"jazz", část první




Charles Mingus
„I když hraju jazz, nezapomínám přitom na sebe. Hraju nebo píšu sebe, tak, jak se cítím prostřednictvím jazzu nebo čehokoli jiného. Hudba je, nebo byla, jazykem citů. Jestli se někdo snaží utéci od skutečnosti, pak se mu moje hudba asi nebude líbit… Moje hudba je živá a mluví o živých i mrtvých, o dobrém i zlém. Je rozzlobená, ale skutečná, protože ví, že je rozzlobená.“


*Gabor Szabo o jazzu:

"Byl jsem ve velmi pesimistické náladě. Jazz, jak jsme jej znali - festivaly, volné sólování, velké ovace, muzikanti, kteří dovedli potěšit obecenstvo a všechno ostatní -, to nějak skončilo. Nová generace nám už takové věci dělat nebude. Projevuje se jinak. Je jiná. Tohle období skončilo.

Přišel jsem na to, když jsem hrál s Charlesem Lloydem a taky s Chico Hamiltonem, stával se ze mě hudební snob. Záměrně jsem se snažil hrát čím dál složitější hudbu, protože jsem věděl, že tak má vypadat, že tak má vypadat avantgarda. Prostě jsem si tak nějak myslel, že když má být muzika hodnotná, musí člověk hrát pořád složitěji. Rovnou od Charlese Lloyda jsem skočil do druhého extrému: přešel jsem do skupiny Garyho McFarlanda, a ta byla zase příliš sladká… Pak jsem zjistil, že mám rád věci jednoduché a mystické. Mám rád muziku, která jde do hloubky, ale sestává třeba jen ze dvou nebo tří not. A konec konců si nic nenalhávám. Když se mi líbí francouzský šanson, tak ho budu hrát. A v mém podání bude myslím znít jako moje muzika.

Mám dojem, že jsem konečně našel sám sebe, když jsem zjistil, že ze mě nebude žádný avantgardní muzikant, co hraje padesát miliónů komplikovaných not a nutí nástroj k nejneočekávanějším zvukům, jaké si dovedu představit - i když se mi některé zvukové efekty docela líbí."

*Sonny Rollins a jeho důvody k několika leté pauze:
"Stáhl jsem se do ústraní z několika důvodů. Psalo se o mně leccos, ale nezdálo se mi, že hraju tak, jak nejlíp bych to mohl dokázat. Ze svých ideálů jsem uskutečnil jen něco málo, a měl jsem pocit, že se napřed musím dát dohromady. Měl jsem spoustu špatných návyků, a toho všeho jsem nechal. Už nepiju a nekouřím. Možná, že to vypadá trošku přehnaně, ale když člověk hraje na saxofon, moc záleží na fyzickém stavu, a jak je na tom s dechem. Vím, že koluje spousta dohadů, proč jsem se stáhl, ale vždyť to přece bylo jen na dva roky. A jestli si já sám nemyslím, že dva roky jsou v mém životě příliš mnoho, nevím, proč by měly znamenat tak mnoho v dějinách jazzu.
Jazz patří k zábavnímu průmyslu. To člověk musí brát, jak to leží a běží, a když se v některém odvětví zábavního průmyslu proslaví, všelijací kluci se na něj budou dívat jako na svůj vzor, a budou ho napodobovat. Přijal jsem několik žáků a snažím se je na tenor něco naučit. Myslím, že smysl pro to, co je dobré a co špatné, má víc lidí, než se obyčejně přiznává, ale všechno záleží na tom, koho si vyberou za vzor. Člověk se může chtít někomu vyrovnat v něčem důležitém, ale taky v něčem nedůležitém, a pokud ty kluky baví nosit stejné vousy nebo boty jako já, mně to nevadí, jen když přitom chtějí dělat taky to ostatní.
Nežiju tady ostatně sám pro sebe. Ale byl bych rád, kdyby se tolik kluků nesnažilo hrát stejně jako já. Každý musí začít tím, že někoho napodobuje. Já jsem také tak začínal, a Miles tak začínal, znělo mu to zrovna jako Gillespiemu, jenže pro Milese to byl jen odrazový můstek a dál už rozvíjel vlastní styl. Já si nemyslím, že můj způsob hry je dost hluboký nebo podstatný, aby někomu mohl posloužit za dobrý odrazový můstek. Radši by se měli vrátit rovnou ke kořenům muziky - k rytmu, melodii, harmonii - a začít od nich, ne jenom hrát noty."

Chick Corea o své hudbě:
"To, oč se pokoušíme, je promlouvat k lidem, kolik je jen možné, ale přitom se chceme uchovat svou hudební nezávislost.!

Proslov Charles Minguse k publiku (cca 60. léta):
"Vám zatím nikdo neřekl, že jste snobové. Vy tu sedíte, protože se o jazzu všude píše, jazz je populární, totiž slovo jazz, a vy jste spokojení, když se o vás mluví ve spojitosti s takovými věcmi. Jenomže když se za tímhle kumštem všude táhnete, to z vás ještě neudělá znalce. Jste diletanti, pokud jde o styl. Slepý může jít na výstavu Picassa a Kleea a jejich díla vůbec nevidět. A může je komentovat za svými černými brýlemi, páni! Výborní malíři. No, a to vy můžete taky. Vy máte taky černé brýle a zacpané uši."

Modern Jazz Quartet o sobě:
"Jak víte, ve Spojených státech museli černoši dlouho a těžce bojovat za získání úcty a uznání. Nyní se zdá, že si lidé začínají uvědomovat kulturní význam práce černochů; přesto je však mnoho lidí, hlavně v jižních státech, kteří s černochem jednají pořád jako s tulákem. Je proto na nás, abychom udělali co nejlepší dojem a hráli co nejlepší hudbu - v tom může kvarteto hodně pomoci. Když vystupujeme na koncertních podiích, nereprezentujeme přece jenom sebe, ale celou černou rasu."

Bill Evans o Thelonious Monkovi:
"Monk je jako pianista kouzelný. Přistupuje ke hře na piano s citem, který je vlastní jen jemu samému. Nebyl nikdy ovlivněn tradičním způsobem klavírní interpretace, protože klasické piano nikdy nestudoval. To jej také přimělo, aby vyvinul svůj vlastní způsob hry. Navíc je přemýšlivý hudebník."

Cab Calloway o Dizzy Gilespim, když byl ve 40. letech v jeho orchestru:
"Ty mi v mém orchestru tuhle čínskou muziku hrát nebudeš"

Dizzy Gillespie o bebopu:
"Ty stará muzika byla jako dětské říkanky, ve své době byla docela správná, ale to byla dětinská hra."

Charlie "Bird" Parker o svých začátcích:
"Nemohl jsem vystát stereotypní harmonie, kterých užívali všichni kolem mne. Stále jsem myslel na to, že někde musí existovat něco jiného. Občas jsem to slyšel, ale neuměl jsem to zahrát... Tu noc jsem dlouho improvizoval na téma Cherokee. Při hře jsem najednou zjistil, že vytvářím současně nové harmonie, když užívám svrchních intervalů harmonie jako melodie. Náhle jsem mohl hrát to, co jsem po celý čas slyšel pouze v sobě. Stal jsem se živým člověkem"

Mezz Mezzarow o avantgardní bebopové vlně:
Jsou samá marnost, samá neuróza a můžou se ufoukat, protože nevědí kudy kam. Chtějí jenom znít jinak, ale to nestačí, člověk nemůže pořád jenom něco popírat, musí se taky za něco postavit, nemůže jen pořád říkat: To je staré, to smrdí, budeme dělat něco nového a budeme to dělat jinak! Jinak, ale jak? A kam se dát? Člověk nemůže pořád odpovídat jenom Ne. Nějaká tradice být musí. Oni ji ztratili."

Louis Armstrong o jazzových začátcích:
"Kid Ory a Joe Oliver se dali dohromady a byla z toho jazzová kapela, která hrála tak hot, že to do té doby New Orleans nezažil. Často jezdívali po ulicích a hrávali na voze vzadu otevřeném, aby dělali reklamu bálům nebo jiným tanečním zábavám. Když se někde na rohu ulice setkali s jinou kapelou na jiném voze, Joe a Kid Ory do toho šlápli.
Spustili naplno tu skvělou, divokou muziku, kterou měli oba pod čepicí, a lidi na ulici se mohli zbláznit nadšením. Sotva ta druhá kapela došla k názoru, že bude líp vyvěsit bílou vlajku a odjet někam jinam, zahrál Kid Ory na trombón takovou písničku, při které lidi na ulici mohli znovu pominout."

Karel Slabý o jazzu:
"Je to hudba současného světa, moderní hudba, která se neustále vyvíjí. Nemohl bych hrát hudbu, která zkameněla, která je jednou pro vždy dána. Pro tvořivého muzikanta se musí neustále něco dít. Někteří hudebníci se vyhýbají názvu jazz. Říkají: když má Gary Burton sám na vibrafon hodinový koncert, má to jazzové prvky, ale je to prostě hudba. Já osobně tomu říkám jazz."

.................................................
Citáty převzaty z publikací:

"Hudba černá a bílá" Zdeněk K. Slabý (Albatros, 1984)

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Malcolm X: The Great Photographs" (Stewart Tabori & Chang, 1993)

„Black Manhattan“ James Weldon Johnson (Da Capo Press, 1991)