"Dějiny umění v novém muzeu" Hans Belting (1992) - k 90. výročí narození Hanse Beltinga

října 30, 2025

foto: obálka knihy "Museum Photographs" Thomas Struth, Hans Belting (1993)

Diskuse o dějinách umění má své dnešní i budoucí místo v muzeu současného umění. Muzeum, v němž se vede diskuse o sebepochopení umělců a odborníků na umění, se dnes jako se instituce samo stalo místem názorových střetů. Neexistuje debata o muzeu, který by nebyla současně debatou o setrvávající ideji dějin umění. Kde se tato idea stala nejistou, dáváme se na útěk vpřed a terén zanecháváme těm nejrozpornějším tendencím. Kde žádné umění už nevytváří konsensus, tam přístup do muzea může vyžadovat každé umění. Kde žádné muzeum už nemůže dostát všem požadavkům, pomáhá si každé muzeum střídáním výstav, jež takovým neslučitelným očekáváním dávají slovo postupným uváděním všech myslitelných tezí. Instituce sama žije dnes právě z kontroverzí, jež se vedou o obsazích jejích výstavních prostor a jejích aktivit. [...]

Z dnešního muzea se nicméně nestal obchodní dům, ale používá zatím všech postupů „reklamy“, aby dávno sporné umění ukázalo v tom nejlepším světle. Hlavním úkolem instituce, jež se svým proměnlivým repertoárem stále více podobá divadlu, se stává originální inscenace.Zboží nejrůznějšího původu zde nachází, abychom použili jiný příměr, „zónu volného obchodu“, v níž se provozuje symbolický obchod, jehož cílem je získat uznání na umělecké scéně. Často je sporné, zda je to spíše nové umění, které hledá svůj muzejní kontext, nebo muzeum, jež vyhledává nové umění. Dnešní umění by bylo bez muzea nejen bezprizorné, ale i němé, ba neviditelné. A muzeum zase, jakkoli málo je pro současné umění předurčeno, by historizovalo samo sebe, kdyby před ním uzavřelo své brány. A tak tato vynucená aliance sama od sebe maří jakoukoli alternativu muzea. Tehdejší krizi významu mezitím vystřídal nový boom umění, jenž tak ochotně uspokojuje požadavky pořadatelů ohledně formy a přání publika ohledně zábavy.

Místo aby muzeum posloužilo široké veřejnosti demokratizovanou nabídkou umění, dostává se stále více do rukou této veřejnosti. Na půdě estetického ostrova v moři všedního dne předvádí publikum samo sebe poté, co dnes ztratilo veřejný rámec pro jakoukoli jinou společnou prezentaci. Muzejní umění je dnes úplně všechno, protože v muzeu stojí nebo visí všechno. Muzea do sebe vděčně a poníženě pojímají ty nejnevhodnější soukromé sbírky, jejichž použití diktuje pouze dárce.

Instituce a veřejné rituály pomáhají všude tam, kde se už od umění jako takového neočekává, že by dokázalo přesvědčit vlastními silami. Zesíleným zprostředkováním se oslabenému umění udržuje dosavadní vážnost tím, že se rozšiřuje institucionální rámec. Společnost je z nejrůznějších důvodů odkázána na prestižní kulturu, a proto pevně odhodlána věnovat umění důvěru bez ohledu na to, jaká je dnes skutečná náplň umělecké činnosti. Inscenace umění začíná již budovou samou s jejími vábivými gesty a pokračuje výstavními prostorami, jejichž uspořádání se podobně jako na jevišti ustavičně mění. Kde inscenace sama nestačí, pomůže muzejní pedagogika, jež už 20 let oslovuje nové publikum.

Nový, agresivní způsob vystavování reaguje na zvědavost širšího publika, které ve volném čase hledá náročnou zábavu, kterou média poskytují stále méně. Jestliže jsme dříve chodili do muzea, abychom viděli něco, co na stejném místě nacházeli už prarodiče, pak dnes do muzea chodíme, abychom viděli něco, co jsme tam ještě neviděli. Muzeum se představuje jako směle vytvořené místo fantazie, které nahrazuje jedinečné a chrám připomínající místo vzdělání, jež kdysi ztělesňovalo.

Ve společnosti, která místo trezoru s předměty uctívá databanku s informacemi, je zapotřebí nové režie muzea, aby se i muzeum oprostilo od prostoru a přizpůsobilo se době. "Event", událost, nastupuje na místo díla. Přeměna výstavy umění v divadlo se stále více dostává do rukou režisérů, kteří nejsou historiky umění a vědí si rady s estetickou podívanou. Násilně se vynucují originální srovnání, aby se názorně dokázala čerstvě zrozená teze.

Stroj a umění, z jejichž oddělení kdysi vzešlo muzeum umění, se znovu setkávají v takzvaném mediálním umění. Počítač, jako posttechnický nástroj fantazie, už vskrytu ovládá starý protiklad stroje a ducha. Muzeum a počítač se tak dostávají do produktivního rozporu. V muzeu je to zkušenost místa, které hmotné exponáty zaujímají, a zkušenost času, z něhož pocházejí a v němž se exponáty zprostředkovávají. V počítači jsou obrazy přítomny bez vázanosti na místo a čas, čímž se mění v nehmotné informace.

Z muzea se stalo nádraží pro odjíždějící vlaky fantazie,' místo aby zůstalo cílem naší pouti k místu umění. A tak se muzeum jako symbol nezměnitelného místa a zrušeného času staví na odpor všem těm aktuálním přáním, jež se projevují v dnešní výstavní praxi s jejím jepičím charakterem. V muzeu dospívají díla do konečné stanice, kam čas už nedosahuje. Zde unikají proměnám umění, aby byla uctívána ve jménu dějin nebo ve jménu umění, které dějiny znázorňuje.

zdroj: "Dějiny umění v novém muzeu" Hans Belting (1992), s. 109 - 119