Muhammad Iqbál "Kniha o věčnosti"




Obyvatelé západu ztratili představu o nebi,
ženou se jen za pouhým naplněním svého břicha.
Čistá duše nepřebírá barvu ani vůni těla.
A komunismus nemá nic společného s jeho spasením,
náboženství jeho proroka (Marxe).
Který vůbec nezná pravdu, je založeno na rovnosti břicha;
a přitom sídlem bratrství je srdce,
jeho kořeny jsou v srdci, ne ve vodě a hlíně.

Kapitalismus spočívá rovněž ve vykrmování těla,
jehož neosvícená hruď neobsahuje žádné srdce;
jako včela, která se pase na květu,
překračuje okvětní plátky a odnáší med,
i když růži tvoří všechno – stonek i list,
barva i vůně, právě pro její krásu lká slavík.
Překračuje talisman, vůni i barvu, dává sbohem formě,
upíná se jen na význam.

Přestože je obtížné odhalit vnitřní smrt,
nevolej, že růže, která je pravdou, je vlastně hlína.
Duch obou je nesnadný a nesnášenlivý,
nezná-li žádného Boha a klamou lidstvo.
Jeden žije z výroby, druhý ze zdanění
a člověk je jako sklenice drcená mezi dvěma kameny.
Jeden obrací na útěk vědu, náboženství, umění,
druhý okrádá tělo duši i ruku o chléb.

Spatřil jsem oba ponořené do vody a hlíny,
oba s opáleným tělem, ale s úplně černým srdcem.




Muhammad Iqbál, Džavednáma (Kniha o věčnosti, 1932)

Ukázka básně převzata z knihy "Svět islámu" Francis Robinson (1996)
Překlad do češtiny Jan Marek

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Byly jsme tam taky" Dagmar Šimková

"Islamofobie, antiislamismus a negativní stereotypy" Zora Hesová (AMO, 2016)

"Islám - umění a architektura" Markus Hattstein a Peter Delius (Slovart, 2006)