Nikolaj Alexandrovič Berďajev o smyslu/filosofii/metafyzice dějin (1923)
foto: D. Swanson "documerika philadelphia the city"
"Historické katastrofy a zlomy, jež dosahují plné ostrosti v určitých okamžicích světových dějin, vedly vždy k dějinně filosofickým úvahám, k pokusům porozumět historickému procesu a vytvořit tu či onu filosofii dějin. [...] a my máme pocit obzvláště rychlého a velmi prudkého pohybu "dějinnosti". Domnívám se, že tohoto silného vjemu je zvláště potřeba, aby se lidská mysl a lidské vědomí zaměřily na přehodnocení zásadních otázek filosofie dějin, aby se pokusily filosofii dějin postavit novým způsobem. [...]
V ustálené a zcela usazené době, nevznikají s patřičnou naléhavostí filosofické otázky, otázky o pohybu a smyslu dějin. Pobyt v takové nenarušené době není příznivý historickému poznání ani vytvoření filosofie dějin. Je potřeba, aby došlo k rozštěpení, rozdvojení dějinného života a lidského vědomí, aby bylo možno postavit proti sobě dějinný objekt a subjekt. Aby vůbec bylo možné v rámci historického poznání vytvořit filosofii dějin, musí do hry vstoupit reflexe. [...]
Tři etapy ve vývoji vztahu k "dějinnosti": První etapa je dobou bezprostředního, nerušeného a bytostného pobývání v nějakém ustáleném dějinném řádu. [...] V tomto období je myšlenka statická, a proto je dynamičnost objektu historického poznání velice těžko pojímána rozumem. Ve druhé etapě osudově nutně, vždy a všude, dochází k rozdvojení a rozštěpení, kdy se dosud pevně dějinné pilíře začínají rozviklávat ve svých základech, začíná dějinný pohyb, dějinné katastrofy a kataklyzmata; nenarušenost života končí jednou provždy. [...] Tato druhá etapa je důležitá pro historickou vědu, ale přesto není příznivá vytvoření filosofie dějin a skutečnému pochopení historického procesu. A to proto, že jí prochází trhlina mezi subjektem a objektem, že reflektující subjekt je vyveden ze života, v němž bezprostředně pobýval. Dochází k odloučení od tohoto vnitřního života samého, od samé "dějinnosti". [...]
"Dějinnost" není totožná s "historismem", je mezi nimi naopak rozdíl, ba dokonce rozpor. Historismus vlastní historické vědě je stále velmi vzdálen tajemství "dějinnosti". [...] Abychom mohli mít účast na niterném tajemství "dějinnosti" [...], musíme se vydat cestou, na které je poznávající subjekt postaven proti poznávanému objektu. [...] Musíme se vrátit ke skrytému smyslu dějinného života, k jeho niternosti a k vlastní duši dějin, abychom mohli porozumět dějinám a vytvořit skutečnou filosofii. A to už je třetí etapa, třetí období, údobí návratu k "dějinnosti". Zlomové okamžiky jsou v dějinách zvláště příznivé [...] Katastrofy, kdy lidský duch přežívá zkázu určitého dějinného řádu a životních jistot, a tak může srovnat a postavit proti sobě tyto dva momenty. Tak se dostane do svého třetího stavu, jenž s sebou nese mimořádnou pronikavost vědomí a mimořádnou schopnost reflexe. [...]
Dějinnost ovšem nelze nahlížet jako jsoucno materiálního řádu či řádu fyziologického, geografického. Dějinnost je cosi specifického, realita zvláštního druhu a zvláštního řádu, zvláštní stupeň bytí. A právě uznání historického předávání, historické tradice a historického navazování má zvláštní význam pro nahlédnutí onoho specifického "dějinného". Mimo kategorii historické tradice není historické myšlení možné. Uznání tradice představuje určité a priori, určitou absolutní kategorii pro každé historické poznání. Mimo ni najdeme leda jakési útržky událostí. To, co provádí historický materialismus s dějinami, nutně vědě k rozmělnění historické reality a její proměně na písek hnaný větrem. [...]
V dějinách není nic abstraktního a odtažitého. Teprve sociologie má co do činění s odtažitým a abstraktním, kdežto historie zná jenom konkrétní. Sociologie pracuje s takovými pojmy jako je třída nebo sociální skupina a to jsou všechno abstraktní kategorie. Sociální skupina nebo třída jsou myšlenkové konstrukce ve skutečnosti neexistující. [...] Dějinné není jen konkrétní, ale i individuální, zatímco sociologické je nejen abstraktní, ale také obecné. [...] Nepravdivé je pak to mínění, že samo obecné může být individuálním. [...] Protiklad mezi historickým a sociologickým je potřeba určit ze všeho nejdříve. [...] Filosofie dějin a historická věda jsou jednou z cest k poznání duchovní skutečnosti. je to věda o duchu, zasvěcující nás do tajemství duchovního života. [F]ilosofie dějin pojímá člověka v konkrétní plnosti jeho duchovní bytosti. [...] Lidský osud lze pochopit jen v tomto konkrétním poznání filosofie dějin. V ostatních vědeckých disciplinách se lidský osud nezkoumá, právě proto, že je výslednicí působení všech sil světa. [...] Člověka nelze vyčlenit z dějin, nelze ho pojmout abstraktně a právě tak nelze vyjmout dějiny z člověka, jako je nelze zkoumat vně člověka a bez člověka.[...]
Stavět [dějiny] stejně jako Kant proti noumenální a nejskrytější niterné skutečnosti, proti sobě samé podstatě bytí. Soudím, že dějiny a dějinnost nejsou fenomény. Domnívám se také, - a to je nejradikálnější předpoklad filosofie dějin - že dějinnost je noumenální povahy. Dějinnost je bytostně hluboce ontologická, nikoli fenomenální. [...] Abych pronikl k tomuto tajemství "dějinnosti", musím především pochopit, že dějinnost a dějiny jsou hluboce mé, že jsou to mé dějiny a můj osud. Musím se sám propojit s dějinnými osudy a dějinné osudy ponořit do hloubky vlastního nitra. Právě tam se zjevují dějinné osudy ve své realitě."
"Nebeské dějiny a nebeský osud člověka předurčuje jeho pozemské osudy a dějiny. Světové dějiny jsou předznamenány prologem v nebi, který předurčuje jeho charakter. [...] Z této hloubky vyvěrá duchovní prožitek, jenž oproti všední pozemské skutečnosti představuje hlubší vrstvu bytí, do široka rozevírající svou bohatou náruč. [...] Vztah Boha s člověkem, tedy vztah člověka k absolutnímu zdroji života. Tento vztah člověka k Bohu a absolutnímu zdroji života je právě tou nejhlubší sférou, v níž se počínají dějiny..."
"Aby byly dějiny pochopeny, aby se o nich hovořilo jako o dějinách a rozumělo se jim v jejich plné šíři, je třeba počítat s tím, že budou mít konec, že se světový eón skončí, že skončí ono světové údobí věčnosti, jež nazýváme skutečností tohoto světa, naší pozemskou existencí.
"Idea dějin spočívala v tom, že v budoucnu dojde k nějaké události, již se celé dějiny završí. A dějiny stavěné takovýmto způsobem nacházíme poprvé v židovském myšlení. Zde se poprvé setkáváme s vědomím "dějinnosti". [...] Řekové, kteří přinesli tolik velkých objevů do lidských duchovních dějin, neznali a nechápali dějiny ani "dějinnost". [...] V řeckém světě světě převládá vždy forma nad obsahem. [...] A tento iracionální prvek je také prvkem svobody, jenž byl později vnesen do světa křesťanství. V křesťanství se odkrývá obsah, a nikoli forma, odkrývá se iracionální základ a z něho a společně s ním se otvírá ona lidská svoboda a onen tvůrčí subjekt, bez něhož nelze dějiny pochopit."
"Filosofie dějin je díky svému historickému původu nerozlučně spjata s eschatologií... Eschatologie je učením o konci, vyústění a završení světových dějin. Tato eschatologická idea je nezbytnou podmínkou pro to, aby byla vytvořena a pochopena idea dějin, aby bylo plně pochopeno dění, tedy pohyb, jenž má smysl a někam vede. Bez ideje završení dějin nemůže být plného pochopení dějin, neboť dějiny jsou v základě eschatologické, předpokládající konec."
zdroj: "Smysl dějin" Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1923, česky Oikoymenh, 1995)
Překlad: Jan Kranát, Irina Mesnjankina
.jpg)
