Rozhovor s orientalistou Lubošem Kropáčkem (5. září 2011)

Jméno tohoto arabisty a odborníka na islám můžeme vídat už od počátku 70. let, kdy vydal dvoudílnou publikaci nazvanou Moderní islám a odstartoval tím svou vědeckou dráhu v oblasti arabistiky a historie islámských zemí. Na konci 60. let studoval na Filosofické fakultě UK arabistiku u profesora Karla Petráčka, a postgraduálně afrikanistiku u dr. Ivana Hrbka.V roce 1968 se zúčastnil devítiměsíční cesty pražských vysokoškoláků třinácti africkými zeměmi do gabonského Lambaréné, v témže roce získal titul PhDr. V letech 70 - 74 pracoval jako odborný asistent na tehdejší katedře věd o zemích Asie a Afriky FF UK.

V období 74 až 89 byl nucen opustit fakultu a živil se jako překladatel a tlumočník z arabštiny. V roce 1990 se vrátil na Filosofickou fakultu UK a obhájil svou kandidátskou práci "Dárfúrský sultanát: studie o státu, obchodu a kultuře" a habilitoval se jako docent.V letech 2008 - 2010 byl vedoucí katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti působí jako emeritní profesor Ústavu Blízkého Východu a Afriky Univerzity Karlovy, kde vyučuje předměty, klasický islám, moderní islám a islámskou filosofii a mystiku.

Mezi jeho nejúspěšnější knihy patří „Duchovní cesty islámu" a "Islámský fundamentalismus". Letos vydalo vydavetelství Academia filosofický román Ibn Tufajla, "Živý, syn bdícího", kde Luboš Kropáček přeložil předmluvu pojednávající o Ibn Tufajlově filosofii, a dále úvod a poznámkový komentář.

Prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc. - orientalista a afrikanista

:: Knihy ::

Moderní islám, I. díl, Praha 1971
Moderní islám, II. díl, Praha 1972
„Arabsko-český a česko-arabský slovník“
, Praha 1972
„Svahilsko-český a česko-svahilský slovník“ Praha 1980
Duchovní cesty islámu, Praha 1992,
Islámský fundamentalismus, Praha 1996
Blízký východ na přelomu tisíciletí, Praha, Vyšehrad 1999Variace na Korán : islám v diaspoře“,
autor kapitoly „Půlměsíc ne severní obloze – muslimové v Evropské unii“,
s. 13-52. Praha, AV ČR, Orientální ústav, 1999
Islám a Západ: historická paměť a současná krize, Praha, Vyšehrad, 2002
Súfismus: dějiny islámské mystiky, Praha, Vyšehrad, 2008 


:: Překlady ::


"Dějiny Boha" Karen Armstrongová, Praha, Argo, 1996
"Křesťanství a islám" Hans Küng a Josef van Ess, Praha, Vyšehrad, 1998
"Velké postavy východního myšlení", část "Svět islámu",
překlad z angličtiny a doplnění anotované bibliografie, Praha, Prostor, 1998, s. 505-577
"Zachránce bloudícího" Abú Hámid al-Ghazzálí, Praha, Vyšehrad 2005
"
Živý, syn bdícího" Abú Bakr Ibn Tufajl, přeložil Ivan Hrbek ; překlad revidoval, doplnil a opatřil novým úvodem a poznámkovým komentářem Luboš Kropáček, Praha : Academia, 2011

zdroj: nakladatelství LIBRI "KDO BYL KDO"
Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté
KROPÁČEK Luboš - orientalista a afrikanista

Obec překladatelů
Kropáček Luboš


1. Co bylo pro Vás rozhodující pro volbu vašeho oboru? Čím Vás
okouzlil / zaujal muslimský svět? 


Vždy jsem toužil poznávat svět, ale komunistický režim, který u nás vládl v době mého dospívání, neumožňoval cestovat. Tak jsem alespoň sbíral známky a učil se cizí jazyky, včetně orientálních. Jako věřící křesťan jsem se velmi zajímal i o různá náboženství. O islámu jsem čerpal první poznatky z knížek Aloise Musila a z pohádek 1001 noci. Po dvouletých marných snahách jsem se konečně roku 1959 dostal na filozofickou fakultu a začal studovat arabistiku. Po absolvování jsem v době uvolňování poměrů dostal roční stipendium do Egypta, kde jsem poznal, jak falešná byla komunistická namyšlená prohlašování, že náboženská víra slábne a zanikne. V Káhiře jsem se spřátelil s řadou dobrých lidí, muslimů i křesťanů, a předsevzal jsem si snažit se o dobré vztahy mezi oběma náboženstvími.

2. Na Filozofické fakultě jste studoval u Dr. Ivana Hrbka, jaké máte na něj vzpomínky? Měl jste možnost ho poznat blíže než jen jako vědce?


Ivana Hrbka jsem poznal jako vynikajícího znalce historie, velmi pilného autora a znamenitého učitele. V seminářích, které vedl, hovořil zasvěceně a otevřeně o všech otázkách, jaké diskutovaná témata nebo dobové dění přinášely. Zaměřoval se na otázky arabské kultury, islám a dějiny Afriky. Tuto orientaci jsem vlastně od něho sám také převzal. Byl školitelem mé doktorské disertace o historickém Dárfúrském sultanátu. Později jsme se spřátelili a diskutovali spolu i mimo fakultu. Zasvětil mě do své práce na překladu Koránu. Setkali jsme se také za mé návštěvy v Ghaně, kde Ivan Hrbek působil jako visiting professor na oboru afrických dějin na univerzitě v Legonu u Akkry. Seznámil mě s několika významnými západními a africkými orientalisty a zařídil mi možnost autorské účasti na prestižním projektu General History of Africa, který řídilo UNESCO a v němž dr. Hrbek byl členem řídícího byra.


3. Je o Vás známo, že se aktivně angažujete v dialogu mezi křesťany a muslimy, jste přímo členem nějakého konkrétního sdružení nebo spíše podporujete konkrétní akce, které v této záležitosti probíhají?

Od roku 1994 jsem se účastnil každoročních zasedání neformálního sdružení křesťanských intelektuálů, zvláště teologů, kteří se snaží o dobré vztahy k muslimům v Evropě.
Sdružení se nazývá Journées d'Arras a schází se v různých evropských městech k projednávání témat, na nichž se účastníci v předešlém roce dohodli. Místní organizátoři zajistí také účast diskutujících z tamní muslimské komunity. V letech 1999-2003 jsem byl navíc jmenován jedním ze 6 katolických členů ekumenického výboru pro Islám v Evropě, který ustavily společně v paritním složení katolická Rada evropských biskupských konferencí (CCEE) a protestantská a pravoslavná Konference evropských církví (KEK).

Tento výbor vypracovával ve spolupráci s muslimskými partnery odborná doporučení pro evropské církve k různým zadaným otázkám, jako jsou výchova mládeže v pluralitních evropských společnostech, možnosti společné modlitby, otázky reciprocity a další stránky mezináboženského dialogu.


4. Začátkem 70. let jste napsal dvoudílnou práci Moderní islám, vekteré pojednáváte o reformních směrech v islámském světě.
Vzhledem
k současnému dění v Maghribu a dalších arabských zemí je stále aktuální. Jsou v současnosti stále živé osobnosti jako byl např. Hassan Al-Banná, Muhammad Abduh nebo Mahmud Šaltút?


Velikost osobnosti se někdy rozpozná až po určitém čase. To platí v plné míře také ve světě islámu. Současné dění prokázalo, jak silně se v arabských zemích při šíření idejí a mobilizaci lidí uplatňují nová média. Také tento poznatek platí pro různá pojetí islámu a pro prestiž některých představitelů, kteří je dokáží dobře využívat. Jako příklad nám může posloužit egyptský šejch M. Mutawallí Ša'ráwí (zesnul 1998) a rozhodně také Júsuf al-Qaradáwí, jehož působení na katarské TV al-Džazíra a na internetu sledují miliony arabských i nearabských muslimů. Výrazné, respektované osobnosti mají ovšem často okruh působení vymezený určitými regionálními hranicemi: např. Maghrib, Saúdská Arábie, Irák, Írán, Turecko, Pákistán a Indie, Indonésie. Bylo by možné uvést až desítky jmen. Hodnocení řady postav je z různých pohledů někdy rozporné až protikladné, např. turecký Fethullah Gülen bývá hodnocen jinak v anglicky, jinak v turecky psaných médiích.

5. Lze v současném muslimském světě narazit na významné osobnosti jakou je např. Tariq Ramadan anebo se spíše musí hledat inspirace v minulosti? 

Vazby na minulost jsou v řadě segmentů muslimských společností velmi silné, např. Ibn Tajmíja (zesnulý 1328) byl bonmotem označen za nejcitovanějšího islámského teologa 20. století. Některé osobnosti z nedávné minulosti získávají v Evropě velkou úctu až dnes, např. konvertitu Muhammada Asada (1900-1992), aktivního propagátora moderního liberálního islámu, proslavil v posledních letech rakouský celovečerní dokumentární film. Jeho syn Talál Asad, žijící v USA, patří k současným předním sociálním antropologům a pozornost si zaslouží jeho analýzy sekularizace v muslimských společnostech. Mezi bosenskými muslimy jsem si velmi vážil Smaila Baliče (zemřel 2002), který ukazoval cestu k dobré integraci balkánských zbožných muslimů v Evropě. V muslimském světě velmi vzrostla a dále roste vzdělanost a tvůrčí myšlení, takže bychom mohli jmenovat velký počet zajímavých myslitelských osobností podle jednotlivých oblastí. Celkově vzato, opět tu jde o téma na rozsáhlou knihu spíše než na krátký rozhovor. Pozoruhodné jsou také osobnosti jako Egypťan Nasr Hámid Abú Zajd (zesnul loni, 2010) nebo v Paříži dlouhodobě působící alžírský profesor Muhammad Arkoun.

6. Při pohledu na seznam Vašich knih je vidět, že islám tématicky pojímáte jak v rovině náboženské, tak i v té politické. Je Vám ale přece jedno z těchto témat bližší?


Bližší je mi rozhodně rovina náboženská.

7. Letos vydalo nakladatelství Academia filosofický román
„Živý, syn bdícího“
od Ibn Tufajla, kde jste připravil předmluvu, poznámkový komentáře a překlad Tufajlova úvodu. Můžeme dnes muslimskou filosofii považovat za myšlenkovou alternativu pro inspiraci v muslimském světě, a zároveň jako protipól v myšlení spíše politických osobností (H.Al-Banná, M.Abduh, Al-Afghání nebo Táha Husajn)? 


Děkuji za tuto otázku, líbí se mi. Ibn Tufajlův Živý, syn Bdícího je nádherné dílo, filosoficky i literárně. Náš soudobý čtenář se dobře seznámí s arabským aristotelismem, jehož obraz světa přirozeně moderní věda již překonala. V knize se ale objevují některé momenty, které zní až překvapivě moderně: např. Hajjův ekologický přístup k přírodě nebo Absálova tendence k osamělé kontemplaci. Tady Ibn Tufajl zřejmě navazuje na myšlenky Ibn Bádždži a před ním už al-Fárábího o tom, jaké řešení pro intelektuála nespokojenému se současnou společností dává postoj, jenž bychom moderně - s připomínkou vlastní nedávné minulosti - mohli nazvat vnitřní emigrací. Řečeno obecně, andaluská středověká filosofie dosáhla vysokého stupně racionality.Maghribští autoři na ni rádi poukazují s důrazem na potřebu současného arabského myšlení obrodit se právě racionalitou. V tomto směru na katedrách filosofie arabských univerzit figuruje právem jako historický vzor ponejvíce Ibn Rušd. Pro evropské odborné zájemce to prokázala svým podrobným výzkumem německá arabistka A. von Kügelgen.

8. Ve spojitosti s muslimskými filosofy bych se Vás ještě zeptal na dílo
„Fasl Al-Maqál“ od Ibn Rušda, které pojednává o vztahu náboženství a filosofie. Měl Ibn Rušd tendenci propojit racionalitu s islámským myšlením, nebo se už pohyboval ve světě filosofie samotné a islám byl jen „přítomen“, protože byl muslim?

Ibn Rušd byl nepochybně věřící muslim, který svou víru prohluboval racionalitou. Jeho Fasl al-maqál tvoří spolu s některými dalšími spisy jako kratičká Damíma nebo delší Kašf nebo Taháfut al-taháfut (Vyvrácení vyvrácení) soubor prací, které dokazují soulad zjevené náboženské pravdy s rozumovým poznáním. Takovýto smysl a takovéto vyústění nalézáme vlastně už i v závěru příběhu Ibn Tufajlova Hajje. Že šlo o závažné téma doby ve všech velkých náboženských kulturách, dokazuje skutečnost, že vlastně ve stejném smyslu zdůraznění souladu se brzy po něm vyslovil jeho mladší krajan (z Córdoby) žid Moše ben Majmon (Maimonides) a pak vrchol křesťanské scholastiky Tomáš Akvinský. Byl bych velmi rád, kdyby se Ibn Rušdův Fasl al-Maqál objevil někdy také v překladu do češtiny.


9. K předešlé otázce mě ještě napadá, jestli vůbec lze rozdělovat arabské filosofy na šíity a sunnity, a jestli jejich myšlenková platforma nebyla dost „široká“ pro všechny a svým způsobem se nezabývala náboženskými skupinami mezi muslimy?

Z šíitské strany, přesněji z šíitské větve ismá'ílíje, pronikaly do islámské filosofie novoplatónské myšlenky emanace. Vrcholem v tomto směru byly Rasáil (tj. traktáty) anonymního "Bratrstva čistoty" (Ichwán as-safá) působícího poloutajeně v Basře v 10. století. I sám Ibn Síná (Avicenna) vycházel z ismáílíjského prostředí. Po Ibn Sínovi a po al-Ghazálího kritice filosofie i ismáílíje filosofie ve východní části islámského světa pokračovala většinou v perském jazykovém podání. Významná byla isfahánská škola a zvláště Sadruddín aš-Šírází čili Mollá Sadrá (dnes srovnávaný s Heideggerem). Namísto napadaného termínu "filosofie" (falsafa) se často používalo termínu hikma tj. moudrost. Z persky píšících filosofů naší doby si zaslouží zmínku určitě Tabátabáí (z. 1981) a dnešní Abdolkarim Sorúš (v současnosti působí jako visiting professor v USA) nebo ze starší generace Sejjed Hosein Nasr (ve Washingtonu), hlasatel islámského celistvého pojetí vědeckého poznání světa. Rozdíly oproti arabským nebo pákistánským filosofům nejsou ani tak dány rozdílem sunna / ší'a jako spíše jazykem arabština /perština /angličtina. Dnešní témata filosofického diskursu souvisejí s globálním myšlenkovým světem naší doby.


10. V roce 2010 zemřel významný marocký filosof Mohammed Ábid al-Džábirí, měl jste možnost se setkat s jeho publikacemi a názory?

Ano. M. Ábid al-Džábirí patřil k nejvýraznějším představitelům myšlenky potřebného epistemologického průlomu v arabském myšlení v duchu racionálních maghribských tradic. Pocházel z polonomádské rodiny a k filosofickému vzdělání se vypracovával sám, vlastní houževnatou snahou. Psal pouze arabsky, takže do povědomí širší vzdělané obce, zvyklé v Maghribu číst francouzsky, se dostával až pozdě a jenom zčásti. K nám o něm informace přinášel hlavně kolega Zdeněk Müller, žijící převážně v Paříži.

Já sám jsem z marockých filosofů po
znal osobně a také jsem nejvíce četl M. Azize Lahbábího (1922-93), koncepčního tvůrce systému islámského personalismu. Tento myšlenkový směr je blízkou obdobou křesťanských proudů personalismu, které překonávají subjektivistická omezení existencialismu a usnadňují lidskou spolupráci na základě sdílené víry. Vidím v něm i dobrý náběh k prohloubení křesťansko-islámského dialogu.

11. Pracujete momentálně na nějakém překladu nebo knize?


Ano, pracuji neustále. Bohužel dopady stáří a zdravotních potíží se odrážejí v nižší výkonnosti, než bych si přál. Tématy mých prací jsou dnes zejména muslimské menšiny v Evropě, zvláště ve Střední Evropě, a křesťansko-islámské vztahy.

Děkuji Vám za rozhovor

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Současná africká sociální a politická filosofie" Albert Kasanda (Filosofia, 2018)

"Vývoj problému Boha ve filosofii řecké před Sokratem" Josef Kratochvil (Hlídka, 1905)

"Několik poznámek k Aristotelově etice" Antonín Kříž (Hlídka, 1939)

"Korán" překl. Alois Richard Nykl, 1934