"Černochovo dvojí vědomí" W. E. B. Du Bois (z knihy Duše černého lidu, 1903*)
foto: Freedom: A Photographic History Of The African American Struggle (Phaidon Press, 2002)
Mezi mnou a okolním světem je stále nezodpovězená otázka; nezodpovězená některými z důvodu své ošemetnosti, jinými z důvodu své obtížnosti ji správně formulovat. Nicméně, všichni kolem této otázky stále krouží. Když se s těmito lidmi potkám pohlíží na mě se zvědavostí, ale i soucitem. Potom ale, aniž by se mě přímo zeptali “jaké to je být problémem?” řeknou, “já ale znám vzdělané černochy v tomto městě”, nebo “nevaří se, při pohledu na to jižanské násilí, ve vás krev? Na tyto otázky reaguji s úsměvem nebo se snažím zmírnit emoce tak, jak situace vyžaduje. Na tu samotnou otázku “jaké to je být problémem?”, odpovím jen málokdy.
A přesto – být problémem je poněkud zvláštní zkušenost – zvláštní i pro toho, kdo nikdy nebyl ničím jiným, uchráněn byl snad jen v dětství nebo v Evropě**. Pamatuji si velmi dobře, když se ten stín nade mnou poprvé objevil. Jako malé děti, holky a kluci, jsme jednou byli v malé dřevěné škole a rozhodli se, že si koupíme pohledy po 10 centech a budeme si je mezi sebou vyměňovat. Výměna probíhala v dobré náladě, až ale na jednu dívku, vysokou, nově příchozí do naší třídy. Když jsem s ní chtěl pohled vyměnit, okamžitě a velmi rázně mě odmítla. V ten moment mi nečekaně, ale jistě došlo, že se od ostatních liším. Možná že ne v tom, jak cítím a po čem v životě toužím, ale zcela bez možnosti vstupu do jejich světa, který byl oddělen neprostupným závojem. Poté jsem již netoužil tento závoj strhnout a dostat se za něj; pro svět, který byl za ním jsem měl jen opovržení a nad vše jsem se povznesl k modrému nebi a schovával se ve stínu velkých plujících mraků. Nebe pro mě bylo nejjasnější, když jsem mohl odevzdat test dříve než moji spolužáci nebo je porazit v běhu. Bohužel, časem toto opovržení ve mě začalo slábnout. Již jsem netoužil po jejich světě, po těch všech úžasných příležitostech, které byly jejich a ne moje. Přesto jsem si řekl, že bych jim to vítězství neměl jen tak nechat. Jiní, možná všichni, by se za něj bili. Jakým způsobem to ale udělat, k tomu jsem se ale nikdy nerozhodl. Výkladem práva, uzdravováním nemocných, čtením úžasných příběhů, kterých jsem měl v hlavě plno? – zkrátka nějak. Pro některé černošské chlapce nebyl ale tento boj až tak jednoduchou záležitostí; jejich mladý život se buď smrsknul do nechutného podlézání nebo do tiché nenávisti vůči bílému světu, nedůvěře vůči všemu bílému a promarnili tak svůj život v zatrpklosti a naříkáním, “proč mě bůh učinil vyvrhelem v mém vlastním domě?”. Variant tohoto vězení, rozprostírajícího se kolem nás je mnoho; jsou to těžko odstranitelné zdi úzkosti oddělující nás od světa bílých. Zdi táhnoucí se do výšin a zcela nezdolatelné pro syny noci, kterým nezbývá nic jiného než se dál ploužit životem v resignaci, nebo se pokusit holýma rukama změnit tuto bezvýslednou situaci, a nebo čekat v beznaději na zásah shůry.
Černoch se rodí se závojem, který jej odděluje od okolního světa a je obdařen “druhým” viděním v tomto americkém světě – světě, který mu dává falešné vědomí sebe sama a umožňuje mu vidět sebe pouze ve vztahu k okolnímu světu. Je to zvláštní pocit – to dvojí vědomí – zvláštní v tom, že mu umožňuje vidět sám sebe očima druhých; očima, které hodnotí lidskou duši a pohlíží na ni s pohrdáním, soucitem i pobavením zároveň.
Černoch, pociťující svoji dvojakost – je Američanem i černochem zároveň; dvě duše, dvě myšlenky, dva nesmiřitelní protivníci; dva soupeřící ideály v černém těle, jehož nezdolná síla jej stále drží, aby nebylo roztrháno na kusy.
Dějiny amerického černocha jsou dějiny tohoto boje – této touhy po dosažení vědomí sebe sama, kde by jeho dvojakost splynula v jedno; v to lepší a skutečnější. V tomto splynutí si ale nepřeje ochudit se ani o to druhé. Nepřeje si zcela poafričtět Ameriku, protože Amerika má stále dost toho, co může dát světu a Africe. Nepřeje si ani vybělit svou černošskou duši v proudu bílého amerikanismu, protože ví, že jeho černošská krev nese poselství světu. Jeho přání je zkrátka být člověkem, který by mohl být jak černochem, tak Američanem zároveň, a lidé by mu nenadávali a neplivali na něj, a dveře příležitostí by neměl zabouchnuty vždy těsně před nosem.
Nuže – to by potom byl konec jeho útrap: mít možnost spolupodílet se na budování kultury společnosti a uniknout tak smrti a odloučení; využít svých nejlepších schopností a nevyužitého talentu. Všechny tyto schopnosti jež skýtá lidská mysl byly kupodivu promarněny a zapomenuty.
Zde v Americe bere černochovi nejvíce sil ten každodenní nevyrovnaný a nejistý zápas, díky němuž pak jeho snažení pozbývá smyslu. Skoro by se řeklo, že je na konci svých sil a je sláb; leč nelze to nazvat slabostí – je to jen ten vnitřní rozpor usilovat o dva cíle najednou; na jednu stranu se snažit uniknout bílé nenávisti vůči těm nejnuznějších z nuzných, a na druhou stranu se plahočit a dřít za mizerný život v chudobě. Tento vyčerpávající běh za dvěma cíli zároveň, to úmorné snažení uspokojit dvě nesmiřitelné myšlenky; to vše způsobuje zmatek a oslabuje víru desetitisíců lidí, kteří se za těchto podmínek často obracejí k vzývání falešných bohům. Někdy se až zdá, že se sami za sebe stydí.
Jakkoli vyhlídka budoucnosti stále nenaznačuje cíl, ani dočasný klid, černochova pouť mu alespoň dává jistou chvíli pro vnitřní sebereflexi a sebezkoumání. Zde se z dítěte Nezávislosti*** stává mladík, jež stojí na počátku nové epochy svého sebeuvědomění, seberealizace a znovu objevené sebeúcty. V tomto temném lese vlastního snažení se náhle před ním zaskví jeho duše v celé své celistvosti a v ten moment uzří sám sebe – nejasně, jakoby přes závoj, ale přece; a pocítí v sobě jistý náznak síly a smyslu. Rovněž si uvědomí, že aby si vydobyl své místo v tomto světě, je třeba, aby byl sám sebou a ne někým jiným. V tento moment se také poprvé zamyslí nad tím břemenem, které nese na svých zádech; ta úmorná tíha hanebného postavení ve společnosti, jež se částečně skrývá pod nálepkou “černošský problém”. Žít život jako nuzák je těžké, být ale nuzné rasy znamená dostat se na samotné dno těžkostí.
My, lidé barvy, nepřicházíme dnes zcela s prázdnýma rukama, protože dnes není lepšího příkladu čistšího ducha Nezávislosti, než je americký černoch. Tedy, přišla by Amerika o něco ze sebe, když by vyměnila svou hrubost za černochovu vřelost a bytostnou pokoru? Nebo svou nevkusnou hudbu za tklivé písně černých otroků?
A nyní mi dovolte, abych na následujících stránkách řekl znovu to, co jsem zde krátce nastínil a vyjádřil mnoha způsoby s důrazem na detail tak, aby se lidé mohli zaposlouchat do tohoto boje, který se odehrává v duši černého lidu.
W. E. B. Du Bois (1868 – 1963) byl afroamerický sociolog, historik a aktivista za občanská práva. V roce 1909 spoluzakládal hnutí National Association for the Advancement of Colored People (NAACP). Názorově patřil k oponentům černošských vůdců typu Booker T. Washingtona a sympatizoval s kulturně-politickou filosofií panafrikanismu. Jeho nejvýznamnější díla jsou: The Philadelphia Negro (1899), The Souls of Black Folk (1903), Black Reconstruction in America (1935). Zemřel v Ghaně 27.8.1963 ve věku 95 let. V roce 1994 napsal o Du Boisovi dvoudílnou biografii David Levering Lewis s názvem W. E. B. Du Bois: Biography of a Race, 1868–1919 a W. E. B. Du Bois: The Fight for Equality and the American Century 1919–1963. Za obě knihy dostal Lewis Pulitzerovu cenu. Novější monografie od Aldon D. Morrise "The Scholar Denied: W. E. B. Du Bois and the Birth of Modern Sociology" (University of California Press, 2015), recenze ke knize vyšly v Ethnic and Racial Studies (Volume 39, 2016 - Issue 8)
"The Philadelphia Negro – zapomenutý počátek sociologie ve Spojených státech amerických" Hynek Jeřábek (01/2013 @HISTORICKÁ SOCIOLOGIE)
Poznámky:
*Kniha esejů “Duše černého lidu” vyšla v roce 1903.
Ukázka je zkrácená verze úvodní kapitoly “O našem duchovním boji”
**Du bois zde naráží na svou vlastní zkušenost z cest po Evropě v roce 1893, kdy navštívil Německo, Švýcarsko, Polsko, Rakousko, Itálii. Následně v roce 1936-7 navštívil Anglii, Belgii, Rakousko a Německo, odkud poslal zprávu do novin Pittsburgh Courier o vítězství Hitlera a jeho propagandě. V těchto letech rovněž navštívil Sovětský svaz. V roce 1950 navštívil i Československo. Na svých cestách nezažíval diskriminaci a nesetkával se s rasismem, jaký byl ten v Americe v jeho době.
***Prohlášení o osvobození otroků 1. 1. 1863 prezidentem Abrahámem Lincolnem: "Já, Abraham Lincoln, prezident Spojených států, z moci nejvyššího velitele armády a námořnictva Spojených států, […] přikazuji a prohlašuji, že všichni lidé pokládaní v uvedených státech nebo jejich částech za otroky jsou od nynějška i v budoucnu svobodni a že výkonná moc Spojených států, včetně vojenských a námořních sil, bude uznávat a ochraňovat jejich svobodu."
