Muhammad Iqbál "Konservatismus v náboženství" (1930)
foto: Ahmad Mansour @Instagram
Naopak, nesdělitelnost náboženské zkušenosti nám dává klíč k základní povaze já. V našem každodenním společenském styku žijeme a pohybujeme se jakoby v ústraní. Nemáme zájem o to, proniknout do nejvnitřnější individuality lidí. Jednáme s nimi jako s pouhými funkcemi a přistupujeme k nim z těch stránek jejich identity, jež lze uchopit pojmově. Vrcholem náboženského života je však objev já jako jedince, jenž je hlubší než obvyklá, pojmově popsatelná individualita. Právě ve styku s nejzazší realitou objevuje já svoji jedinečnost, své metafysické postavení a možnost toto postavení zlepšit.
Přesně řečeno: zkušenost, jež k tomuto objevu vede, není pojmově zvládnutelným, rozumovým faktem; je to životní fakt, postoj závislý na vnitřní biologické proměně, již nelze zachytit sítí logických kategorií. Může nabýt jen podoby aktu, jímž se utváří či otřásá svět; a jen v takové podobě se může obsah této bezčasé zkušenosti rozptýlit v pohybu času a nechat se doopravdy spatřit zrakem dějin. Zdá se, že metoda, jež se realitou zabývá prostřednictvím pojmů, vůbec není metodou odpovědnou. Vědu nezajímá, zda elektron je skutečným jsoucnem, či nikoliv. Může být jen symbolem, pouhou úmluvou. Náboženství, jež je v podstatě módem skutečného života, je jedinou odpovědnou metodou, jak zacházet s realitou.“