"Per amica silentia lunae [Za příznivého svitu mlčící luny]" Karel Schulz ze sbírky povídek "Peníz z noclehárny" (1940)
"Byl kdysi dítětem, které se prohánělo po hřištích, bálo se plakat, když bylo samo, chodilo do školy, kde vycpaná sova na žluté skříni snila v teplém šeru přírodopisného kabinetu a kde na tabuli rozepsaná rovnice mluvila jen o věcech nekonečných. [...] Někdy byl život tak lákavý jako události ve starých cestopisech. Někdy. Ale patrně se mu to jen zdálo. Pak se dostal do jakési velké prázdnoty, nad kterou ani hvězdy nesvítily. [...] To již ztratil své zaměstnání a měl bídu a hlad. Měl hlad, jako jej mají chudí v rozpálených ulicích města, kde se potloukal s ostatními žebráky beze stop a bez povšimnutí, zanechávaje za sebou jen zápach ztuchliny a výkalů, mezi nimiž spal a mezi nimiž se probouzel na okraji města, se zoufalou tvrdošíjností znovu a znovu se vraceje do ulic, kde každý den byl jen počátkem nové bídy a kde se vše opakovalo.
Jedné noci zabloudil do opuštěné cihelny mezi žebráky, kteří již spali. [...] . A když tak myslil na smrt, zpozoroval, že od žebráků se oddělil malý stín a přešel po sněhu. Bylo to slepé děvčátko, domnívající se, že všichni již usnuli, a tápající se vztaženýma ručkama na místo, kde bylo volněji. Ono netápe, ono tančí. Jen v noci vstává, když ví, že všichni spí, jen v noci si jde hrát a tančit, aby je nikdo neviděl, neboť se stydí za svůj slepý taneček. Je šťastna, že je sama. Tančí půvabně a neuměle, tančí svou zvláštní žebráckou písničku, které by stejně nikdo nerozuměl. Za ní v hromadách odpočívají spáči, zabaleni do hadrů a ponořeni do snů, nevidouce nikdy nic z tohoto výjevu. Užasl nad takovou krásou. Také byla hluboká noc. Jak mohl vědět, že ona je slepá? Nerozuměl tomuto nočnímu tanci opuštěného děvčátka, vnímal jen přesličnou krásu těch drobných poskoků, pomalého otáčení, váhavého rozevlátí rukou, nevýslovnou něhu tichých slov, nesouvislých a okamžitých, tichounce zpívaných k tanci.
A pak ten chleba! Neboť svůj krajíček nedojedeného chleba, s nímž byla patrně usnula, držela si nyní v ručce i při tanci. Přiblížil se a zavadila o něho. Překvapeně poznala, že ji někdo viděl, a instinktivně ucítila, že není z nich, že je to cizinec. Rázem se proměnila. Stojí před ním dvanáctiletá žebračka a prosí o almužnu. Učinil zoufalý posunek po tom chlebu, ale nedotkl se ho. Ona prosí a natahuje ručku. Stojí oba proti sobě; tma a sníh houstnou, tma a sníh je zastírají i s jejich marným pohybem. Tak se učil kráse a beznaději. [...]"
zdroj: povídka Karla Schulze "Per amica silentia lunae [Za příznivého svitu mlčící luny]" ze sbírky povídek "Peníz z noclehárny" (1940); E-Book PDF formát zde
Karel Schulz (6. května 1899– 27. února 1943) byl český romanopisec, divadelní kritik, parlamentní zpravodaj, básník a povídkář, jehož nejznámějším dílem je historický román Kámen a bolest (1942) nebo povídky Peníz z noclehárny (1940), Sever-Jih-Západ-Východ (1923), Blázen před zrcadlem a jiné prózy (1966).
Hlavní stálé rysy jeho tvorby spočívají v reakci člověka na dobu a prostředí, časté prolínání skutečnosti se snem a zaujmutí všech smyslů čtenáře – podrobný popis uměleckých děl, vyvolávající jejich představu. Jeho prozaické dílo se vyvíjelo od sociálně-kritického komunistického románu přes poetistické hříčky až k nedokončené monumentální románové trilogii ze života Michelangela Buonarrotiho. Názorově se však přibližoval ke katolicismu, a tak se o něm příliš za doby normalizace nemluvilo. Zprvu také prolínal epiku a lyriku, v posledních knihách však staví na pevných epických základech. Karel Schulz @Databaze knih
