Theodor W. Adorno "Teorie polovzdělanosti" (1959)
Theodor W. Adorno "Teorie polovzdělanosti" (1959)
český překlad Ivan Vojtěch, Orientace 1, 1966, č. 1, s. 62–71; Orientace 1, 1966, č. 2, s. 66–75
"... díky masovým médiím rozhlasu a televize - byl prudce prolomen předměšťanský, v podstatě na tradičním náboženství lpějící svět představ. Je potlačován duchem kulturního průmyslu; avšak autonomie jako a priori vlastního měšťanského pojmu vzdělání neměla čas se zformovat. Vědomí přechází bezprostředně z jedné heteronomie do druhé; na místo autority bible nastupuje autorita sportovního stadiónu, televize, "skutečných příběhů", opírajících se o právo na doslovnost a reálnost, která nemá nic společného s tvořivou fantazií." [...]
"Nejméně významná je snad okolnost, že miliony lidí dříve o těchto statcích nic nevěděli, nyní jsou jimi doslova zavaleni a nejsou na to duchovně vůbec připraveni." [...]
"Na vzdělání ke svému štěstí či neštěstí participují jen jednotlivá individua, nebo profesionálně kvalifikované skupiny, které samy sebe rády slaví jako elitu. Avšak kulturní průmysl v nejširším slova smyslu, vše to, čím žargon souhlasně rozumí masová media, zvěčňuje onen stav tím, že ho vykořisťuje kultura nekulturní a přisuzuje integraci lidí, kteří jsou i nadále deintegrováni. Polovzdělanost je duchem nezdařené identifikace. Silácké vtipy o zbohatlících, kteří si pletou cizí slova, žijí tak houževnatě proto, že výrazem onoho mechanismu posilují v každém, kdo se směje, víru, že se mu integrace nepodařila. [...] představa o tom, že jsou svobodní, že určují sami sebe, že si nemusejí dát nic namlouvat, nutí k tomu, aby se chovali alespoň tak, jako kdyby to ve skutečnosti byla pravda." [...]
Ona identifikace musí ale ztroskotat, protože od společnosti virtuálně diskvalifikované všemocným panstvím směnného principu nepřijímá jednotlivec nic z těch forem a struktur, na nichž by se doslova mohl vzdělat [...] Na druhé straně dospěla zatím moc celku nad individuum k takové disproporci, že individuum musí v sobě opakovat to, co bylo zbaveno formy. [...] Proto v okamžiku, v němž se vzdělání realizuje, přestává také existovat. V jeho původu je už teologicky dán jeho rozklad.[...]
Nevzdělanost jako pouhá naivita a pouhé nevědění, umožňovala bezprostřední vztah k objektům a mohla se rozvíjet ke kritickému vědomí díky svému potenciálu skepse, vtipu a ironii [...] Polovzdělanosti se to nedaří. [...] Ztráta tradice způsobená tím, že byl svět zbaven kouzla, však vyúsťuje ve stavu, kterému chybí obraznost, ve zpustošení ducha, omezovaného na pouhopouhý prostředek, což je ale a priori neslučitelné se vzděláním. Nic už nežene ducha k tomu, aby fyzicky soucítil s ideami. [...]
Školské reformy, o jejichž humanitní nutnosti nelze pochybovat, odstranily zastaralou autoritu; tím více ale také lpělo na svobodě stále oslabované, tak jako tak mizející osvojování a zniterňování duchovních hodnot. [...] Kdo z těch, kdo ještě chodili do gymnasia, neúpěl někdy pod básněmi Schillerovými a Horácovými Ódami, jež se musel učit nazpaměť. Komu by nešli na nervy starší příbuzní, kteří tyto básně a Ódy neodvolatelně přednášeli zpaměti, aniž je kdo o to prosil. Sotva by se dal dnes někdo přinutit k memorování, na jehož bezduchost a mechaničnost se odvolávají právě lidé, kteří ducha vůbec nemají. Avšak těmito procesy se duchu bere také něco ze stravy, na níž se sám teprve tvoří. Víra v ducha mohla až do nejnepodstatnějších rysů sekularizovat teologickou víru a jestliže jí tak zvaná mladá generace pohrdá, pak se tu víře v ducha vrací to, co víra sama dělala odjakživa. Avšak tam, kde víra, jež jako taková je ideologií, chybí, tam se probouzí ideologie mnohem horší."
Theodor W. Adorno "Teorie polovzdělanosti" (1959)
související: Konrad Paul Liessmann (audio) debaty, rozhovory, recenze, kniha Teorie nevzdělanosti)
