Neil Postman "Konec vzdělávání, konec velkých příběhů a uctívání nových božstev" (1996), 55 min.

 

foto: obálka "The End of Education: Redefining the Value of School" Neil Postman (Knopf, 1995)

03:45
[Neil Postman] 

"Absence konce znamená absenci smyslu."

05:40

[Neil Postman] 

"Abyste se naučili dát něco dohromady, něco používat, to vyžaduje určité zredukování vzdělávání na mechanický proces a pro takové dovednosti to je ten nejlepší způsob, jak si je osvojit. Nicméně abyste se stali jiným člověkem, který skrze studium získá náležitý vhled, koncept nebo vizi, jež mu změní obraz světa, to je záležitost zcela jiná. Aby se tak stalo, je zapotřebí mít "smysl" a to je otázka metafyziky. Termín "smysl", o kterém tady hovořím, je zcela něco jiného než "motivace". V souvislosti s výukou se pojem "motivace" vztahuje k dočasným fyzickým úkonům, kdy student oplývá zvědavostí a jeho pozornost se soustředí na studium. Nemám v úmyslu tento přístup shazovat, ale nesmí být zaměňován za "smysl", proč jsme ve třídě, posloucháme učitele, chodíme na zkoušky a děláme úkoly; zkrátka vše snášíte, i když nejste zrovna motivovaní. "Smysl" je poněkud abstraktní a ne vždy s ním vědomě pracujeme a už vůbec není jednoduché jej popsat. Nicméně pro nás všechny platí, že bez něj nemá vzdělávání smysl, ať je navrhnuto sebelíp. Pro školu platí, že student, rodič a učitel musí mít "boha", jemuž slouží. (...) Pakliže žádného nemají, škola nedává smysl. Zde bychom mohli citovat Nietzscheho myšlenku: „Kdo v životě ví "proč", najde si jakékoli "jak" ho žít.“ A to souvisí jak se životem, tak se vzděláním. (...) Co se Boha a naší služby jemu týče, nemám teď na mysli Boha stvořitele, jehož morální pravidlo je zapsáno v posvátných knihách a dává mnohým smysl, proč žít a ještě víc, proč se vzdělávat. 

 V západním světě, od 13. století po 500 let, byl Bůh dostačujícím důvodem k zakládání školských institucí. Na základních školách učila Bible dětí číst, na univerzitách vytvářela ze studentů kazatele Božího slova. Dokonce i dnes máme na Západě, ale většinou jsou v muslimském světě školy, jejichž ústředním myšlenkou je služba a oslava Boží slávy. Dnes, kdekoli se takto jedná, není problém se školami, a určitě ne krize školství. Někdo by se mohl přít, jaké předměty nejlépe vystihují hodnoty jako je zbožnost, dodržování pravidel nebo samotnou víru. Někteří studenti mohou být nedůvěřiví, někteří učitelé mohou být dokonce nevěřící, ale ústřední myšlenkou je transcendentní idea, jež dává srozumitelný smysl, proč se učit. V takovýchto školách se píše slovo "bůh" s velkým B. Existují ale také školy, které jej znovu začaly psát s malým B. 

A nyní nastává problém, zda psát toto slovo s malým B, přestože se jedná o slovo s aurou posvátna, nemělo by se brát na lehkou váhu a představuje jasnou ideu a bytost. A v tom právě spočívá smysl takových idejí, které k ní nasměrovávají naši mysl, ba co víc, k samotnému příběhu. Příběhu ne ledajakému, ale takovému, který nám osvětluje počátek a nastiňuje budoucnost. Příběh, jež vytváří soubor hodnot, pravidla jednání a dává přirozenou autoritu se smyslem kontinuity a smyslu.

Slovo "bůh", jak jej používám v této přednášce, je synonymum pro "velký příběh" [metanarace], obsahující věrohodnou, komplexní a symbolickou schopnost organizovat lidský život a vzdělávání. Bez transcendentního příběhu nedává lidský život smysl, bez smyslu nemá cíl vzdělávání. Absence cíle činí školu více vězením než místem kultivace." 

 

17:20

[Neil Postman] 

"Nutno podotknout, jak upadají v zapomnění velké příběhy, bývají nahrazeny novými, nicméně příběhy slabými, vybízející k bezohlednosti a zcela jistě postrádají transcendentní rozměr a důsledkem je tedy současné školství vystaveno nebezpečí. K zodpovězení otázky "K čemu jsou dnes školy?" můžeme v prvé řadě jmenovat "boha" ekonomického užitku, který mladým říká: "Jste tím, co děláte" a proto se stal hlavním smyslem vzdělávání učit mladé ekonomii života. Smyslem je naučit mladé, jak získat živobytí, nikoli jak žít, což bývalo vždy smyslem vzdělávání. Ve spojitosti s "bohem" ekonomické praktičnosti souvisí i jeho "nesvatý syn", "bůh" konzumerismu, kde nejlepší cesta k získání jeho přízně je skrze nakupování věcí; nejsou tedy tím, co dělají, ale co vlastní. Toto "svaté" pravidlo vyjadřovalo jedno tričko s nápisem: "Ten, kdo zemře s nejvíce hračkami, vyhrává". Toto je pochopitelně nejčastěji se objevující příběh v televizi, která předkládá mladým 600.000 televizních reklam během jejich prvních 20 let života. (...)

Existuje ale ještě další božstvo, "bůh" technologií, jehož ústřední myšlenkou je navyknout mladé velkým technologickým změnám, ve kterých je technologie přemění v obrazu svému. Tento příběh je postaven na chybném úsudku a poněkud přehnané myšlence, že nikdy v dějinách člověk neprošel takovým technickým vývojem, jako tomu je dnes. Pro ty, co věří, že naše století představuje nepřekonatelný technický pokrok, bych zmínil několik vynálezů 19. století: telegraf, fotografie, rotačka (tisk), psací stroj, ... nemluvě o konzervovaném jídle, moderních časopisech, reklamních agenturách ... V porovnání s těmito objevy se mi nezdá vynález emailu, víceproudové dálnice nebo virtuální reality zas až tak ohromující a těžké pochopit. Proto mi nejde do hlavy, proč tolik inteligentních pedagogů nekriticky kvitují tyto technologie. 

 

23:30

[Neil Postman] 

“Nutno připomenout, že na vzestupu je ještě další “bůh”, který má mnoho jmen, někdy se mu říká sektářství nebo separatismus, ale nejvíce vášní vzbuzuje pod jménem “bůh multikulturalismu”. Ještě než začnu na toto téma hovořit, chtěl bych upozornit, že nesmí být zaměňován za termín “kulturní pluralismus”, jež je 70 let stará vzdělávací myšlenka rozšířit a obohatit americký světonázor, obzvlášť mezi mladými, že jejich kultura patří inkluzivní a většinové americké kultuře. Používat slovo multikulturalismus jako synonymum pro “kulturní pluralismus” není až takový problém. Nicméně problematickým se multikulturalismus stává, když se z něj stane předmět exkluzivity nebo postoj povyšující lásku ke kmeni nade vše ostatní, uzavírání se do sebe, nebo je přímo nepřátelský vůči ostatním. Pak tedy uctívání “boha” multikulturalismu v sobě nese jisté nebezpečí. Častým argumentem pro zahrnutí multikulturních témat do výuky je velké množství studentů z afro-amerických nebo jiho-amerických menšin ve velkých městech.

Tento přístup by mohl dávat smysl v případě státních škol, které by vytvářely Američany s “pomlčkou”. Jenže naši student už s “pomlčkou” do škol přicházejí a úkolem škol by naopak mělo být, tuto pomlčku udělat méně viditelnou. Cílem školy není, aby dělala z černých černé, z Korejců Korejce, z Italů Italy, ale naopak aby se stali Američany. Vydáním se touto cestou, uděláme z veřejných škol Jugoslávii 90. let a to bude jejich zkáza. Tato cesta vede k “privatizaci” mysli a činí tak státní školství nemožným. Cílem takového vzdělávání pak bude rozdílnost, nikoli jednota a povede nevyhnutelně k tomu, co Arthur Slesinger Jr. nazval rozpolcení Ameriky.

 

27:00

[Neil Postman] 

Tady můj příspěvek končí a může zodpovědět dotazy z publika, poněvadž bych řekl, že někteří z vás nesouhlasí s mou kritikou “božstev” ekonomického užitku, konzumerismu a sektářství. Jestli tak hodláte učinit, ušetřím Váš čas a námahu vyjasněním mého postoje, jak to jen bude možné: Věřím, že koncept těchto “božstev” postrádá jakýkoli transcendentní rozměr, morálku, společenský řád, nadosobní integritu a kontinuitu. Do naší kultury vnáší tento koncept nejen spirituální prázdnotu, ale hlavně zmatek, k čemu naše školství je a k čemu by mohlo být.  

Ano, je to pravda. Musíme zlepšit naše vybavení. Musíme učitelům platit více. […] To jsou ale technické problémy a pokud budeme mít vůli, můžeme je vyřešit. I když to ale uděláme, stále nám zbývá otázka, k čemu jsou školy? Pokud dovolíte metaforu, můžeme zajistit, aby vlaky jezdily včas, ale pokud nejedou tam, kam chceme, k čemu jsou? V nedávné kritice starosty R. Giulianiho na naše veřejné školy a srovnávání katolických škol s veřejnými školami, opomněl zmínit nejvýznamnější rozdíl mezi nimi a to že katolické školy mají rozhodně duchovní transcendentní příběh, který dává učení soudržnost a organizaci. Veřejné školy ne. […]  Škola zrcadlí společnost a vrací to, co jim občané předkládají. V symbolickém vesmíru komunity se v daném okamžiku vyskytují četné příběhy, některé září v popředí, živé a nepřehlédnutelné. Některé v pozadí, nejasné a napůl zapomenuté. Úkolem je vybrat si mezi nimi ty, které slibují přijetí komunitou a mají možnost inspirovat naše mladé lidi k nutnosti a smyslu učení.

50:00

[Neil Postman] 

Myšlenka, o kterou se zajímají vědci z mnoha různých oborů, zejména psychologové, je "velký příběh" [metanarace]. Myslím tím, že každý z nás si téměř každou minutu dne vypráví příběh svého života. A je velmi důležité, abyste byli hrdinou svého příběhu, protože pokud hrdinou nejste, existuje pro to název jako paranoia, schizofrenie. Psychologové zjistili, že tohle lidé dělají pořád. Vyprávějí si příběhy, narativy. Aby měl Váš příběh smysl, musíte ho zasadit do nějakém kontextu. Myslím, že o to se musíme pokusit. A o tomhle mluvil i prezident Václav Havel, když před třemi lety promluvil v Kongresu Spojených států a řekl, že největší problém dnešního světa, řekl, že mluví o východní Evropě, protože nechtěl kongresmany příliš znervózňovat, ale mluvil o nás. Řekl, že největším problémem je ztráta narativu ve východní Evropě, lidé věřili ve skvělý příběh, který pro ně utkali Marx a Lenin, ale teď se zdá, že mu najednou přestali věřit. Kde vezmou další příběh? Lidé bez příběhu jsou velmi nebezpeční, protože přijdou Hitlerové, Mussoliniové nebo Stalinovi a dají jim svůj příběh, protože lidé nemohou žít bez příběhu. Ne všechny příběhy jsou ale humánní a některé z nich jsou extrémně nebezpečné. Nicméně každý příběh usiluje o totéž. A Hitlerův skvělý příběh, dávám do uvozovek skvělý, o árijské nadřazenosti dělal přesně to, co narativ dělá; vytváří ideály, dává lidem smysl, vysvětluje jejich minulost a prorokuje budoucnost. Třetí říše měla trvat tisíc let, trvala  ale přesně 12 let, protože to byl tak smrtící příběh pro ty, kteří nebyli Árijci, že musel být odsouzen k zániku. Havel tedy říká: „No a kde dostanou Rusové, Češi, Poláci a Bulhaři další příběh?“ Oni všichni vzhlížejí k Americe, říkají: „Dejte nám příběh.“ A jaký příběh nabízíme? Věříme ve volný trh. Co je to sakra za příběh?”

související: 

Neil Postman "Mizející dětství" (2001, @SUNY Fredonia), 75 min.

Neil Postman o televizi, serióznosti médií, (ne)vědění, zábavě a hypermoderním člověku (1988),
57 min.

Neil Postman "Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy" (1985)