100 let Orientálního ústavu – kritika přednášky Tomáše Petrů "Islám v Indonésii mezi akulturací a intolerancí" (4.11.2022)
foto: Muhammad Saman (1836 – 21 January 1891), better known as Teungku Chik di Tiro (usually spelt Cik di Tiro in Indonesia), was an Acehnese guerrilla fighter. On 6 November 1973 he was declared a National Hero of Indonesia @wikipedia
K 100. výročí Orientálního ústavu AV ČR byl publikován již jeden text, ale přednáška Tomáše Petrů "Islám v Indonésii mezi akulturací a intolerancí" 4.11.2022 na AV ČR obsahovala poněkud mnoho sporných a rovněž ideologicky zabarvených výkladů života a praxe muslimů v Indonésii, že nebude od věci tuto přednášku okomentovat z muslimských pozic. Nutno zmínit hned v úvodu, že přednášející Tomáš Petrů není islamolog, ale odborník zabývající se Indonésií. Zajímavá byla rovněž i debata s návštěvníky, kde se potvrdilo, že ideologie je skutečně ve všem a v každém z nás.
Zlý/dobrý muslim
V anotaci k přednášce se Indonésie prezentovala jako "země, kde převládala umírněná forma islámu a náboženská tolerance", aby se vzápětí ukázalo, že je místem generující nebezpečné islamisty. To by koneckonců nebyl problém, určitě jich mnoho vytvořila, ale problém v těchto debatách o politickém islámu je zjednodušení obrazu určité muslimské země tak, aby se "nepřítel" vyloupl a všichni se na něm shodli. Proto byl v přednášce obraz náboženské obrody indonéských muslimů spíše karikaturou, než reflexí skutečnosti. Materialismus v muslimských zemí v Asii nebo severní Africe je evidentní problém, nicméně nelze tento trend mezi mladými Indonésany hned ocejchovat jako konzumní společnost, konzumní náboženství, kýč a povrchnost. Jestliže indonéská celebrita před 10 lety nenosila hidžáb a teď je najednou zbožná muslimka, nemusí to být a priori známka stylizace, jak muslimové, tak Evropané do její hlavy nevidí. Stejně tak nelze smést se stolu ostentativní prezentaci zbožnosti, napodobování Arabů a horlivou propagaci islámské morálky. Evropané by měli mít na paměti, že Indonésie je muslimská společnost, vycházející ze zcela jiných kulturních vzorců a její společenství je stále tradiční společnost, která je díky globalizaci konfrontována západní kulturou, nicméně společensky/hodnotově neprošla liberálním přerodem, který naopak podstatně změnil kulturně-společenský rys Evropy. Rovněž by bylo dobré se ptát, kde se bere toto islámské obrození viditelné v muslimských zemích od počátku 20. století do současnosti. A hlavně by se Evropan měl ptát sám sebe, co by "ne-extrémního" mohl těmto "islamistům" nabídnout.
Islamologický pohled na indonéské muslimy
V přednášce byla liberální ideologie jasně čitelná a sám přednášející se přiznal osobní sympatie k "lidovému islámu", než tomu tradičnímu. S pojmem "tradiční" byla ale potíž a terminologická nejasnost se objevila v komentáři, kdy údajně tradiční babička nebude nosit hidžáb, když jí budou salafisté nutit a spíše se obrátí k tradičnímu islámu. Jenže "tradičním islámem" se ve skutečnosti myslel "lidový". Tento "hendikep" byl velmi naškodu, protože reflektování islámské teologie v muslimské praxi a legislativy Indonéské republiky by právě mohl dát tématu zajímavou dynamiku a hlavně význam a obsah. Např. o náboženských menšinách zde bylo referováno jako o tolerovaném náboženství, zajímavé by ale bylo, zda jsou dle šarí´y považováni za tzv. lid chráněný (ar. Ahl adh-dhimma). Rovněž by byla zajímavá šariatská argumentace, proč se nemuslimové během Ramadánu musí postit a proč nemuslimky musí nosit hidžáb. Toto vše je velmi sporné a bylo by zajímavé vidět indonéské muslimy obhajovat své postoje v teologických pozic, a nikoli žité nebo kulturní praxe každodenního života. Ještě poznámka k ideologii: možná ji muslimové v kritice Západu používají příliš často, nicméně v tomto případě bylo vidět, že Indonésie je poměřována se Západem a tudíž bylo "překvapení", že se muslimská země chce a řídí šariatskými pravidly. Opět se objevil stereotypní obraz konfrontačního islámu v sunnitské podobě, ale už se opomenulo zmínit extremismus sekt Ahmadíja a Šiítů, na které sunnité reagují.
Umění debatovat, chápat a (ne)souhlasit
Debata s přednášejícím Tomášem Petrů a návštěvníky ukázala, jak lidé v Evropě nerozumí pojmům "chápat" a "souhlasit"; pochopit pozice druhého zkrátka neznamená jeho pozice kvitovat. Také je nepochopeno, že existuje ještě náboženský světonázor a ne jen ten liberální, vycházející z osvícenství a humanismu. Proto nastala zvláštní situace, kdy jedna z návštěvnic tvrdila, že islám není jeden, ale je jich mnoho, protože je mnoho teologů a jejich výkladů. Už bylo ale obtížné vysvětlit, že toto je filosoficko-religionistický pohled historizující názorovou evoluci v muslimských dějinách. Z opačných pozic ale vychází náboženský pohled, který je tradicionalistický a pracuje s dogmaty, jež nepodléhají relativizmu v evropském myšlení; tj. v islámu není tolik "teologií", kolik je teologů, ale jedna tradice opřená o Korán a tradici Proroka Muhammad, s níž muslim pracuje, hodnotí a užívá jako prizma při vytváření svého světonázoru. Evropské myšlení činí pravý opak; tuto teologickou metodu smíchá spolu s dějinami náboženství a vše pak vykládá jako "mnohost" islámské teologie. Zásadní rozdíl mezi islámským a evropským myšlením je, že islám pracuje s principy a pevným základem, jež nepodléhá dějinnosti, oproti evropskému myšlení, které si naopak na opačném přístupu zakládá a považuje jej za ctnost a pokrok.
V debatě byl ještě jeden znepokojující rys, který je ale spíše symptomatický. Lidé dnes nesouhlas berou příliš konfliktně a neuvědomují si, že některé zákonitosti argumentace jsou zkrátka logické a Evropan jen nechce přistoupit na jinou verzi "světa" než je ta jeho. Chápat neznamená souhlasit, jestliže se muslim chová podle svého náboženství, nelze to považovat za problém, stejně tak se muslim nediví, že ateistický Evropan dělá nyní to, co dělá.
