"Kolonialismus a jeho vliv na africkou společnost a kulturu" Ngugi Wa Thiong´o (1986)
foto: Keňa 50. léta. Děti členů hnutí odporu Jednota (krycí jméno Mau Mau. Keňská povstalecká skupina Jednota bojovala proti britské koloniální správě v období 1952 až 1960 vedená Dedan Kimathim. Jeho zatčení 21. 10. 1956 znamenalo definitivní porážku hnutí.
"Jakým způsobem tedy koloniální zavedení cizího jazyka ovlivnilo nás děti? Skutečným cílem kolonialismu bylo ovládnout lidské statky: zmocnit se toho, co lidé vyrobili, výrobních prostředků a prostředků distribuce; jinak řečeno: ovládnout celou sféru jazyka skutečného života. Kolonialismus upevňoval svou nadvládu nad společenskou produkcí statků vojenským dobyvatelstvím a následným politickým diktátorstvím. Ale nejvýznamnější sférou nadvlády bylo duševní univerzum kolonizovaných: prostřednictvím kultury se mělo ovládnout to, jak lidé vnímají sebe samy a svůj vztah ke světu. Ekonomická a politická nadvláda nikdy nemůže být kompletní či účinná bez duševní nadvlády. Ovládat kulturu lidí znamená ovládat nástroje jejich sebeurčení ve vztahu k druhým. Pro kolonialismus to znamenalo dvojí: zničit či cíleně znevažovat kulturu lidu, jeho umění, tanec, náboženství, dějiny, zeměpis, vzdělávání, ústní slovesnost a literatury, a záměrně vyzdvihovat jazyk kolonizátorů. Ovládnutí národního jazyka jazykem kolonizátorů bylo klíčovým momentem v ovládnutí duševního univerza kolonizovaných.
Podívejme se na jazyk ve smyslu nástroje komunikace. Zavedením cizího jazyka a potlačením původních jazyků v mluvené i psané formě narušilo harmonii, která předtím existovala mezi africkým dítětem a třemi aspekty jazyka *. Jelikož nový jazyk ve smyslu komunikačního nástroje byl produktem "jazyka skutečného života" odjinud, který zároveň odrážel, nikdy nemohl, ať v mluvené či psané formě, řádně odrážet či napodobovat skutečný život společenství. Tím lze částečně vysvětlit, proč nám technologie vždy připadá do jisté míry vnější, proč působí jako jejich výrobek, nikoli náš. Výraz "missile (řízená střela) pro mě vždy míval cizí a vzdálený nádech, dokud jsem nezjistil jeho ekvivalent v kikujštině, ngurukuhi, a nyní jej vnímám jinak. Učení se pro koloniální dítě stalo mozkovou aktivitou, nikoli emocionálně prožívanou skutečností.
Nové, vnucené jazyky nikdy nemohly úplně vytlačit původní jazyky jakožto mluvené jazyky, a proto byl nejúčinnější sférou jejich nadvlády třetí aspekt jazyka * ve smyslu komunikace, jeho psaná forma. Jazyk formálně vzdělávání afrického dítěte byl jazyk cizí. Jazyk knížek, které četlo, byl cizí. Cizí byl také jazyk, jímž se učil pojmového myšlení. Myšlenka v dítěti nebyla formy cizího jazyka. Psaný jazyk školní výchovy (i mluvený jazyk v rámci školní budovy) se oddělil od jazyka, jímž se mluvilo doma. Často neexistoval sebemenší kontakt mezi psaným světem dítěte, což byl také jazyk jeho vzdělávání, a světem jeho bezprostředního prostředí v rodině a v komunitě. Pro koloniální dítě byla harmonie tří aspektů jazyka * ve smyslu komunikačního zdroje nezvratně nerušena. Z toho pak pramení odklon vnímavosti tohoto dítěte od jeho přirozeného a sociálního prostředí, jev, který označujeme jako koloniální odcizení. Tomuto odcizení napomáhala výuka historie, zeměpisu a hudby, v níž stála buržoazní Evropa vždy v centru vesmíru.
Toto odloučení, odklon či odcizení od bezprostředního prostředí se dostane do jasnějšího světla, podíváme-li se na koloniální jazyk ve smyslu nositele kultury. Jelikož kultura je produktem historie národa, kterou následně odráží, dítě zde bylo vystaveno výlučně kultuře, která byla produktem vnějšího světa. Pokud se mělo podívat samo na sebe, muselo ze sebe vystoupit. (...)
Jelikož kultura pouze neodráží svět prostřednictvím obrazů, nýbrž právě těmito obraz také předurčuje způsob, jímž dítě vnímá svět, koloniální dítě bylo nuceno vnímat svět a své postavení v něm tak, jak to určovala či odrážela kultura vnuceného jazyka. A jelikož tyto obrazy se většinou předávají ústní a psanou literaturou, znamenalo to, že dítě nyní nazíralo svět jen skrze literaturu převzatého jazyka. Z hlediska odcizení, tedy vnímání sebe sama tak, jako bych byl někým jiným, nezáleží na tom, že importovaná literatura byla nositelem velké humanistické tradice toho nejlepšího ze Shakespeara, Goetha, Balzaca, Tolstého, Gorkého, Brechta, Šolochova či Dickense. Toto úžasné zrcadlo imaginace bylo nutně umístěno v Evropě, v její historii a kultuře, a zbytek vesmíru byl nazírán z tohoto středu.
Mnohem horší bylo ovšem to, když bylo koloniální dítě vystaveno obrazům vlastního světa v zrcadle psaného jazyka svých kolonizátorů. původní africké jazyky byly v citlivé dětské duši spojovány s nízkým společenským postavením, s ponížením, tělesnými tresty, pomalým rozumem a zaostalými schopnostmi, či přímo s hloupostí, nesrozumitelností a barbarstvím, a tuto představu pak posílilo setkání se světem, který ve svých dílech vytvořili géniové rasismu, jako byl Rider Haggard či Nicholas Monsarrat, nemluvě o výrocích některých velikánů západního intelektuálního a politického establishmentu, jako je David Hume ("negři představují rasu, která je z přirozenosti nižší než běloši"), Thomas Jefferson ("černoši jsou méně obdařeni, pokud jde o tělo i mysl"), či Hegel, který Afriku přirovnává k zemi dětství, které je, co se týče rozvoje historického vědomí, stále ještě obestřena temným hávem noci. Hegelovo tvrzení, že na povaze Afričana není nic, co by harmonizovalo s lidstvím, je typickým příkladem rasistického pojetí Afričanů a Afriky, na něž koloniální dítě narazilo v literatuře koloniálních jazyků. Důsledky mohly být katastrofální. (...)
Předpoklady, z nichž vycházejí praxe těch, kteří opustili svůj mateřský jazyk a za nástroj své imaginace přijali evropské jazyky, se příliš neliší. Konference "afrických spisovatelů píšících v angličtině" roku 1982 jenom potvrdila - samozřejmě pochvalně a s pýchou - to, k čemu nás vedla léta selektivního vzdělávání a přísné disciplíny: "fatalistickou logiku neochvějné pozice angličtiny v naší literatuře". Tato logika je hlubokou součástí imperialismu ... [Je] to konečný triumf systému nadvlády, který posléze oslavuje sám porobený."
-----------------
* poznámka:
Třemi aspekty jazyka ve smyslu komunikace Ngugi Wa Thiong´o myslí: "1. řeč skutečného jazyka (Marx)..., jde tu o vztahy, do nichž lidé vstupují ve výrobním procesu, o vazby, které mezi nimi nevyhnutelně vznikají, když jednají jako lid, jako společenství lidských bytostí, a při tvorbě statků, resp. obstarávání základních životních prostředků, jako je jídlo, ošacení či obydlí. (...) 2. aspektem jazyka je řeč, která napodobuje jazyk skutečného života, tzn. komunikaci probíhající ve výrobě. (...) Jazyk jakožto systém verbálních znaků umožňující výrobu. (...) mluvené slovo prostředkuje mezi lidskými bytostmi a formuje jazyk řeči. 3. aspektem jazyka jsou psané znaky. Psané slovo napodobuje slovo mluvené. Zatímco první dva aspekty jazyka, komunikace prostřednictvím ruky a mluveného slova, se historicky rozvíjely více méně současně, aspekt psaní je mnohem pozdějším historickým výdobytkem. Písmo je reprezentace zvuků vizuálními symboly" více viz "Postkoloniální myšlení II.", Ngugi Wa Thiong´o, kapitola: "Jazyk africké literatury", část 4. (s. 236-239)
Zdroj: "The Language of African Literature" in "Decolonising the Mind: the Politics of Language in African Literature" (Heinemann Educational, 1986, p. 4-34)
česky: "Postkoloniální myšlení II." kapitola: "Jazyk africké literatury" Ngugi Wa Thiong´o (překlad: Martin Ritter) Tranzit, 2011, s. 239-244
