastupovaly vlastní cestu svobodného rozvoje. Vážil jsem si toho, že představitelé Britské Indie v roce 1938 vyjadřovali sympatie a podporu ohroženému Československu, a když Indie v roce 1947 získala nezávislost, i když za ceniu rozdělení na Indickou Unii a Pákistán, rozhodl jsem se poznat život obyvatel těchto nových státních celků podrobněji, a začal jsem navštěvovat večerní kurzy hindustánštiny, vedené doc. Vincencem Pořízkou, v tehdejší Škole orientálních jazyků. Jako první rodilý mluvčí v těchto kurzech tehdy působil Masúd Alí Chán, muslimský student z Bhópálu, a pod jeho vedením jsem více přilnul k urdštině, dnes státnímu jazyku Pákistánu. A protože jsem v době maturity už obstojně urdsky hovořil, přijímací komise na filozofické fakultě Univerzity Karlovy mne doporučila přijmout na výjimečnou (a pokud vím, provždy jedinou) kombinaci studijních oborů hindština – perština.

2. Napsal jste dva cestopisy o Pákistánu a Indii, jaké
lidské vlastnosti Vás překvapily a pamatujete si je dodnes?

Při mém prvním pobytu v Indii mě nepřekvapilo v podstatě nic, dost dlouho jsem se na pobyt v Asii teoreticky připravoval, a tak jsem spíš shledal, že zhruba všechno je tak, jak jsem o tom čítal v cestopisech. Spíš jsem se divil, zvlášť když jsem se hlavně zpočátku snažil mluvit hindsky, a tu a tam jsem narazil. Tak např. v jídelně koleje Gwyer Hall na Dillíské univerzitě, kde jsem bydlel, jsem hned první den u učitelského stolu oslovil svého kolegu z jižní Indie, a on se dotčeně odvrátil a rázně mne požádal, abych se laskavě obtěžoval mluvit s ním anglicky. Byl to Tamil, a ti jsou většinou hrdí na svou starobylou drávidskou kulturu, a vzdělaností indoárijské kultury severní Indie někdy dost pohrdají. I když se mi pak po naléhání svých kolegů omluvil, nejednou jsem si na něj vzpomněl, a to i v Pákistánu, kde jsem často slýchal otázku, proč se místo urdštiny nevěnuji raději paňdžábštině, když paňdžábština je přece daleko nejdůležitější jazyk v celé jižní Asii. Ostatně později, když jsem se s rybáři v přímořském Sindhu nebo s prostými rolníky v horách Balúčistánu státním jazykem Pákistánu domlouval jen velmi těžce, poznal jsem, že ti lokální patrioti měli možná pravdu. A ve Východním Bengálsku, což byla před vznikem Bangladéše nedílná součást prvotního Pákistánu, jsem to s urdštinou už raději nezkoušel vůbec , a protože jsem bengálsky moc neuměl, mluvil jsem raději rovnou anglicky. Tato zkušenost je pro mne dodnes poučením, abych se vždycky snažil zjistit, z kterého svazového státu Indie nebo z které provincie Pákistánu ten který významný činitel pochází, než ho oslovím státním jazykem jeho země.

3. Pracoval jste na univerzitách v Indii, Pákistánu, Bangladéši nebo Afghánistánu, způsob studia je nepochybně odlišný od evropského, jak byste jej charakterizoval?

Způsob univerzitního studia v zemích Britského společenství národů (Commonwealthu) je dodnes zhruba stejný, jako býval v dobách kolonializmu, a úroveň studia např. v africké Ghaně nebo v asijském Pákistánu by měla být až na některé krajové odchylky prakticky stejně dobrá.

4. V Čechách, ale i mimo ně jste znám jako překladatel poezie pákistánského básníka a filosofa Muhammad Iqbála, čím Vás zaujal?

Pákistánský národní básník, politik, filozof a náboženský reformátor Muhammad Ikbál (1877-1938), považovaný za duchovního otce Pákistánu, mne zaujal především tím, že jako první významnější veřejný činitel vystoupil již v roce 1930 na zasedání Muslimské ligy v Iláhábádu s myšlenkou, aby oblasti Britské Indie, v nichž mají muslimové většinu, dosáhly autonomie. Tuto ideu již potom sám nerozváděl, ale do politického života ji později s určitými modifikacemi převzali představitelé Muslimské ligy, zejména její předseda Muhammad Alí Džinnáh, který na jejím podkladě 23. března 1940 dosáhl schválení tzv. Rezoluce o vytvoření Pákistánu.
Kromě tohoto politického aspektu mě Ikbál zaujal tím, že se jako jeden z mála indických básníků (vzniku Pákistánu se nedožil) v celém svém díle snažil budovat duchovní mosty mezi Západem a Východem. Mezi tehdejšími vzdělanými muslimy byl naprostou výjimkou, zejména v tom, že několik let studoval a pracoval nejen v Anglii, ale i v Německu (hlavně v Heidelberku, kde mají jako v jediné evropské zemi Ikbálovo náměstí), ve Francii a v Itálii, a důkladně se seznámil s evropskou kulturou. Podobně jako německý básník Goethe napsal svůj Západovýchodní díván (Westöstlicher Diwan), v němž do Evropy uvedl gazely perského básníka Háfeze, také Ikbál ve své Knize o věčnosti (Džávédnáma) parafrázoval Dantovu Božskou komedii (La Commedia divina) a v drobnějším díle Obraz Evropy uváděl básnické charakteristiky významných osobností evropské kultury, jako byli Nietzsche, Hegel, Schopenhauer, Einstein, Comte, Petöfi a mnozí jiní.


5. Nebyl problém s překladem několika Iqbálových básní (např. Džávédnáma z roku 1932), kde byl kritizován marxismus a hlavně jeho materialistická filosofie?

Ve sborníku Ikbálových veršů, který jsme vydali ke stému výročí jeho narození (bylo to světové kulturní výročí UNESCO) jsme uvedli vybrané ukázky ze všech jeho básnických sbírek. Básní na politická témata mezi nimi mnoho nebylo, ostatně netvoří podstatnou část Ikbálovy tvorby. Ikbál marxismus přímo nekritizoval, napsal sice např. báseň Karl Marx, ale v ní s Marxovými názory spíše jen polemizuje. Více básní věnoval Leninovi, i když v dost zvláštních souvislostech (např. Lenin před Alláhem nebo Alláhův rozkaz andělům). V nich s uznáním vítal vznik Sovětského svazu a Leninovi vyčítal pouze ateismus jeho politiky. Věřil, že kdyby Lenin do socialistického učení dokázal začlenit víru v Boha, pak by se sovětský systém příliš nelišil od myšlenek tzv. islámského socialismu. Ikbál toto své přesvědčení opakovaně znázorňoval metaforou „přejdi od LÁ k ILÁ“, vyjadřující nutnost přechodu od ateismu (není boha – lá iláha) k náboženské víře (kromě Boha – ilá´lláhu).


6. Ohledně Iqbála patříte k těm nejvíce znalým,
označil byste jej za vzor nebo inspiraci pro muslimský svět v 21. století?

Ikbálovy reformistické snahy by pro muslimský svět inspirací být mohly, ovšem jeho nábožensko-filozofické myšlenky a teorie shodou nepříznivých okolností poněkud zapadly. Své představy o modernizaci islámu shrnul hlavně ve svých šesti přednáškách souhrnně nazvaných Rekonstrukce náboženského myšlení v islámu (český překlad Filipa Hajného vydala v roce 2003 Ikbálova akademie v pákistánském městě Láhaur, anglický originál lze volně stáhnout z jejích internetových stránek www.allamaiqbal.com). Člověk 21. století v této knížce může nalézt přesvědčení, že „den, kdy náboženství a věda objeví vzájemnou, dosud netušenou shodu, není příliš daleko“, a že dialog mezi Západem a Východem je v islámu nejen možný, ale i nutný.

Všeobecnému přijetí Ikbálových teorií stojí v cestě i to, že některé z nich odporují základním ustanovením islámu. Mezi ně patří např. Ikbálova teorie CHUDÍ (vlastního já), která v různých obrazech prostupuje celým jeho dílem, a z ní vyplývající koncept dokonalého člověka (mard-e kámil) jakožto zástupce Božího na zemi. Pro ortodoxní muslimy jsou jistě nepřijatelné verše typu:

Chudí kó kar buland itná, ki har taqdír sé pahlé
Chodá bandé se chud púčhé: Batá, térí razá kjá hai?
(Své já pozvedni tak vysoko, aby se Bůh před určením osudu
svého služebníka sám zeptal: Pověz, jaké je tvé přání?)

Ve čtvrté přednášce nazvané Lidské já , jeho svoboda a nesmrtelnost Ikbál filozoficky zdůvodňuje své chápání tohoto vlastního já (chudí), inspirované Nietzscheovým pojmem Das Ichtum. Tomuto konceptu věnoval také svou první básnickou sbírku napsanou persky – Tajemství vlastního já (Asrár-e chudí), kterou již v roce 1920 do angličtiny přeložil prof. R. A. Nicholson, a tím uvedl Ikbálovo jméno ve známost v Evropě. Rozvoj vlastního já, jeho svoboda a potřeba aktivní činnosti (´amal) tvoří hlavní námět veškeré Ikbálovy básnické tvorby a vede ke zmíněnému přesvědčení, že aktivní a sebevědomý člověk se stává náměstkem Božím na zemi a může ovlivňovat Boží rozhodování.

7. Vašeho kolegy pana profesora Kropáčka jsem se ptal na současné, ale i historické osobnosti z muslimské historie, které mohou fungovat jako zdroj určitých hodnot i pro současnost. Zajímalo by mne jestli Írán, který je dnes Západem démonizován, má rovněž ve své historii významná jména jako byl Ibn Chaldún nebo Ibn Rušd?

Ibn Síná (Avicenna), ar-Rází (Rhazes), al-Bírůní, Ibn Battúta, Ibn al-Mukaffa a mnozí další slavní autoři arabských spisů byli původem Peršané. Je známo, že Arabové se věnovali spíše vědě, kdežto Peršané (a vůbec obyvatelé íránské kulturní oblasti) si více oblíbili literaturu, zejména poesii. K nejznámějším světovým autorům lyrických básní se svými nepřekonatelnými gazely řadí např. Háfez ze Šírázu, králem mystiků bývá nazýván Džaláloddín Rúmí, známý spíše jako Maulaví (nebo turecky Mevleví), zakladatel známého súfíského řádu tančících dervíšů a autor dlouhé Básně o vnitřním smyslu věcí (Masnaví-je ma´naví), někdy v nadsázce označované za perský Korán. S oběma z nich se můžeme seznámit v českých výborech z jejich děl.


8. Afghánistán je téměř neustále sužována konflikty, v mediích je neustále zobrazován jako místo války, vlády Tálibanu nebo obchodu s drogami, máte nějakou vzpomínku, který je opakem toho, co vidíme dnes? Mám na mysli například moment s lidmi nebo v přírodě, atd.

Afghánistán, tento nevelký, odlehlý a v Evropě bohužel spíše neblaze
proslulý stát, je malebná země ukrytá ve vysokých horách Hindúkuše a dalších pohoří na pomezí jižní a západní Asie. Patří sice k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím Asie, možná i proto, že většinu jejího povrchu pokrývají vysoké hory, které jsou naprosto neschůdné. V poměrně nedávné minulosti, kdy za vlády krále Záhira byl v zemi ještě klid, získaly od nadšených turistů nadnesené označení „asijské Švýcarsko“. Jenže Hindúkuš je na rozdík od švýcarských Alp dokonale pustý a turistická infrastruktura se za poměrně krátkých královských časů nestačila rozvinout. Kromě monumentálních hor a panenské přírody má Afghánistán co nabídnout turistům i ve městech. Hned při íránské hranici např. leží město Herát, historická metropole nížinné části země s mnoha zachovalými památkami na vládu posledních Tímúrovců (např. Velká mešita nebo mauzoleum královny Gauharšád a v nedalekém Gázorgáhu hrobka známého mystika Abdulláha Ansárího). Pevnost nejmocnějšího afghánského vladaře Mahnúda z Ghazny (10.-11.stol.) s jeho hrobkou a vítěznou věží najdeme v provinčním městě Ghazní, skromné mauzoleum mughalského císaře Bábura (z. 1530), zakladatele slavné indické říše Velkých Muhghalů, a hrobku krále Nádira zase v hlavním městě Kábulu. Ve výčtu památek na slavné osobnosti bychom mohli pokračovat dál, např. zmínkou o mauzoleu Ahmada šáha Abdalího, zakladatele afghánského státu (18. stol.) v Kandaháru, nebo o známé Modré mešite s domnělou hrobkou chalífy Alího, vyhledávaném poutním místě šíitů v Mazár-e Šarífu, atd. Ale nejsou to jen zachovalé architektonické památky, které přitahují pozornost světové kulturní veřejnosti. I v bouřlivých dobách se konají mezinárodní akce a vědecké konference na různá témata. 


 V osmdesátých letech za sovětské okupace jsem byl např. pozván k účasti na světovém kongresu k 200. výročí úmrtí Fakírulláha z Džalálábádu, hlavního vezíra první afghánské královské vlády a známého spisovatele (bylo to také Světové kulturní výročí UNESCO). Na zasedání se sešla celá řada světových odborníků na afghánskou hisorii a kulturu, a i když hotel byl obklopen kulometnými hnízdy a pytli s pískem a hlídán stovkami vládních vojáků, celé několikadenní jednání proběhlo v klidu. A pokud jde o Afghánce, s nimiž jsem se za svých pobytů setkával, měl jsem štěstí na to, že byli stejně milí, vstřícní a ochotní pomáhat, ať mluvili paštsky nebo kábulskou perštinou, či uzbecky nebo balúčsky. Nikdy se ovšem nedalo bezpečně poznat, zda jsou to přívrženci stávajícího režimu nebo jeho odpůrci, nebo snad obojí. Chovali se nejen ke mně, ale ke všem delegátům (včetně sovětských) sice se známou afghánskou zdrženlivou hrdostí, ale zároveň otevřeně a vcelku přátelsky.


11. V roce 2005 jste se podílel na knize překladů Jiřího Bečky Hledání pravdy a krásy, pracujete nyní na nějaké knize?
V roce 2006 jsem v Nakladatelství Lidové noviny vydal Dějiny Afghánistánu. Nyní připravuji Dějiny Pákistánu.

Děkuji za rozhovor

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Současná africká sociální a politická filosofie" Albert Kasanda (Filosofia, 2018)

"Vývoj problému Boha ve filosofii řecké před Sokratem" Josef Kratochvil (Hlídka, 1905)

"Několik poznámek k Aristotelově etice" Antonín Kříž (Hlídka, 1939)

"Korán" překl. Alois Richard Nykl, 1934