Výročí masakru ve Srebrenici




Srebrenickou enklávu, která je dnes výlučně srbská, obývali až do vypuknutí války na jaře roku 1992 převážně Muslimové. Z celkového počtu 36 666 lidí žijících na území „opštiny“ (okresu) Srebrenica se podle sčítání lidu z roku 1990 k muslimské národnosti hlásilo 75,2 procenta obyvatel. Srbové tvořili jen 22,7 procenta. V samotné Srebrenici, kde žilo kolem 6000 lidí, byly národnostní poměry stejné.
Východobosenské město Srebrenica leží v údolí obklopeném příkrými horami. V lepších dobách žilo z turistiky, hornictví a textilového průmyslu. Jak naznačuje jeho jméno, odvozené od slova „sreben“, těžilo se tu kdysi stříbro; Argataria (stříbrné doly) se nazývalo už v dobách říše římské.


Díky své relativní odlehlosti se na jaře 1992 prvnímu srbskému náporu na Bosnu a Hercegovinu vyhnulo, protože však leží blízko řeky Drizny i srbských hranic, útokům spojených sil bosenských Srbů a Jugoslávské lidové armády (JNA) nemohlo dlouho odolávat. S výjimkou několika málo dní v dubnu roku 1992 zůstala Srebrenica celé tři roky války v rukou Muslimů a stala se symbolem bosenského odporu i oblíbeným námětem bosenských populárních písní. To se však 11.července 1995 náhle změnilo. Bosenskosrbská televize odvysílala prohlášení generála Ratka Mladiče, velitele bosenskosrbské armády (BSA), který evidentně rozjařen alkoholem divákům oznámil, že konečně přišel den pomsty na „Turkovi“, takže může „srbskou Srebrenici předat srbskému národu“.

Záborem Srebrenice a o týden později i Žepy získali Srbové kontrolu nad rozsáhlými „etnicky čístými“ oblastmi východní Bosny, protože podle všech mírových iniciativ z období od ledna 1993 do července 1995 měly Srebrenica a Žepa zůstat muslimské. Podle Vance-Owenova plánu, který počítal se zřízením deseti provincií, se Srebrenica měla začlenit do provincie Tuzla obývané většinou muslimy. V dubnu 1993 však Srbové muslimské území zredukovali na miniaturní enklávu s asi 50 000 obyvateli. Protože vláda žádné cizí země nebyla ochotna se srbskému postupu postavit, Rada bezpečnosti OSN prohlásila Srebrenici za „bezpečnou oblast“, která pak byla uměla udržována při životě další dva roky.Podle dvou alternativních návrhů – akčního plánu Evropské unie z roku 1993 a mapy tzv. kontaktní skupiny z roku 1994 – se měla spojit s dalšími dvěma východobosenskými muslimskými enklávami, Žepou a Goražde. Obsazením Srebrenice a Žepy v červenci 1995 však Srbové plán kontaktní skupiny zhatili. Daytonské mírové dohody z listopadu 1995, zprostředkované Spojenými státy, přijaly okupaci jako daný fakt a Srebrenica i Žepa se staly součástí bosenskosrbského státu zvaného „Republika srbska“.


Masakr, který následoval po srbském záboru Srebrenice, představuje nejstrašnější válečná zločin spáchaný na území Evropy po druhé světové válce. V období 6. – 16. července 1995 vyhnali Srbové z bezpečné zóny 23 000 muslimských žen a dětí a popravili tisíce můžů.


Jméno Srebrenica se stalo synonymem tak neuvěřitelných zvěrstvech, že se pro ně začala vymýšlet nejrůznější výjimečná vysvětlení. Mnoho teorií je připisuje spiknutí a zradě. Ta nejrozšířenější tvrdí, že Sebrenica padla v důsledku tajné dohody mezi nejvyššími místy OSN, Francie a Srbska. Další obviňuje nizozemské příslušníky sil OSN, že srbskému útoku na bezpečnou zónu jen zbaběle přihlíželi. Autoři této knihy však s jednou ani druhou nesouhlasí. Konspirační teorie se vyznačují elegantní konstrukcí, která předpokládá, že čin, nebo naopak nečinnost motivuje zlý úmysl. Nenechávají žádný prostor pro dilemata, do nichž lidi staví život, nepočítají s neschopností komunikovat či vzchopit se k akci. Proto jsou jen velmi zřídka pravdivé a zpravidla jen vytvářejí živnou půdu pro vznik nebezpečných mýtů.


Populární příspěvky z tohoto blogu

"Malcolm X: The Great Photographs" (Stewart Tabori & Chang, 1993)

„Black Manhattan“ James Weldon Johnson (Da Capo Press, 1991)