Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (ukázka)
Dnes se výbuch konat nebude. Je příliš brzy... nebo příliš pozdě. Nepřicházím vyzbrojen odhodlanými pravdami. V mé mysli nehřímají fatální myšlenky. Přesto si zcela nezaujatě myslím, že by bylo dobré říci jisté věci. Ty věci vyslovím, nebudu je křičet. Protože křik už dávno odešel z mého života.
A je to tak daleko…
Proč psát toto dílo? Nikdo mě o to neprosil. Už vůbec ne ti, k nimž se obrací. Nuže? Nuže poklidně odpovím, že na této zemi žije příliš mnoho hlupáků. A proto to říkám, musím to i dokázat.
Za nový humanismus...Porozumění mezi lidmi...
Naši barevní bratři...
Věřím v tebe, Člověče...
Rasový předsudek...
Pochopit a milovat...
Odevšad se na mě valí desítky a stovky stran a snaží se mi vemluvit. Přitom by stačilo jediná řádka. Stačila by jediná odpověď, a černá otázka by ztratila svou závažnost. Co chce člověk? Co chce černý člověk? Pokud mám podlehnout zatrpklosti jako mí barevní bratři, řeknu, že černoch člověkem není. Existuje zóna nebytí, neskutečně pustá, vyschlá krajina, naprosto holý sráz, kde může náhle vzniknout něco opravdového. Černochovi se ale většinou nepovede do těchto v pravém smyslu slova pekelných končin sestoupit.
Člověk není jen možností obnovy či negace. Je sice pravda, že vědomí je činností transcendence, musíme si však uvědomit, že tuto transcendenci narušuje problém lásky a porozumění. Člověk je ANO vibrující vesmírnými harmoniemi. Protože je však vytržen, rozmetán, zmaten a odsouzen k tomu, aby se jeho pravdy jedna po druhé rozplynuly, musí přestat do světa promítat onu antinomii, jež je jeho součástí. Černoch je černý člověk. Jinými slovy se následkem řady afektivních omylů etabloval ve světě, odkud bude nutné ho konečně vytáhnout. Jde o vážný problém. Nesnažím se o nic menšího než o osvobození barevného člověka od jeho samého. Budeme postupovat velice pomalu, protože existují dva tábory: bílý a černý. Houževnatě se budeme tázat obou metafyzik a uvidíme, že jsou často silně rozvratné. Nebudeme mít sebemenší slitování s někdejšími správci a misionáři. Ten, kdo miluje negry, je podle nás stejný blázen jako ten, kdo je nenávidí. Černoch, který chce vybělit svou rasu, je naopak stejně nešťastný jako ten, kdo káže nenávist k bělochovi.
Černoch není v konečném důsledku o nic víc hoden lásky než Čech, a doopravdy jde o to dát v něm volnost člověku. Tato kniha měla být napsána před třemi lety... Tehdy nás však ony pravdy stravovaly. Dnes mohou být vysloveny bez horečky. Tyto pravdy přitom není třeba házet lidem do tváře. Ony nemají zájem vzbuzovat nadšení. Nadšení v nás budí nedůvěru. Pokaždé, když někde propuklo, ohlašovalo oheň, hlad a bídu... A také pohrdání člověkem. Nadšení je výsadní zbraní bezmocných. Těch, kdo rozžhavují železo, aby ho ihned kuli. Chtěli bychom rozžhavit skelet člověka a odejít. Možná bychom dospěli k tomuto výsledku: k člověku udržujícímu oheň sebespalováním.
K člověku, jenž je osvobozen od skokanského můstku tvořeného odporem druhého a jenž hledá nějaký svůj smysl kotláním v jeho těle. Jen někteří z našich čtenářů uhádnou, na jaké obtíže jsme psaní tohoto díla narazili. V době, kdy se ve světě rozhostila skeptická pochybnost a podle slov jisté bandy darebáků už nelze odlišit smysl od nesmyslu, je těžké sestoupit na úroveň, kde se kategorie smyslu a nesmyslu ještě nepoužívají. Černoch chce být bělochem. Běloch se snaží naplnit lidský úděl. V průběhu tohoto díla budeme svědky pokusu o pochopení vztahu mezi černochem a bělochem. Běloch je uvězněn ve své bělosti. Černoch ve své černotě. Pokusíme se stanovit tendence tohoto dvojího narcismu a jeho příčiny. na počátku našich úvah se nám zdálo nevhodné zformulovat závěry, k nimž čtenář nakonec dospěje. Naše úsilí vedla pouze snaha rozplést onen začarovaný kruh.
Je faktem, že bílí se mají za nadřazené černým. A dalším faktem je, že černí chtějí bílým za každou cenu dokázat bohatství svého myšlení a rovnocennou sílu svého ducha. Jak z toho ven?
Před okamžikem jsme použili pojem černý narcismus. Myslíme si totiž, že pouze psychoanalytická interpretace černé otázky může odhalit afektivní anomálie, jež způsobily vznik onoho strukturovaného komplexu. Pracujeme na totálním rozkladu tohoto neduživého světa. Domnívám se, že jedinec se musí snažit přijmout univerzalismus, jenž je nedílnou součástí lidského údělu. A když předpokládáme tuto myšlenku, máme bez rozdílu na mysli muže, jako byl Gobineau, či ženy jako Mayotte Capéciová. Abychom však dospěli k takovému posunu, musíme se nutně zbavit řady nedostatků a následků dětského období. Jak tvrdil Nietzsche, neštěstím člověka je, že byl dítětem. Jak ovšem naznačuje Charles Odier, neměli bychom zapomenout, že osud neurotika zůstává v jeho rukou. Jakkoli nepříjemné pro nás může být toto zjištění, musíme je vyslovit: pro černocha je jen jediný osud. A ten je bílý. Dříve než zahájíme tuto rozepři, musíme říci některé věci. Analýza, o niž se pokusíme, je psychologického rázu. Přesto je zřejmé, že černochovo odcizení skutečně končí pouze tehdy, uvědomíme-li si bez příkras jisté ekonomické a sociální skutečnosti. Existuje-li komplex méněcennosti, stalo se tak následkem dvojího procesu: v prvé řadě ekonomického a dále zvnitřnění této méněcennosti, či lépe řečeno jejím zažráním pod kůži.
Freud v reakci na konstitucionalistickou tendenci konce 19. století prostřednictvím psychoanalýzy požádal, aby se přihlíželo k individuálnímu faktoru. Fylogenetickou tezi nahradil perspektivou ontogenetickou. Uvádíme, že odcizení černocha není individuální otázkou. Vedle fylogenetiky a ontogenetiky existuje také sociogenetika. Abychom vyhověli přání Leconta a Dameyho, řekněme, že se zde v jistém smyslu jedná o jakousi sociodiagnostiku. Jaká je prognóza? Společnost se, na rozdíl od biochemických procesů, nevyhne lidskému vlivu. Člověk je tím, co umožňuje existenci společnosti. Prognóza tak spočívá v rukou těch, již budou chtít konečně zatřást prožranými základy této stavby.
Černoch musí bojovat ve dvou rovinách. Vzhledem k tomu, že se tyto roviny z historického hlediska vzájemně podmiňují, je každé jednostranné osvobození nedokonalé, a nejhorší chybou by bylo uvěřit v jejich mechanickou závislost. Takovouto systematickou tendenci ostatně popírají fakta. To ještě ukážeme. Realita pro jednou vyžaduje totální porozumění. Řešení je třeba přinést na objektivní i subjektivní úrovni. Nemá smysl přijít a úderně hlásat, že je třeba spasit duši. Odcizení skutečně skončí, až se věci, myšleno v nejmaterialističtějším smyslu slova, vrátí tam, kam patří. Je dobrým zvykem uvést psychologické dílo jakýmsi metodologickým výhledem. Tuto tradici porušíme. Metody přenecháme botanikům a matematikům. Existuje totiž bod, kde metody ztrácejí smysl. Právě do tohoto bodu bychom se chtěli postavit. Pokusíme se odhalit různá stanoviska, jež černoch zaujímá vůči bílé civilizaci. O "divochovi z houštin" zde hovořit nebudeme. Pro něj totiž jisté prvky dosud nemají patřičnou váhu. Domníváme se, že v důsledku kontaktu mezi bílou a černou rasou dochází k masovému přijímání jakéhosi psychoexistenciálního komplexu. Naším úmyslem je tento komplex analyzovat a touto cestou ho zničit.
Mnoho negrů se v následujících řádcích nepozná. Stejně tak mnoho bělochů. Domnívám se však, že skutečnost, že se ve světě schizofrenika či sexuálního impotenta cítím cizí, nijak nevyvrací jejich reálnost. Postoje, jež mám v úmyslu popsat, jsou skutečné. Setkal jsem se s nimi nesčetněkrát. U studentů, dělníků i pasáků z Pigalle nebo Marseille jsem rozpoznal touž složku, tvořenou směsí agresivity a pasivity. Toto dílo je klinickou studií. Ti, kdo se v ní poznají, postoupí, jak věřím, o krok dál. Skutečně chci svého bratra, ať už černého či bílého, přivést k tomu, aby co nejenergičtěji setřásl onu ubohou livrej, kterou vytvořila staletí nepochopení. Struktura této práce vychází z historické perspektivy. Každý lidský problém je třeba řešit z hlediska času. Přičemž ideál je, slouží-li přítomnost k utváření budoucnosti. A tato budoucnost není budoucností vesmíru, ale mého století, mé země a moji existence. V žádném případě nemám v úmyslu připravovat svět, jenž přijde po mně. Jsem neoddělitelnou součástí své doby. A právě pro ni musím žít. Budoucnost musí být neustálou konstrukcí existujícího člověka. Toto budování se váže k přítomnosti v tom smyslu, že přítomnost definuji jako cosi, co je třeba překonat.
První tři kapitoly se zabývají moderním negrem. Studuji v nich současného černocha a pokouším se popsat jeho postoje v bílém světě. Poslední dvě kapitoly jsou věnovány pokusu o psychopatologický a filosofický výklad negrovy existence. Analýza je především zpětná. Čtvrtá a pátá kapitola stojí ve zcela jiné rovině. Ve čtvrté kapitole kritizuji jistou, podle mého názor nebezpečnou práci (1). Její autor, pan Mannoni, si je nevyhraněností svého postoje ostatně vědom. V tom tkví možná jedna ze zásluh jeho svědectví. Pokusil se totiž podat zprávu o jisté situaci. Máme však právo vyjádřit své znepokojení. A máme povinnost autorovi ukázat, v čem se od něj odchylujeme. Pátá kapitola, již jsem nazval "Prožitá zkušenost černocha", je významná z mnoha důvodů. Představuje černocha tváří v tvář jeho rase. Uvidíme, že černoch z této kapitoly nemá nic společného s černochem, který chce spát s běloškou. U tohoto posledně zmíněného jsem odhalil touhu být bělochem. Přinejmenším tedy žízeň po odplatě. V případě páté kapitoly jsme naopak svědky negrových zoufalých pokusů o nalezení smyslu černošské identity. Bílá civilizace a evropská kultura černochovi způsobila existenční úchylku.
Ukážeme ostatně, že to, co se označuje jako černá duše, je často konstrukcí bělocha. Vyspělý černoch, jenž je otrokem negerského mýtu, černoch bezprostřední, jenž se vnímá jako přirozená součást světa, v jistém okamžiku pocítí, že jeho vlastní rasa mu přestala rozumět. Nebo on přestal rozumět jí. V tomto okamžiku si za to pogratuluje, a v této odlišnosti, neporozumění a jejich dalším rozvíjení nalezne smysl své skutečné lidskosti. Anebo se chce vzácněji odevzdat svému lidu. A se vztekem na rtech a závratí v srdci se ponoří do veliké černé díry. Uvidíme, že tento tak absolutně krásný postoj zavrhuje současnost a budoucnost ve jménu mystické minulosti...
český překlad Irena Kozelská (Tranzit, 2011), Úvod, s. 46-51
Frantz Fanon se narodil v roce 1925 na karibském ostrově Martiniku, který byl v té době francouzskou kolonií. Ve druhé světové válce odešel z Martiniku bojovat v řadách Svobodných francouzských sil. Po válce vystudoval medicínu a psychiatrii ve francouzském Lyonu, kde navštěvoval také přednášky o literatuře a filozofii, včetně přednášek filozofa Merleau-Pontyho. Mladý Fanon se považoval za Francouze, a proto ho překvapil rasismus, s nímž se setkal hned po svém příchodu do Francie a který pak hrál velkou roli v utváření jeho filozofie. V roce 1951 se kvalifikoval jako psychiatr a rok poté vydal knihu Černá kůže, bílé masky. V roce 1953 odešel do Alžírská, kde pracoval jako klinický psychiatr. Po dvou letech, během nichž naslouchal vyprávění svých pacientů o utrpení, jemuž byli vystaveni v alžírské válce za nezávislost v letech 1954-62, opustil Fanon vládou placené místo a odešel do Tuniska, kde začal pracovat pro alžírské hnutí za nezávislost.
Na sklonku padesátých let onemocněl leukémií a během nemoci napsal poslední knihu Zatracenci země, zasazující se o jiný svět. Byla publikována v roce jeho úmrtí a předmluvu k ní napsal Jean-Paul Sartre, Fanonův přítel, jenž zpočátku Fanona ovlivnil a později jím také sám byl ovlivněn.
Hlavní díla
"Černá kůže, bílé masky" (1952)
"Umírající kolonialismus" (1959)
"Zatracenci země" (1961)
"Za africkou revoluci" (1969)
