"Zpěv drozda" Walter Tevis (1980)
foto: Lou Feck (1925 - 1981) was known for Book cover art, illustration, more about Lou Feck´s covers @The Paperback Palette
"Samozřejmě nemám ani ponětí, co je »drozd«. Nebo co znamená »dr.« Ale mnohem víc než tohle, a taky víc než naprostá cizost, dech starodávnosti, vanoucí ze života, který zobrazují, mě zneklidňuje něco jiného. Tušení pocitů, které jsou mi naprosto neznámé – pocitů, které ovšem zřejmě pohlcovaly každého jednotlivého diváka v dávném původním obecenstvu těchto filmů, pocitů nyní už provždy vyvanulých. Nejčastěji se mě nad těmi filmy zmocňuje smutek. Smutek. »Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.« Smutek. [...] Někdy zjistím, že se dívám a tečou mi slzy. A pak třeba zase uplyne celý den a necítím vůbec nic"
s. 25
"Například jsem si onehdy povšiml jedné zvláštní věci v zoologické zahradě v Bronxu. Vlastně několika zvláštních věcí. Jezdím tam ideobusem každou středu už přes měsíc a vždycky tam vídám jenom pět dětí – a jako by to byly stále tytéž děti. Všechny na sobě mají bílé košilky a pořád se cpou zmrzlinou, a co je nejpodivnější, vždycky vypadají, jako by je to v té zoologické zahradě nevímjak bavilo a byly z ní celé pryč. Ostatní návštěvníci zoo, mého věku nebo ještě starší, se na ně často zasněně dívají a usmívají se, a když ty děti zachytí něčí pohled, začnou tomu člověku ihned ukazovat na nějaké zvíře, třeba na slona, a povykovat: »Jé, to je velkej slon, podívejte!« A dospělí se na sebe potěšeně usmívají. Připadá mi to nějak divné. Nejsou ty děti nakonec jenom roboti?"
s. 27
"Devatenáctý den. Devatenáct – to je nejvyšší číslo, které jsem kdy použil. V mém životě zatím nebylo nic, co by stálo za to počítat takhle vysoko."
s. 29
"Dneska jsem si zajel do zoologické zahrady a mluvil jsem s tou ženou v červeném. Seděla na lavičce u leguánů a já jsem se posadil vedle ní a zeptal se: »Ta krajta – že je to robot?«" [...] Otočila se a podívala se na mě. V jejích očích bylo něco podivného, mystického – jako by patřily někomu, kdo je v hypnotickém stavu. Avšak viděl jsem, že přemýšlí a že není zdrogovaná. Dlouho nic neříkala a začal jsem si myslet, že už mi neodpoví a stáhne se do svého Soukromí, jak nás to všechny učili pro případ, že nás bude obtěžovat někdo cizí. Pokrčil jsem rameny a chystal jsem se vstát, ale tu najednou povídá: »Já myslím, že tady kolem jsou to všechno jenom roboti.« Užasle jsem se na ni podíval. Takhle mluvit jsem ještě nikoho neslyšel."
s. 30
"Když jsem v internátu vyrůstal spolu s ostatními chlapci a děvčaty ze své třídy, za námi už nebyla žádná skupina mladších dětí." [...] "Jak to vypadá, byli jsme snad vůbec poslední generace dětí."
s. 36-37
"New York je velmi klidný, obzvláště v noci, ale já jsem musel na ty lidi pořád myslet, na jejich životy, na to, jak jsou přibiti k televizorům, a napadlo mě: ti lidé nevědí vůbec nic o tom, co bylo, neznají ani svou minulost, ani minulost nikoho jiného."
s. 41
"Zebry mi připadaly docela klidné. Možná to svědčilo o tom, že jsou opravdové."
s. 52
"Každý se snažil oblékat jinak než ostatní, aby projevil svou Individualitu, ale myslím, že jsme vypadali všichni stejně."
s. 57
"Co se vlastně s takovou knihou dělá?« »Čte se.« »Aha.« A za chvilku: »A co to znamená – „čte se“?«"
s. 61
"Mezitím jsem se naučil sečítat a odčítat. Podle jedné knihy. [...] Máte před sebou sedm broskví. Když z nich tři odeberete, zbudou čtyři. Ale co je to broskev?"
s. 75
"Už spolu žijeme devět dní, proti všem zásadám Individualismu a Soukromí."
s. 80
"Díval jsem se na ni, jak sedí se zkříženýma nohama na podlaze, s očima upřenýma do knihy, a naslouchal jejímu vážnému, jasnému hlasu. Četla to pro nás pro oba. Přidržuje si knihu mnohem blíž u očí, než to dělám já, a pohled na ni, jak čte, mě velmi dojímá."
s. 83
"»Čtení je nepřípustná důvěrnost,« odpověděl. »Sbližuje jedince nebezpečně s pocity a myšlenkami jiných lidí."
s. 84
"Je to strašný pocit. Být zamilován, to je opravdu strašný pocit."
101
"...to prý bylo nedlouho poté, co lidstvo postihla rána, které Simon říkal »smrt intelektuální zvídavosti«."
s 103
"»Ale když se nebudou rodit děti,« uvažovala jsem, »tak lidstvo na zemi vyhyne.« Dlouhou chvíli mlčel. Pak se na mě zadíval. »A tobě by to vadilo?« zeptal se. »Tobě by to opravdu vadilo?« Dívali jsme se na sebe. Nevěděla jsem, co mám na to říct. Nevěděla jsem, jestli by mi to opravdu vadilo."
s. 114
"A četli – naslouchali hlasům živých i mrtvých, promlouvajícím k nim ve výmluvném tichu, byli v blízkém dotyku s propletencem lidské řeči, naplňujícím jim mysl poselstvím, které hlásalo: Jsem člověk. Mluvím a naslouchám a čtu."
s. 120
"A je teď taky nějaké datum? Má tenhle rok svoje číslo?« vyptávala jsem se dál. Chladně na mě pohlédl. »Ne,« řekl. »Žádné datum už neexistuje.« Stejně bych chtěla, aby existovalo. Přála bych si, aby moje dítě melo datum narození."
s. 125
"Když jsme se předtím vraceli z pláže na pole, kráčel jsem vedle toho bělovlasého muže. V jedné chvíli jsem pocítil nutkání říci mu něco laskavého, poděkovat mu za to, že můj smutek učinil snesitelnějším; dokonce jsem ho chtěl vzít kolem křehkých stařeckých ramen. Nic z toho jsem však neučinil. Nevím, jak se něco takového dělá. Chtěl bych to umět, opravdu bych moc chtěl. Ale neumím to."
s. 133
"Stál jsem tam, opřený o chladné ocelové tyče, a sledoval ostatní vězně, jak se zplihlými vlasy a v promočených šatech zacházejí do cel. Chtělo se mi je obejmout, všechny, jednoho po druhém. Zdaleka jsem je neznal jménem, ale všichni to byli moji kamarádi, moji přátelé."
s. 139
"Další sezóna. Rozhlédl jsem se kolem sebe a poprvé po řadě týdnů jsem pečlivě zkoumal okolí. [...] Nad úpatím kopců se vznášelo velké ptačí hejno, kroužilo tam a obracelo se v podivuhodné jednotě."
s. 153
"... v nějaké pozdější válce, o které nejsou žádné záznamy v knihách, protože v době, kdy se odehrála, neuměli už lidé číst a psát. Když u nich tato schopnost zanikla, zanikly zřejmě i dějiny."
s. 168
"Dolehla na mě truchlivá důstojnost toho místa, jeho prostorné, čisté prázdnoty."
s. 203
"Já čtu, oni naslouchají. Jinak mezi námi nepadne ani slovo."
s. 209
"Ruce a zápěstí měla zmazané od zšedlé hlinité vody a v dokonalém soustředění upírala pozorné inteligentní oči na svou práci. V té chvíli jsem si jí hluboce vážil a velmi jsem ji obdivoval, ale necítil jsem k ní nic fyzického. [...] ale mnohem důležitější byla pro mne touha dotknout se jí, pohladit ji a utěšit ji v tom smutku, který ovládal její duši. Postavila hrnek na stůl a dlouze se zadívala k oknům. Natáhl jsem ruku a položil ji něžně na její předloktí. Ihned prudce ucukla, až při tom vylila na stůl zbytek kávy. »To ne,« řekla, aniž na mě pohlédla. »To nesmíte.« Pak si došla ke dřezu pro hadr a kávu vylitou na stůl pečlivě utřela."
s. 224
"Když jsem někdy s celou mlčenlivou rodinou seděl u velkého kuchyňského stolu a pojídal s nimi polévku, jako by mi odněkud ze žaludku začínalo stoupat jakési vnitřní teplo, které se mi brzy rozlilo po celém těle, a já se přímo kochal blízkou přítomností těch mírných, houževnatých, pracovitých lidí. Hojně se jeden druhého dotýkali – drobnými, letmými doteky, položením ruky na paži souseda nebo zavaděním loktu o loket, když seděli u stolu těsně u sebe. [...] Proto se k těm lidem také čas od času vracím. Jenom proto, abych s nimi byl pohromadě, abych se jich mohl občas dotknout, abych fyzicky pociťoval, že jsem mezi lidmi."
s. 234-235
"Ale já už jsem se televizi oddat neuměl. [...] Chtěl jsem číst, myslet a mluvit."
s. 235
"... připojit se k dlouhé smutné řadě sebevrahů celého světa."
s. 237
"Už tehdy jsem však toužil, ba přímo zoufale prahl po jediném: aby mě někdo miloval. A abych mohl sám milovat. A oni mě nenaučili ani to slovo."
s. 255
"Ale kdesi hlouběji, pod tou bezvýraznou prázdnou tváří, identickou s tisícem tváří výrobků téhož typu, jsem teď vysondoval pohrdání – opovržení obyčejným životem mužů a žen, které cítili otcové tohoto výtvoru, inženýři, kteří ho zkonstruovali. Když ho posílali do světa, lživě namluvili lidem, že je to pro jejich dobro, že je tím osvobodí od těžké práce a ubíjejících všedních starostí, aby mohli vnitřně růst a rozvíjet se."
s. 269
"šedavý svit nad zemí, kde v dávných dobách spávali na špinavých kůžích Indiáni a kam později bílí lidé zaměřili své netrpělivé tužby po moci a penězích, kde v šílené domýšlivosti vyháněli své stavby do zpupné výšky a zahlcovali ulice taxíky a uspěchanými davy, aby nakonec upadli do smrtelné narkotické netečnosti a utonuli ve svých izolovaných nitrech. [...] A v té chvíli vrabčák zatřepe hlavičkou [..] a odnese svůj drobný život jinam."
s. 281-282
zdroj: "Zpěv drozda" Walter Tevis
Vydáno: 1986, Svoboda
Originální název: Mockingbird, 1980
Překlad: Miroslav Jindra (* 1929)
Počet stran: 282
