"Dostojevskij umělec: k poetice prózy", Michail Bachtin (Československý spisovatel, 1971)
foto: "Burlaci na Volze" Ilja Repin, rok vzniku 1870-1873 (wikipedia)
"Jako umělec Dostojevskij nevytvářel své ideje tak, jako je vytváří filosof nebo vědec, Dostojevskij vytvářel živé obrazy idejí, jak je nalezl, uslyšel, někdy vytušil přímo ve skutečnosti, tj. idejí, jež už žijí nebo začínají žít jako ideje-hybné síly. Dostojevskij měl geniální dar naslouchat své době, či přesněji: naslouchat své době jako velkému dialogu, postihovat v ní nejen jednotlivé hlasy, ale především dialogické vztahy mezi hlasy, jejich dialogickou součinnost. Slyšel jak převládající, uznávané, silné hlasy doby, tj. převládající, vůdčí ideje (oficiální i neoficiální), tak i hlasy ještě slabé, ideje, jež kromě něho ještě nikdo nezaslechl, ideje které se teprve začínaly prosazovat, embrya budoucích koncepcí světa. Sám o tom ostatně píše: "Celá skutečnost se ani zdaleka nevyčerpává vezdejším, neboť z valné části je v něm obsažena jako dosud skryté nevyřčené příští Slovo." * [...]
Osobitost Dostojevského nespočívá v tom, že monologicky manifestoval hodnotu osobnosti, ale v tom, že se na ni dovedl podívat s uměleckou objektivitou a ukázat ji jako jinou, cizí osobnost, že ji nelyrizoval, nespojoval svůj hlas s jejím hlasem a zároveň ji neredukoval na pouhou zpředmětněnou psychickou realitu. [...]
Dostojevského hrdina nepředstavuje pouze slovo o sobě samém a svém nejbližším okolí, ale také slovo o světě: není to jen člověk, který poznává, uvědomuje si; je to též ideolog. Jako ideolog se jeví už "člověk z podzemí", svého plného významu však ideologická aktivita hrdinů dosahuje až v románech; idea se zde vskutku stává takřka hrdinkou díla. Slovo o světě zde proto splývá se zpovědním slovem o sobě samém. Pravda o světě je podle Dostojevského neoddělitelná od pravdy osobnosti. Proto také není rozdílu mezi vysokými světonázorovými principy a principy konkrétních osobitých prožitků. Tak dochází k onomu – pro Dostojevského tak příznačného – uměleckému splývání osobního života a světového názoru, nejintimnějšího prožitku a ideje. [...]
Právě proto je až dosud tak silná tendence monologizovat romány Dostojevského. projevuje se to ve snaze charakterizovat při analýze hrdinů jejich obrazy jako uzavřené, v každém případě vymezovat autorovu ideu jako ideu monologickou, všude hledat povrchní pravděpodobnou shodu se životem apod. Je ignorován a odmítán principiální význam nehotovosti, neuzavřenosti a dialogické otevřenosti uměleckého světa Dostojevského, tj. je ignorována a odmítána sama jeho podstata.
Vědecké chápání moderního člověka se dokázalo přizpůsobit i složitým podmínkám "pravděpodobného vesmíru", není překvapeno žádnými "neurčitostmi" a je s to brát je v úvahu a pracovat s nimi. Toto chápání už si dávno zvyklo na einsteinovský vesmír s jeho mnohostí způsobů přiřazování. Ale pokud jde o umělecké poznání, vyžaduje se někdy nejhrubší, nejprimitivnější určitosti, která zřejmě nemůže být pravdou.
Je nutno se zbavit se monologických návyků, abychom se přizpůsobili oné nové umělecké sféře, kterou objevil Dostojevskij, a orientovali se v nesrovnatelně složitějším uměleckém modelu světa, který vytvořil."
zdroj: "Dostojevskij umělec: k poetice prózy", Michail Bachtin (Československý spisovatel, 1971)
* "Zapisnye tetradi F. M. Dostoevskogo", 1935, s. 179
