Seriál Atlanta (série III.) - Jak Afroameričan přišel o to nejcennější (29.10.2022)
Benjaminova teze (1) o ztrátě aury a jedinečnosti uměleckého díla v čase jeho reprodukovatelnosti potvrzuje bystrost tohoto společenské pozorovatele, každopádně 21. století a úděl umění v něm by jej možná překvapil s jakou rafinovaností a "lehkostí" se zábavní průmysl skrze své korporace zmocňuje všeho, v čem vidí profit. Ideálním příkladem je třetí série seriálu Atlanta (FX Networks, dceřiná společnost Disney General Entertainment Content), kde by aura a autenticita byla, jenže jakmile ji mainstream zahlídne, ihned se ji snaží ukořistit ve svůj prospěch. Třetí série rozvíjí příběh atlantského rapper Paper Boie (Brian Tyree Henry) a jeho manažéra Earna (Donald Glover/rapper Childish Gambino), kteří si prorazili cestu do hudebního průmyslu a vyráží na evropské turné. Na konci léta (15.9.2022) byla odvysílána 4. série a je tedy možné, že význam a poselství se změní, každopádně 3. série, o které bude řeč nyní, poukazuje na komplikovanost americké společnosti a nepředkládá černobílý svět proklamovaný např. hnutím Black Lives Matter. Všech deset dílů této série je mnohem hlubších a závěr přináší neveselý obraz afroamerického údělu v "zemi svobodných a domovu odvážných".
Korporace si koupí každého - afroamerická kultura jako zpestření života elit
Patrně nejvýraznější téma 3. série je vliv hudebního průmyslu/korporací na afroamerickou subkulturu, neustálá snaha vše přetavit na mainstream, spektákl, "cool" záležitost. Nic se neodehrává spontánním procesem v nitru člověka, ale ze všeho se činí "podívaná", kde život je neustálé "show-off". Tyto dvě roviny (exploatace průmyslem a narcismus/nahlížení sebe sama očima druhých) lze ještě nahlížet ideologicky, slovy filosofa Slavoje Žižeka z dokumentů "The Pervert's Guide to Cinema" (2006) a "The Pervert's Guide to Ideology" (2012), kde používá termín "hollywoodský marxismus", který nachází zalíbení v životě chudých/proletářů (viz komentář k filmu Titanic v dokumentu "The Pervert's Guide to Cinema"), protože v nich vidí elán, jež elity nejsou schopni objevit. Přístup elit k chudým/proletářům je ale vztah vykořisťovatelský, protože elity v chuďasovi/proletáři nacházejí pouze pobavení a energii pro svůj vlastní život, nicméně se nesnaží stát chudým/proletářem, nechtějí se vzdát své pozice a privilegií, a jsou tedy "pijavicemi", které jakmile získají své, hostitele opouští a hledají dalšího. Stejně tomu je s afroamerickou kulturou, která byla kooptována mainstreamem a nikoho už nepřekvapí, že pop zpěvák/zpěvačka má prvky hip hopové subkultury. Nikoho již nepřekvapí, že reklama na sportovní boty pracuje s obrazem "B-Boys" a jako kulisu si bere "ulici". Seriál Atlanta poukazuje právě na mnohem závažnější problém; americkou společnost, kde "černá kultura" už neexistuje, vše bylo přetaveno korporacemi na jednu americkou kulturu; viz epizoda "White Fashion" s nigerijskou restaurací nebo slogan "investuj ve svém hoodu". Afroameričan již nemá šanci uniknout bílému světu, který se vše přivlastní a obchodně zužitkuje.
Jestliže od 70. let do konce 90. byla afroamerická kultura příliš upjatě "Pro-Black" a propagovala hesla "Black is Beautiful" nebo "Black Power" a šlo by na ni aplikovat nietzscheovskou otrockou morálku, kde by Afroameričan mohl být charakterizován jako člověk "resentimentu", jehož "dobrota a nevinnost není bezprostředně vyjádřena kreativním činem, ale pouze reprezentována prostřednictvím poukazu ke zkaženosti a vině zloducha, jenž může za jeho impotenci." (2) Ještě ale než takto paušálně zredukujeme jednání černých Američanů, je třeba mít na paměti, že jejich zkušenost je zcela bezprecedentní, protože díky otroctví (1619-1863) a následně segregaci do 60. let 20. století byla Afroameričanům znemožněna nejen plnohodnotná integrace, ale hlavně vytvoření si vztahu k "novému světu" a vidět sebe jako Američana, natož člověka. Odtud pramení tendence rebelovat, být tzv. "Field-Negro", jak říkával Malcolm X (3), nebo archetyp rebelujícího otroka Nata Turnera (4). Proto byl tehdy Afroameričan "vehnán" do náruče separatistů (Nation of Islam) od "bílého ďábla", aby získal zpět své sebevědomí a hlavně uvědomění si sebe sama - knowledge of self.
Co zbylo z afroamerické kultury?
Současný Afroameričan stále není "bílý" a přišel o svou "černou", stal se z něj pouhý konzument mainstream kultury. Dochází tedy k paradoxní situaci, kdy autentický Afroameričan je jaksi vně i mimo americkou kulturu; vně z podstaty, že je Afroameričan, tedy příslušník kultury, která byla kooptována mainstreamem, ale zároveň mimo ni, protože se nemůže spontánně ztotožnit s tímto "přesunem" do hlavního proudu. Vidět tento trend je možné např. v myšlení jazzového trumpetisty Miles Davise, který v rozhovorech často zmiňoval vztah k bělochům, ačkoli s nimi spolupracoval a přátelil se s nimi (Chet Baker, Bill Evans). Z tohoto důvodu možná řekl pianista Thelonious Monk o bebopu: "Uděláme něco, co nám nebudou moct ukrást, protože to nedokážou zahrát." (5)
Neoliberalismus, nebo tradicionalismus?
Zajímavý a možná překvapivý je způsob, jak seriál Atlanta zobrazuje neoliberály, jejich hodnoty a světonázor. Pozoruhodnost spočívá v tom, že od autorů by se očekávalo přiznaný neoliberální postoj s důrazem na BLM postoje, každopádně tak jednoduché to není a seriál Vám v hlavě pořádek neudělá, spíš naopak. V první episodě "Three Slaps" je zobrazen lesbický pár, který adoptoval černošské děti, velmi negativně a děti mají z žen evidentní strach. Rovněž je karikaturou hipsterská komunita, kde tyto děti musejí prodávat na trhu bio zeleninu nebo rozdávat "objetí zdarma". Stejně tak je karikaturou Afroameričan požadující reparaci za otroctví v dílu "The Big Payback". Dále je poukázáno na protěžování výhradně dle barvy pleti v dílu "Rich Wigga, Poor Wigga". Nejen tyto díly, ale celá 3. série ukazuje karikaturu neoliberalismu a vznáší tedy otázku nejen "proti komu", ale hlavně "s kým?" se názorově autoři/představitelé ztotožňují.
Závěr: Nesnesitelná těžkost černého bytí
Otrocká morálka jako rys minulých generací je pryč, protože zmizel nepřítel. Nyní je už Afroameričan plně integrován do americké společnosti, která sebe sama, po zvolení Baraka Obamy, vidí jako post-rasovou společností. Seriál Atlanta ukazuje zcela jiný typ myšlení a chápání současného světa; tento "nový" Afroameričan již nemusí redukovat své "trauma jednání v přítomnosti na představování minulosti" a svým resentimentem fixovat "představy na viníka - zloducha, jenž způsobil bolest či ztrátu" (2), nyní se Afroameričan rozhodl stát skutečným člověkem, člověkem, ke kterému vyzýval Frantz Fanon v závěru své knihy "Černá kůže, bílé masky" (6): "Já, barevný člověk, chci jen jediné [...] Aby jednou provždy skončilo zotročování člověka člověkem". Hezká myšlenka, ale pro Afroameričana obtížný úkol, protože neoliberální multikulturalismus umí vytvářet jen dojem, jen obraz, který je ale kýč, postrádající obsah a vztah k tradici, která by právě měla v sobě něco nadosobního, něco, co by bylo s to přenést Afroameričana do roviny, o které neoliberalismus jen hovoří. Opět slovy filosofa Slavoje Žižeka o ideologii; osvobození paradoxně nepřináší vítězství, ale udržuje status quo. V případě americké společnosti "White Privilege" multikulturalismus naopak přiživuje, protože jeho hlavní ideou je pestrost, kulturní diverzita a proto se Afroameričan nemůže stát "člověkem", tj. "jen člověkem" bez entnicity, Afroameričan je bytostně odsouzen k roli být neustále tím, kdo je dobrý ve sportu nebo hudbě; zkrátka být další "Air Hoodlum" (7), jak popisuje track Public Enemy kritizující snahu většiny mladých Afroameričanů být dalším basketbalistou Michaelem "Air" Jordanem, ale ne třeba inženýrem nebo doktorem.
Jestli je obtížné najít odpovědi a Atlanta 3. spíše vše komplikuje, v případě tázání "kdo je současný Afroameričan?" se jedna odpověď nabízí a byla vyřčena již v první řadě tohoto seriálu. V epizodě "Nobody Beats the Biebs" se pokouší rapper Paper Boi zaujmout moderátorku a naznačuje jí, že by s ním mohla udělat rozhovor, ona ale poukáže na rozdíl v jeho roli a roli slavných celebrit: “People don’t want Justin to be the asshole. They want you to be the asshole. You’re a rapper. That’s your job."
29.10.2022
...................
poznámky/odkazy
1) "Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti" Walter Benjamin (1935)
2) "Jak se Židé a Afroameričané vyrovnávají s minulostí? (otrocká morálka)" Pavel Barša
"Paměť a genocida: Úvahy o politice holocaustu" Pavel Barša (2011, Argo), s. 150-153
3) Malcolm X: The House Negro and the Field Negro (1963)
4) Nat Turner's slave rebellion, August 21–23, 1831
5) Jazz (citace z knihy "Tvář moderního jazzu" Lubomír Dorůžka (Supraphon, 1970)
6) Frantz Fanon "Černá kůže, bílé masky" (fran. vydání r. 1952),
"Já, barevný člověk, chci jen jediné:
Aby nikdy nástroj neovládal člověka. Aby jednou provždy skončilo zotročování člověka člověkem. Tedy zotročování mě samotného někým jiným. Nechť je mi dovoleno nalézt člověka a toužit po něm, ať už se nachází kdekoli.
Negr neexistuje.
Neexistuje o nic víc než běloch.
Má-li vzniknout autentická komunikace, musejí oba opustit nelidské cesty svých předků. Dříve než se pustí správnou cestou, musí se svoboda zbavit odcizenosti. Člověk je na počátku své existence vždy zahlcen, utopen v nahodilosti. Neštěstím člověka je, že byl dítětem. Lidé mohou vytvářet ideální existenční podmínky lidského světa, pokud se vrátí sami k sobě a oprostí se všech nánosů, pokud bude jejich svoboda v neustálém napětí.
Nadřazenost? Méněcennost?
Proč prostě nezkusit se bližního dotknout, vnímat ho, objevit?
Není mi snad dána moje svoboda proto, abych zbudoval svět jménem Ty? Na konci tohoto díla bychom byli rádi, kdyby i ostatní pocítili stejně jako my otevřenost každého vědomí."
7) Public Enemy "Air Hoodlum" (1992)
