„Muslimové z Václaváku: úvaha nad článkem a jeho autorem“ (srpen, 2014)

Srpen byl možná až příliš bohatý na témata týkající se muslimů, k jednomu bych se rád vyjádřil, protože jsem jeho součástí. Muslimská komunita v ČR je velmi malá, rozruch kolem šátku podivně velký. Právě vzhledem k početnosti českých konvertitů k islámu a celkově malé muslimské komunity v ČR, došla řada i na mě a mé dva přátele a stali jsme se na pár minut „slavnými“. Popularitu nechám stranou, budu mluvit jen o článku a jeho autorovi, který v nás vzbudil mylný dojem, že chce skutečně poznat české konvertity jednoho z velkých monoteistických náboženství.
Článek „Muslimové z Václaváku“ vyšel v příloze Lidových novin 30.8.2014, jeho autor Přemysl Houda (reportér České pozice) se na relativně velkém prostoru (dvě celé novinové stránky) pokusil popsat své dojmy ze setkání s muslimy, jak rodilými, tak českými konvertity. To naše setkání (mě a mých dvou přátel) proběhlo v kavárně Lucerna asi dva týdny před vydáním tohoto článku. Rozhovor nebyl nahráván, byla to spíše jen formální, přátelská konverzace u čaje a kávy. To, jak se ukázalo, byla zřejmě chyba, jak naše, tak i autora článku, protože by jinak nezaznělo v článku něco, co jsme neřekli a autor by mohl psát také jinak, když by nemusel lovit v paměti. I když můj dojem je, že příliš nelovil…

V úvodu P. Houda pokládá řečnickou otázku: „Jak vlastně čeští muslimové žijí? A jak my s nimi?“ Já bych po přečtení dodal „Jak my s vámi?



Marné hledání džihádisty

Už na samém začátku se snaží Přemysl Houda vytvořit dojem nestranného novináře a představuje se, „jako smrt z Bergmana – nic neví, nedává odpovědi. Jen se ptá.“ Tomu ale musí věřit zřejmě jen on, protože můj dojem je, že ten den, kdy vyrazil za muslimy na Václavák, vstával z postele s předsevzetím, že najde svého džihádistu, nebo přinejmenším „náboženského radikála“. Už samotný začátek našeho setkání byl podivný. Já jsem byl označen za liberála, kdežto můj kamarád za radikálnějšího muslima, protože má delší vousy. Často se říká, že novináři musí psát tak, aby to lidé četli, nevím ale, kde začíná a končí hranice jejich „fabulace“. Má osobní zkušenost s českými novináři byla do teď dobrá, nepotkal jsem žádného, který by chtěl psát lacině a prvoplánově se držet stereotypů, jejichž „nabourávání“ je právě práce medií (?). Způsob, jakým byl článek napsán je kombinace neznalosti základních informací o islámu s cíleným vytvářením „dramatu“, které autor usilovně hledá, kde se dá, ale marně.  


Maročanky (sleva 50%)

Zřejmě nejzkreslenější a nejtrapnější interpretací v článku, je téma žen, islámských sňatků, kdo si co může a nemůže dovolit, apod. V islámu je sňatek kromě jiných povinností, také otázkou finanční, muž dává nevěstě věno (ar. mahr) a proto kromě lásky a romantiky, musí řešit tuto ryze světskou záležitost. Shodou okolností je moje žena z Maroka a taktéž i u dalších třech českých konvertitů. Při vysvětlování, proč zrovna Maroko, jsme zmínili i finanční rozdíly věna, které se velmi liší např. od zemí Zálivu nebo Egypta. Proč právě Maroko, není dáno nižším věnem, ale celou řadou důležitějších faktorů. Maroko je nejen geograficky blíže Evropě, myšlením jsou Maročani více otevření jiným kulturám, a proto je větší pravděpodobnost, že rodina z Maroka vás přijme spíš než např. Egyptská nebo Saudská. Nalézt tuto charakteristiku v muslimském světě není jednoduché a samozřejmé, a proto je tedy Maroko na pořadu dne, ne cena (!)
Chápu, že jsme při setkání vše nepopsali se všemi detaily, co ale nechápu je, že autor článku napíše doslova: „Láska? Spíš dobrý obchod.“ Drzost tohoto typu bych nečekal v novinách, které by se určitě ošívaly, když bych je nařknul z „bulváru.“ Od teď ale pro mne Lidové noviny předstírají vysokou laťku žurnalistiky a vnitřní aristokratismus maximálně tak zdvižením malíčku, když pijí levnou kávu.


O stereotypních muslimech s láskou

Hned po „levných Maročankách“ z článku nečiší, ale přímo kape snaha udělat z muslimské mini komunity v ČR příběh z předměstí Paříže. Celý článek je poset výrazy ve stylu:

„reportáž z polouzavřeného světa“
„Dvě ženy? Proč ne“
„Čeští konvertité jsou zapálení, vždy připraveni v obranném valu“
„Čtou teologické texty, mají vousy“
„Opletalova ulice, procházím doslova malou muslimskou čtvrtí“
Proč, takto psát o muslimech? Rád bych na to jednou přišel. Možná, že Evropa je už tak permanentně v pohotovosti, že už ani nehledá (někdy mám pocit, že nechce) jiný typ muslima/muslimky. Jakmile začnete číst teologické texty, nebo nosit šátek/ mít vousy víc než je zdrávo, stanete se přinejmenším divnými a brzy se můžete stát i problémem.



Jakými muslimy vlastně chcete, abychom byli?

Dalším neuspokojením autora byly příliš „unifikované“ odpovědi, které „chce průměrný Čech slyšet, aby mohl klidně spát.“ Když jsme odpovídali: Jsme proti násilí, džihád je sebezdokonalování, poprava Jamese Foleyho je barbarství, bylo to asi málo, nebo spíše nepřesvědčivé. Doslova napsáno: „Ty samé zarámované, předpřipravené příběhy, neextrémistické, uklidňující. Ať se zeptáte na cokoli ožehavého, obdržíte s takřka stoprocentní jistotou nekonfliktní odpověď.
Zklamání a ne malé. Omlouvám se tedy autorovi a čtenářům, že jsem nevyplnil a neodeslal přijímací dotazník do IS. Doufám, ale že nedoufá/jí, že se polepším/me…



Antisemitismus: sázka na jistotu (?)

Jestliže máte pocit, že autor lačný po svém muslimském radikálovi nervózně přehrabuje koberce v mešitě s nadějí, že najde rozbušku, nebo alespoň militantní text, nenalezl, co hledá, jste na omylu. V Česku je jedno téma, se kterým nemůžete neuspět; antisemitismus. Při zmíněném rozhovoru v kavárně došlo i na Izrael, jeho právo na existenci, Palestince apod. V článku se na to upozorní, aby bylo jasně rozděleno od přílišné „unifikovanosti“ a už konečně došlo alespoň na kečup, když už ne na skutečnou krev. Přece jen ale existuje jedna otázka, u níž vycizelované rámování přestává existovat: Izrael.

Rovněž se upozorní, že zde si „nejsme příliš jistí. V odpovědích téma obcházíme, jsme často nekonkrétní, váháme, co říct.“ Jako vzorek našeho myšlení je použita konverzace se mnou, kde je mi položena otázka: „Má Izrael právo na existenci?“ Odpovídám: „Právo na existenci mají i Palestinci, proč se nebavíme o nich?“ Autor se mě opět zeptá na Izrael: „Co jeho vznik?“ má odpověď: „Nakba“(ar. katastrofa) Během této krátké debaty jsem nijak nezpochybnil právo Izraele na existenci, naopak jsme ji všichni potvrdili. Rovněž jsme nikde nebyli „váhaví“ v odpovědích. Co si ale velmi živě pamatuji, byla váhavá a nahlas nerada řečená odpověď na otázku, kterou jsem v debatě položil: „Nebyl vznik Izraele řešení křivdy jednoho etnika, spácháním křivdy na jiném?

Za absolutní vrchol lacinosti považuji „údajné“ citování ze stejné debaty: „Má nějaký Váš známý za manželku Židovku?“ má odpověď: „Ne“ Znovu se zeptá: „Proč?“ Odpovím: „Nevím, náhoda.

Do teď jsem psal subjektivní úvahu o novináři a jeho vnímání muslimů v ČR. Několik řádků o Židovce, která údajně ještě nemá muslima za manžela, je lež! Já i mí přátelé známe českého muslima, který za manželku Židovku má a proto bychom to bez váhání řekli. Souvisí to s již zmíněnou neznalostí autora o základech islámu, protože by se jinak neptal, jestli známe někoho, kdo má manželku s vyznáním jiného monoteistického náboženství. Toto je věc v islámu tak zřejmá a jasně popsaná, že o ní není třeba více mluvit.


Závěr

Jaký signál ke mně Česko vysílá? Ano, já si z těchto jednotlivých setkání dělám obrázek o české společnosti a její demokracii jen pro někoho. Nesnášenlivost a ustavičné podezírání je věc, na kterou jsem si už začal zvykat, co mě ale zneklidňuje, je stupňující tendence tohoto latentně-provokativního tónu vůči muslimům. Měl jsem dojem, že muslim, který píše o české kultuře s důrazem na křesťanské spisovatele, bude pro „vyděšenou“ Evropu přinejmenším uklidněním, ale také pozitivním vzkazem o snaze nalézt hodnoty, u kterých se můžeme společně setkávat. Co ale vidím, není jen ignorance mého gesta, ale jeho naprosté nepochopení, a to ledacos vypovídá o jejím myšlení. Podivně zní motto EU: „Jednota v rozmanitosti“, když vidím, jak Evropa myslí „Já“, místo „My“.





PS: Mám více úcty k člověku, který je schopen mi říct, na jaké straně stojí, i kdyby se mýlil, než pro toho, co se tváří jako anděl, ale ve skutečnosti není nic jiného než ďábel.“ Malcolm X 




Richard 
(srpen, 2014)

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Současná africká sociální a politická filosofie" Albert Kasanda (Filosofia, 2018)

"Vývoj problému Boha ve filosofii řecké před Sokratem" Josef Kratochvil (Hlídka, 1905)

"Korán" překl. Alois Richard Nykl, 1934

"Několik poznámek k Aristotelově etice" Antonín Kříž (Hlídka, 1939)