"Konec novověku: Pokus o orientaci" Romano Guardini (1950)
"Tři kapitoly tohoto spisu měly být původně úvodem k přednášce o Pascalových názorech na svět a člověka.. Dlouholetý styk s myšlenkami tohoto velkého přírodovědce, psychologa a filosofa křesťanské existence mi objasnil, jak pozoruhodné je jeho postavení v novověku. Je z těch, kteří situaci člověka v novověku promýšlejí i vědomě prožívají; zatímco však třeba velký Pascalův současník a protivník Descartes s novověkem zcela splývá, Pascal jej přesahuje. A to nejen tak, že rozvíjí myšlenky a postoje, jejichž plný dosah se projevuje teprve v naší době, nýbrž že již v době počátečního rozmachu novověku vůči němu zaujímá kritický postoj. [...]
Antický člověk svět nepřekračuje. Jeho životní pocit, jeho představy a myšlení setrvávají uvnitř vnímané podoby světa a pomíjejí otázku, co by mohlo být mimo něj nebo nad ním. [...] V antickém étosu je hluboce zakořeněná vůle setrvat u přiděleného. Dále mu chybí pevný bod vně světa, jehož je k takovému pokusu zapotřebí. Svět je pro něho zkrátka celkem - oč by se toto překročení mohlo opřít? [...]
Dobro, v němž Platón ještě za ideami nalézá poslední a nejvlastnější instanci, se neodpoutává od vesmíru, nýbrž zůstává jeho věčnou součástí; představuje jakýsi onen svět v rámci konečného celku. [...] Antický člověk tudíž neví o žádném bodu mimo svět: nemůže se tedy ani pokoušet svět z takového bodu pozorovat a utvářet. Všechny jeho počiny, i když jsou sebesmělejší a zasahují do nejodlehlejších oblastí, probíhají uvnitř světa. [...]
Nepozoruje svět v žádném ohledu "zvenku", nýbrž jen "zevnitř". Jeho představa světa je důsledkem sebepoznání, které se brání všemu chaotickému a neohraničenému a zříká se všech krajností - ale též smyslu pro harmonii, který vnímá jsoucno jako "kosmos", jako něco krásného uspořádaného. Jen u jediného případu v antice bychom mohli upadnout do pokušení mluvit o všeobsáhlé konstrukci, totiž u římského státu. Ten se skutečně pokouší organizovat "orbis terrarum". Avšak římský duch je natolik realistický, natolik nepřející všemu teoretickému, a tím spíše veškeré metafyzice [...]
Ve středověku se postoj a představa lidí o světě od základu mění. Člověk věří v biblické zjevení. To mu dává jistotu o skutečnosti Boha, který je mimo svět a nad světem. Je sice také ve světě, neboť ten jím byl stvořen, je jím udržován a naplňován; Bůh však ke světu nepatří, a je vůči němu svrchovaný. Tato nezávislost se zakládá na absolutní svébytnosti a ryzí personalitě Boží. Absolutně osobní Bůh se nemůže ve světě rozplynout, nýbrž existuje sám v sobě, jako pán sebe sama. Miluje svět, ale nezávisí na něm. Mytická božstva stojí a padají se svými světy; absolutní substance filosofů s vesmírným celkem, Bůh svět v žádném ohledu nepotřebuje. Trvá sám v sobě a sám si dostačuje. [...]
Věřit pak znamená důvěřovat sebezjevení Boha a poslechnout ho; přijmout Boží výzvu zakládající konečnou personalitu člověka a vztáhnout k Němu svůj život. [...] Uvolňuje se mytická připoutanost člověka ke světu. Otvírá se nová sféra volnosti. Nový odstup od světa umožňuje náhled a zaujetí stanoviska, které je nezávislé na kulturní úrovni a nadání a které zůstalo antickému člověku odepřeno. [...]
Vědecké zkoumání světa v novověkém smyslu slova středověk zřejmě nezná. I tady je mu východiskem autorita, totiž antická literatura, především dílo Aristotelovo. Vztah středověku k antice je velice živý, má však jiný ráz než obdobný poměr renesance. [...] Vztah středověku k antice je naproti tomu naivní a konstruktivní. Vidí v antické literatuře přímé vyjádření přirozených pravd, rozvádí a domýšlí jejich myšlenky. Rozpory mezi ní a zjevením jsou pociťovány koncem dvanáctého a počátkem třináctého století ještě dost silně, po vyprchání počáteční nedůvěry se však v učení starověkých filosofů vidí cosi prostě „daného“. Je jakoby přirozeným služebníkem zjevení, jakousi přírodou druhého stupně. [...]
Co však středověkému mysliteli chybí, je úsilí o empiricky exaktní poznání skutečnosti. Tím se nechává vést antickými autoritami, vystavuje se nebezpečí nesamostatného opakování myšlenek. Na druhé straně ale také vzniká možnost filosofických konstrukcí, jaké individualistický novověk nezná. [...]
Co se pak autority týká, je mluvení o středověké "nesvobodě" nejen laciné, nýbrž i nemístné. Afekt tohoto úsudku pochází z novověkého prožitku autonomie, který se prosadil proti středověkému způsobu myšlení založenému na autoritě; avšak též z resentimentu téhož novověku, který si uvědomuje, že se v něm revoluce stala trvalým jevem. [...]
Dokud životní pocit středověkého člověka zůstává jednotný, nepociťuje autoritu jako pouto, nýbrž jako vazbu k absolutnu a jako pevné místo v tomto světě. [...] To vše se ale mění, když ve druhé polovině čtrnáctého a v patnáctém století dochází ke změně v chápání života. Nyní se probouzí touha po individuální volnosti a tím i pocit omezení autoritou. [...]
Člověk sám k přírodě patří; tím, že svou přirozenost poznává a ovládá, odpoutává se od přírody a stává se jejím protějškem. „Tato zkušenost ustavuje druhou základní složku novověkého života: subjektivitu. Středověk tento pojem v jeho specifickém významu nezná, stejně jako nezná pojem přírody. Příroda mu je souhrnném věcí v jejich řádu a jednotě, ne však jako autonomní vesmír, nýbrž jako dílo svrchovaného Boha. Analogicky představuje subjekt pro středověk jednotu individuální lidské bytosti a nositele jejího duchovního života, avšak jako tvora Božího a vykonavatele Boží vůle. Na sklonku středověku, především za renesance, se probouzí nový způsob prožitku vlastního já. Člověk se stává sám sobě důležitým; lidské já, především pak neobyčejné, geniální já, se stává měřítkem hodnoty života. [...]
K analogické změně dochází, jak se zdá i v poměru k osobnosti a subjektu. Základem tohoto poměru byl především pocit člověka, že se zbavil středověkých pout a stal se pánem sebe sama, tedy postoj individuální autonomie. Filozoficky byl vyjádřen teorií o subjektu, jako základu všeho poznání; politicky ideou občanských svobod; v životě jednotlivce pak představou, že každý člověk má v sobě vnitřní zákon, který mu dává možnost i povinnost rozvíjet se z vlastních kořenů a věnovat se jen své seberealizaci. [...]
V souvislosti s technikou se však nyní začíná uplatňovat jiná životní struktura, pro niž zřejmě již není směrodatná představa tvůrčí osobnosti, tedy autonomního subjektu vyrůstajícího z vlastních kořenů. Nejzřetelněji to vysvitne na jejím extrémním protikladu, na člověku masy. Pojem "masa" zde neoznačuje něco méněcenného, nýbrž určitou strukturu lidského života spjatou s technikou a plánováním. [...] Masa v dnešním smyslu slova netvoří množství nevyvinutých, avšak vývoje schopných jedinců, nýbrž od počátku podléhá jiným požadavkům: zákonu normování, který odpovídá funkční stavbě stroje. [...]
U tohoto člověka nelze mluvit o osobnosti a subjektivitě ve výše popsaném smyslu. Vůbec už netouží být zcela svůj a originální svým životním stylem, ani nechce vytvářet prostředí. [...] Nezdá se, že by volnost vnějšího a vnitřního pohybu pociťoval jako původní nezadatelnou lidskou hodnotu. [...] Dokonce jako by život v této struktuře instinktivně přímo směřoval k tomu, aby člověk takřka vůbec nevystupoval samostatně, nýbrž zůstával anonymní - téměř jako by "být sám sebou" bylo zdrojem všeho nebezpečí. [...] Mizí smysl pro svébytnost a soukromí člověka, což bylo dříve základem veškerého sociálního chování. S lidmi se zachází jako s objekty. [...]
V tom, že člověk je osobou. Povolán Bohem, a proto schopen za sebe odpovídá a zasahovat do skutečnosti z vlastní iniciativy. To znamená jedinečnost každého člověka. Ne tím, že má své individuální vlohy, nýbrž ryzím, bezvýhradném smyslu slov, že každý člověk je povolán k tomu, aby byl sám sebou, a tím je nenahraditelný, nezastupitelný a nepotlačitelný. Jestliže tomu tak opravdu je, potom je dobré, aby tato jedinečnost byla častá. [...] Z tohoto hlediska bude rovněž asi třeba nově promyslet tak často diskutované demokratické hodnoty. Každý cítí hlubokou krizi, do níž se dostaly. Pochází z toho, že tyto hodnoty vyrostly v dějinné atmosféře kultury individuální osobnosti.
Člověk nyní intelektuálně a vědecky ví zkrátka víc, než může smyslově postihnout, nebo si i jen představit. Je s to plánovat a dosahovat účinků, které již sám nemůže citově prožít. Tím se mění jeho poměr k přírodě. [...] Nyní se mu však příroda vzdaluje úplně a neumožňuje mu již, aby si k ní vytvořil přímý vztah. Většinou k ní již nemůže přistupovat na základě vlastního náhledu, nýbrž jen abstraktně. mění se stále více v komplikovaný systém relací a funkcí zachytitelných výhradně matematickými symboly a je nesena čímsi, co již nelze jednoznačně pojmenovat. [...] Tato příroda již není "přirozenou přírodou", nýbrž je to příroda "ne-přirozená". [...] Oba tyto fenomény, ne-humánní člověk a ne-přirozená příroda, tvoří základ, z něhož bude vyrůstat budoucí forma lidské existence. Bude to existence, která člověku dovolí do posledních důsledků prosadit svou vládu nad světem tím, že mu umožní, aby si volně stanovoval cíle, rozkládal danou realitu věcí a používal jejích složek k uskutečňování svých záměrů, aniž přitom bude dbát omezení, které mu ukládá nedotknutelnost některých dřívějších představ o člověku a přírodě. [...]
Novověká víra v pokrok jako nezbytný důsledek vnitřní logiky lidské existence a lidského díla se zdají uzpůsobeny tak, že s vnitřní nutností tíhnou k lepšímu. My již tento postoj nezaujímáme. Naopak, stále zřetelněji poznáváme, že se v tomto předpokladu novověk mýlil. [...] Člověk není takový, jak nám ho líčí pozitivismus a materialismus. Člověk je zcela jiný svébytný, determinovaný duchem, jehož nelze odvodit z ničeho materiálního. Člověk rovněž není takový, jak jej vidí idealismus, ani jak ho vidí existencialismus. Obraz člověka v novodobé antropologii je takový, že se v něm člověk nepoznává. Dovídá se o sobě jen samé detaily - nikdy však sebe sama. Člověk, jak si ho představuje novověk, neexistuje. Jedno se však nevidí: že člověk je v prvé řadě a bezvýhradně osobou vymezenou individuálně, a to i když nechce, i když to sám popírá. Že je osobou povolanou Bohem, ve vzájemném kontaktu s věcmi a osobami. Osobou, která je vybavena nádhernou a zároveň strašlivou svobodou zachovat nebo zničit svět, dosáhnout svého potvrzení a naplnění, nebo se vzdát sebe samé a zaniknout."
zdroj: "Konec novověku: Pokus o orientaci" Romano Guardini
Vydáno: 1992, Vyšehrad
Originální název: Das Ende der Neuzeit, 1950
Překlad: Otakar Veselý
Počet stran: 96
Edice: Váhy, sv. 2
Autor obálky: Zdeněk Ziegler
"Jeden z Guardiniho nejaktuálnějších spisů je Konec novověku z r. 1950. Měly to být původně tři úvodní přednášky k ústřední přednášce o Pascalovi, kterého pokládal za člověka zasahujícího svým myšlenkovým záběrem až za novověk, daleko za jeho 17. století."
Doslov Miloš Černý @Databaze knih
