"V národních kulturách je jen málo z náboženství" - Rozhovor s Emir Omićem v časopise Maskil (06/2012)
Emir Omić (1977) se narodil v Bosně. Islámskou teologii vystudoval v Jordánsku a v letech 2007 až 2011 zastával funkci imáma v Praze. Celý rozhovor vyšel ve věstníku Maskil (Červen 2012), který vydává židovská reformní kongregace Bejt Simcha, přidružený člen Federace židovských obcí ČR (viz odkaz na celé číslo v PDF, s. 4.-5.). Ptal se: Pavel Kuča, foto: archiv Emira Omiće.
Vaše rodná země má zeměpisnou šířku Florencie či Marseille. Kde se v ní vzal islám?
Ve středověku značná část bosenských Slovanů vyznávala bogomilství – náboženství, které se vydělilo z křesťanství. Zatímco křesťany byli pronásledováni, tak s příchodem Osmanů na Balkán našli v islámu ochránce. V době osmanské nadvlády pak většina z nich na islám přestoupila. Dnes tvoří muslimští Bosňáci více než polovinu obyvatel Bosny a Hercegoviny.
Útočiště v Bosně našli také Židé vyhnaní roku 1492 ze Španělska, odkud pochází i slavná Sarajevská hagada. Můžete nám přiblížit nějakou významnou bosenskožidovskou osobnost?
První, kdo mě napadá, je Isak Samokovlija, známý bosenský spisovatel. Jeho knížky jsem četl už od dětství. Dnes mezi významné osobnosti patří Jakob Finci, politik a předseda židovské pospolitosti Bosny a Hercegoviny. Působí ve funkci bosensko-hercegovského velvyslance ve Švýcarsku.
Druhou polovinu obyvatelstva tvoří bosenští Srbové, kteří jsou pravoslavnými křesťany, a bosenští Chorvaté, kteří jsou římskokatolíky. Hrálo náboženství důležitou roli při občanské válce v letech 1992 až 1995?
Naše vzájemné vztahy jsou zatíženy především společnou historií. Jak už jsem zmínil, konflikty byly i před příchodem Turků na Balkán. A co potom vzniklo z odporu proti osmanské nadvládě, to situaci dále vygradovalo. Avšak válku a vraždění v devadesátých letech 20. století způsobily vnější vlivy a především politické zájmy. Pod tlakem vyvolané nenávisti mizel lidský pohled a rostla ochota páchat zločiny. Stejně jako vždy předtím, také po poslední válce se potvrdilo, že soužití je jediná a zároveň i nejlepší cesta.
Proč jste odešel z Bosny a Hercegoviny a jak jste se dostal do Česka?
Z Bosny jsem odešel nejprve do Jordánska s jasným cílem vystudovat islám a islámské vědy, protože mě trápila má neznalost. Jen poslouchat o něčem, co je aktuální ve veřejném životě, aniž bych tomu rozuměl, jsem nedokázal. A proto jsem vystudoval islámské vědy. Do Česka jsem pak opakovaně přijel na pozvání, jelikož mne místní muslimská komunita tehdy nutně potřebovala. V té době jsem pracoval v Bosně jako učitel. Asi pro mne byla ta práce učitele tak trochu nudná a chtěl jsem být přínosnější pro společnost a naplňovat ideály, které pro mne v životě hodně znamenají.
Jak jste se stal imámem v Praze a proč už tu funkci nevykonáváte?
Často jsem chodil přednášet na shromáždění muslimské mládeže a studentů. Praha v té době potřebovala imáma, a tak to šlo zcela běžným způsobem. Proč tu funkci dnes nevykonávám? Těch důvodů je několik a jsou především pracovní. Dnes, když mě komunita už tolik ani nepotřebuje, přemýšlím o odchodu. Pokaždé ale u mne převáží pocit, že jsem si tady zvykl nebo spíš že sem zkrátka patřím.
Kdo je to vlastně imám a kdo šejch?
Imám je ten, kdo stojí vpředu, tj. vede společnou modlitbu, v mešitě i mimo mešitu. A k tomu jsou zapotřebí alespoň základní znalosti recitace Koránu a předpisů o modlitbě kvůli jejímu správnému vykonání. Nejlepší je, když je imám vzdělaná osobnost, kazatel anebo učenec. U ší‘itů, tedy především v Íránu, má větší autoritu než u sunnitů, jelikož jejich pohled na imáma se značně liší. Šejch v arabštině znamená „starý člověk“ a dnes se běžně užívá pro osobu s autoritou anebo pro osobu, která je v islámu vzdělaná. Na různých místech se používají různé termíny: někdy je to mulláh, hodža a podobně.
Íránci pohlížejí na arabské národy často s despektem. Zkušeností evropského turisty v arabských zemích pak bývá podbízení a korupce. Jak vnímáte Araby vy?
Arabové dlouho žili pod nadvládou Osmanské říše, hned poté se stali předmětem kolonizace západních států a dodnes se cítí v ohrožení. Mnozí nadále bojují za své území či doufají ve svobodu. Bez ohledu na veškeré tyto okolnosti mají arabské národy mezi muslimy velmi významné postavení. Důležité je si uvědomit, že každý národ, který je poražen, se ocitá v kolapsu a trpí větším množstvím nemocí než ten, který prosperuje. To typické slibování ze strany Arabů, které jim mnozí vyčítají, proto nemá takovou váhu jako v Evropě. Oni se často snaží jen zanechat dobrý dojem, proto to hezké chování. Smlouvání a slibování „Inš-Allah“ (dá-li Bůh) by každopádně nemělo být výmluvou, ale závazkem.
Vidíte rozdíl mezi pojetím islámu v Saudské Arábii a v Bosně a Hercegovině?
V Bosně je rozšířena Hanafijská a v Saudské Arábii má značný vliv Hanbalovská právní škola, proto jsou mezi námi tak očividné právní rozdíly. Hanbalovská škola dnes pojímá islám mnohem radikálněji než dřív, např. co se týče zahalování žen. Dále slýcháme, že někteří dokonce zakazují vstup do restaurací, kde se podává pivo nebo něco jiného, co je islámem zakázané. To podle mne není ani realistické, ani moudré. Islám je velmi flexibilní náboženství a přizpůsobuje se době i místním zvyklostem,jeho praktikování je pro věřícího nutné a samozřejmě i možné. Praktikování islámu osciluje mezi dvěma póly: mezi těmi, kteří v něm přehánějí, a těmi, kteří jsou vůči němu lhostejní. Mezi východem a západem. Bývalý bosenskohercegovský prezident Alija Izetbegović ve své knize Islám mezi východem a západem tuto tezi dobře objasnil. Proto musím konstatovat, že v národních kulturách je z náboženství jen málo. Jednou jsem oddával íránský pár a oni trvali na obřadu s ohněm. Je to íránská svatební tradice. Avšak je to pozůstatek toho, co islám není – oheň symbolizuje bývalé božstvo. Podobné je to s některými kmenovými zvyklostmi v odlehlých oblastech, kde násilné praktiky s islámem vůbec nesouvisejí.
Fotografie Bosny a Hercegoviny
