Výstava "Světy Jindřicha Chalupeckého" - K textům Jana Bělíčka, Terezy Matějčkové, Petry Hůlové (19.6.2022)
foto: František Hudeček "Abstraktní kompozice" (1972 )
ukázka z tvorby F.H.
"V žádné době nehemžilo se tolik padělků a náhražek uměleckých jako dnes. Nikdy nežili lidé tolik malovanými hody a nehřáli si tolik ruce u malovaných ohňů jako dnes. [...] Velikost kultury je v tom, kolik organizuje a jak jemně to organizuje"
„Hodnoty kulturní a mocnosti životní“ F. X. Šalda (1909)*
"Duše moderního člověka ztrácí se na všecky strany, do všech úhlů světa – nemá žádného pevného jádra, žádného středu, žádné jednoty. Nedopracoval se jednotného názoru na svět – odsud všecka ta bída, nervóznost, pomatenost, touha po smrti. [...] Jeho nemoc tkví v diletantismu, v polovičatosti."
"Moderní člověk a náboženství" Tomáš Garrigue Masaryk (1898)**
Svět, ve kterém žijeme, se dost změnil; živým důkazem této změny jsou texty k výstavě "Světy Jindřicha Chalupeckého" v Městské knihovně letošního roku (1), jejímiž autory jsou (mimo jiné) Jan Bělíček, Tereza Matějčková, Petra Hůlová.
Spor mezi starým a mladým je neustále se opakující cyklus, přesto je ale v tomto případě rozdíl oproti minulosti. Avantgarda vždy bortí staré postupy a kritizuje. Nikdy ale nemůže zajít tak daleko, že by celou minulost zatratila, protože by tím zatratila sama sebe; neb ona je budoucností, která se zrodila a nově domyslela právě díky své minulosti. Jasným příkladem je jazzová avantgarda po 2. světové válce, kdy Dizzy Gillespie nebo Miles Davis byli velmi kritičtí vůči jazzu předválečnému a jeho formalismu a absenci reflexe afroamerické společnosti. Nicméně nikdy jej nezavrhli jako celek a později jej označovali za své kořeny. Pravý opak se ale děje s osobností Jindřicha Chalupeckého, kdy se současní intelektuálové a intelektuálky vůči němu vymezují stylem plného eufemismů (kromě Petry Hůlové, ta ho fašistou nazvala přímo) a ambivalentního přešlapování. Výstava "Světy Jindřicha Chalupeckého" se zaštiťuje osobností, jež je nejen kritizována, ale hlavně slouží k sebeprezentaci současného světa, ve kterém žijeme. Vše je účelově zasazeno do kontrastního rámce Chalupeckého doby a současnosti levicového progresivismu. Výstava tedy vypovídá o (ne)schopnosti reflektovat minulost a tehdejší světonázor a naopak z toho současného dělá z nouze ctnost.
Teoretik Jindřich Chalupecký (1910 - 1990) se ve svých textech nevztahuje explicitně k náboženství, nicméně hovoří v obecné rovině o "transcendentnu" a jak se vztahuje k člověku a kultuře. Doslova ve stati "Smysl moderního umění" z r. 1944 (2) říká: "Je tedy člověku vlastní nějaká aspirace, o které nemůžeme dobře říci, v čem záleží, [...] je to něco, čím člověk vždy všecko dané, známé, existující přesahuje. Tato přesahovačnost, tato transcendentnost lidského ducha provází všecko lidské dílo, ba ono je přímým jejím výrazem. [...] Použil-li jsem tedy slova transcendentnost, učinil jsem to jen proto, abych s jeho pomocí poněkud blíže charakterizoval, v čem záleží člověk, totiž v čem záleží lidská lidská sociálnost, lidská kulturnost." Ukázka naznačuje, že Chalupecký hodnotově vychází z F. X. Šaldy a přihlédneme-li k tematizování města a člověka v něm, je zde zase něco z Masaryka; konkrétně Masarykova naléhavost jak promýšlí modernu a člověka: "... duše těch četných obětí moderní civilizace, jejichž výkřiky neslyšíme; noviny a statistika registrují jen čísla [...] ale co se dělo v těch jejich duších, než se takto rozhodli?" **
Autoři výstavy vydali zmíněný Chalupeckého text "Svět, v němž žijeme" (3) z r. 1940 a současní intelektuálové a intelektuálky se k němu vyjadřují formou dopisů "napsaných" přímo Chalupeckému. Níže jsou kritické poznámky ke třem autorům:
K textu Jana Bělíčka
Jan Bělíček (J.B.) mentoruje Jindřicha Chalupeckého (J.Ch.), vztahuje jeho postoj k době 2. světové války, aby poukázal na neslučitelný rozdíl světa tehdejšího a dnešního. Tím se tak J.B. definitivně odstřihuje od generace J.Ch. a stvrzuje to větou: "nemohu říct, že by na mě měly vaše práce dodnes enormní vliv, ale musel jsme je číst, studovat a diskutovat o nich." Jinde J.B. čtenáře utvrdí o rozdílnosti jeho a J.Ch. světů větou: "vlastně mě tento tvůj mesiášský a romantický přístup k umění a skutečnost hodně rozčiluje, Jindřichu." Mnohem víc je ale J.B. unaven Chalupeckého imperativem "jednoty jsoucího" a hned za tím dodává, že v umění nepotřebuje hledat "transcendentní dimenzi" a hrdě dodává: "Já ale nestojím o umělce, který mi říká, že mé prožívání světa je ochuzené o transcendentní dimenzi" a naopak od umělce očekává "nové slovo" pro přítomnost a které zatím stále chybí.
Podle J.B. současný člověk v cyberspaceu sice "mutuje v něco jiného", ale, že ho to přinejmenším fascinuje. A je to tu zase: postmoderní ambivalence vůči problémům. J.B. má vlastně s J.Ch. problém proto, že svět Chalupeckého má určitá kriteria, kterými hodnotí svět. J.B. ale kriteria buď nemá nebo se vymezuje proto, že je J.Ch. má. Postmoderna oceňuje naprostou svobodu, tj. nepodléhající ničemu a nikomu; subjektivita na steroidech. Progresivisté se tak dlouho osvobozovali od všeho, že si už vystačí jen s prázdnotou (rozuměj "svobodou"); toť jejich cíl. Mít pravidla/kriteria je svazující.
k textu Terezy Matějčkové
Tereza Matějčková (T.M.) neví, s jakým bodem (Chalupeckého stati "Svět, ve kterém žijeme") souhlasit a v úvodu hned poukazuje na rozpor, že nyní "umělec patří světu až moc", oproti Chalupeckého tvrzení, že se mu vzdálil. T.M. dále tvrdí, že umělec by právě tím "odpoutáním" mohl spatřit svět z jiné perspektivy". T.M. se rozchází s J.Ch. v názoru, že "zkušenosti nejsou" (Chalupecký) a tvrdí, že "spíše jich je nezpočet, a akorát se odpoutaly od člověka". Tady je ale vidět v praxi to, co je kritizováno v textu Jana Bělíčka, tj. absence hodnot a kriterií. Kdyby člověk měl jasně vymezený hodnotový rámec a aplikoval hodnotící kriteria, "patřil" by světu méně a určitě by měl větší šanci "spatřit svět z jiné perspektivy".
T.M. umí krásně a výstižně popisovat současný svět (to ale víme již z rozhovorů @Host (02/2020), @Tvar (2021), jenže vše začíná a končí popisem, končí v jakési ambivalenci, která je pro T.M. nikoli stavem, ale cílem jejího myšlení. Za ctnost se dnes považuje pestrost a nejednoznačnost; jak říká Ulrich Beck: "být jak i tak" (4). U T.M. možná platí víc než si dokážeme přiznat Marxova slova, že filosofové "svět vysvětlovali, jde však o to změnit ho." (5) Oblékat modré košile ale nebude třeba (už jsme to stejně jednou zažili), to, co by nám ale mohla Chalupeckého generace pomoct znovu nalézt je hodnotový rámec, a kriteria, kterými hodnotit svět, ve kterém žijeme. Nikoli však mechanickým převzetím hodnot tehdejších, ale inspirací metodologickou. Protože problémy našeho světa nezpůsobují špatná kriteria a hodnoty, ale naopak jejich absolutní absence.
K textu Petry Hůlové
Jestliže se v předešlých textech oblékají modré košile svazáckého neoliberalismu, v textu Petry Hůlové (P.H.) se obléká košile hnědé barvy. Hned v úvodu je J.Ch. označen za "urbánního fašistu" a park J.Ch. ve Vršovicích nelehne popelem jen díky tomu, že si autorka zavčas vzpomene, že je liberálka, co píše pro Respekt. V textu P.H. se porovnává neporovnatelné, tj. Chalupeckého kritika venkova, který naopak P.H. hájí; zde je ale jedno nepochopení. J.Ch. věren manifestu Skupiny 42 hovoří o městě, jako o skutečnosti. Venkov je pro něho romantickým únikem. Prizma Skupiny 42 je třeba číst časově a nepoužívat účelová zjednodušení přehlížející dobový kontext a souvislosti. P.H. buď toto nechápe, nebo nechce chápat, protože její kritika je na "nepochopení" postavena. Kdyby si tuto časovost uvědomovala, nemohla by svůj text napsat. J. Ch. v r. 1944 píše obecně, bez rozlišování na město/venkov toto: "Sociálnost, kulturnost, člověka nelze od sebe nijak odlučovat, [...] Člověk je bytostí sociální, poněvadž je [...] kulturní. [...] svou kulturu vytváří člověk pouze ve společnosti." (2)
P.H. dále J.Ch. vytýká, že "chce mít patent na pravdu, že pravdu nemá." Efektní výtka, ale nedává moc smysl. Hlavně, jak bylo řečeno výše v kritice textu J.B., Chalupecký právě představuje generaci, která postoj zastává, proto ten Šalda a Masaryk v úvodu. Bez ohledu, zda se J.Ch. anebo celá Skupiny 42 mýlí, jedno jim nelze upřít a to je postoj, kriteria a směr v myšlení. Což je něco, čím se generace P.H. nemůže prezentovat.
Osobnost J.Ch. se možná zdá P.H. arogantní a povýšená, jenže jeho aristokratismus je dán pozicí intelektuála a ta je jaksi ze samé jeho podstaty vyčleněna (intelektuálně) ze společnosti. Intelektuál zkratka musí být (trochu) mimo společnost, i za předpokladu, že bude označen za "povyšujícího se", ale jinak není schopen existovat; slovy Karla Krause: "Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je." (6)
K performance "Svět, v němž žijeme?"
K osobnosti Jindřicha Chalupeckého se nevyjadřují jen texty, ale např. performance "Svět, v němž žijeme?" (7), která se tak moc snaží být "camp", že je jeho smutnou parodií. Pochybuji, že někdo aktérů četl esej Susan Sontágové (8) a naopak mám dojem, že být "camp" pro ně znamená jen o sobě říct "jsem gay/lesba" a vaše image je na světě. K nadsázce, parodii a výstřednosti, o které jde v camp estetice výhradně, je třeba mít nejen znalosti, ale hlavně nebýt do sebe zahleděný narcis dožadující se pozornosti. Dělat karikaturu, jež je rovněž součástí campu, je nutné mýt vkus a styl. V tomto případě se jedná o absolutní nepochopení; buranství nikdy nebylo a není camp. Performance zkrátka nebyla camp, ale jen přehlídka lidské prázdnoty a plytkosti postmoderní doby. Byl to důkaz, jak současný člověk skutečně neví kudy se má ubírat jak v umění, tak hlavně v životě. To, co této performance chybí je sebevědomí, protože být nad věcí je stav mysli, kam se nedostanete tím, že 100x řeknete "jsem nad věcí". K tomu je třeba názorová integrita člověka, který je ale sám se svým postojem v souladu, protože k němu došel spontánně, byl u něho zvnitřněn. Pravý opak je ale patrný z fotek této pseudo-perfomance, kde se ležérnost a styl předstírá, protože tato performance po vás "pomrkává" a dožaduje se stvrzení, že to dělá dobře. Hledá souputníky, protože si sama není jistá svým postojem. Za tím falešným úsměvem a přeexponovaností je hořkost, frustrace, zmatek, ale hlavně duchovní prázdno. Tito lidé se totiž tak dlouho osvobozovali od "starého" světa, od patriarchátu, od náboženství, že jim nezbylo nic jiného než tenhle "bittersweet" úsměv, který ale umí prodat v aristokratickém balení.
Závěr
Resumé je tedy následující: "Světy Jindřicha Chalupeckého" hovoří výhradně o čtenářích J.Ch. a světě, ve kterém žijí, nikoli o J.Ch. Je tomu proto, že civilizace došla k bezprecedentní bodu, kdy se "nová" avantgarda od starého světa naprosto odstřihuje, ale nejen to; ona jej chce rovněž zničit a poukázat na jeho špatnost; toť rozdíl mezi duchovním světem generace Chalupeckého vrstevníků a autory statí k výstavě. S intelektuální, ale i hodnotovou výbavou generace narozené po roce 89 se jeví všichni zmínění (Šalda, Masaryk i Chalupecký) jako slaměný panák ze skanzenu, který nám nemá co říct. Chalupecký navazuje na Šaldu a Masaryka, ale nehovoří explicitně o náboženství, tak jako oba zmínění, poukazuje alespoň na obecnější termín transcendence, skrze níž člověk kulturu tvoří a realizuje: "[N]áboženství a umění ztratilo svůj význam. Namísto nich vznikl jen nový polobůh, mytický héros Činnosti a úspěchu, ctěný vírou v legendy o těch, kdo se proslavili, a symbolizovaný oltáři Rekordu.[...] Nač tedy existuje v dnešní společnosti umění. [...] Proč tedy přece lidé jdou na výstavu? Jdou sem proto, aby se stali účastni "kulturního života". [...] Fetiše lidského bytí, zaklínadla vbodnutá do živé tkáně dnů, artefakt, který je nástrojem, jenž mi dopomůže probořit se tam do významných poloh mé existence, ozřejmění, kterým zmizí roztěkaný čas: to chci od umění a nevidím krásu jinde než tam, kde mne zasáhne třebas jen nejmatnějším zábleskem čistší světlo, než je to, které omrzele modeluje mou roztřesenou podobu v plastickém prostoru.“ (9)
Chalupecký tedy nekvituje náboženství apriori jako téma, ke kterému by se měl člověk navrátit. Uvědomuje si ale, o co člověk ztrátou transcendentní roviny ve svém životě přišel; proto chápe funkci umění, jestli ne jako "nového" náboženství, tak alespoň jako terapeutického prvku: "Odvrhlo-li repertoár starých, zmrtvělých témat, jak se ustálil v uměleckých druzích, nemůže jej mechanicky novou tematikou nahradit, [...] Nezbývá, než aby si ji vytvořilo..." (3)
Jestliže už nemá pravdu Šalda a jeho: "Umění-Náboženství: obě jsou tu projevem jedné a téže metafysické potřeby člověka..." (10) a Marx hovoří o Bídě filosofie, následně ve 20. století Popper o Bídě historicismu, nyní přišel čas si přiznat, že žijeme v bídě postmoderní kultury, kterou si nalháváme, že je bohatstvím a pokrokem.
Řekni tupci
že život je něco jiného
než pohodlí
že je to neustálý boj
tím plnější čím těžší
že radost
je podmíněna námahou
láska čistotou
pravda samozřejmostí
smutek opravdovostí
že ptá-li se na člověka
musí se ptát na tajemství
že hledí-li na sebe
nevidí nic
nechá-li duši stranou***
"Mezi tupci" Jiří Kolář (1950)
------------------------------------------------------------------
poznámky:
* „Hodnoty kulturní a mocnosti životní“ F. X. Šalda
Novina III., 1909.: s. 16-18, 45-49, 80-83, 139-142, 177-180.
Kritické projevy 7, 1908 – 1909, Sv. 16 (celý text v pdf)
** "Moderní člověk a náboženství" Tomáš Garrigue Masaryk (1934)
první vydání vyšlo jako novinové články v Naší době v letech 1896-1898
1) Světy Jindřicha Chalupeckého 15. března 2022 19:00 – 19. června 2022
Městská knihovna | Galerie hlavního města Prahy | Mariánské náměstí 98/1
Kurátorský tým: Tereza Jindrová, Karina Kottová, Tomáš Pospiszyl
2) "Smysl moderního umění" Jindřich Chalupecký (1. 2. 1944)
"Obhajoba umění 1934–1948" Jindřich Chalupecký (Československý spisovatel, 1991)
3) ukázka "Svět, v němž žijeme" Jindřich Chalupecký (1940)
4) "Moc a protiváha moci v globálním věku" Ulrich Beck (Sociologické nakladatelství, 2007), originál: "Macht und Gegenmacht im globalen Zeitalter : neue weltpolitische Ökonomie" (Frankurt am Main, 2002); ukázka:"První a druhá moderna, reflexivní moderna, postmoderna, globalizace, kosmopolitismus, metahra/metamoc, multikulturalismus" Ulrich Beck (2002)
5) "O historickém materialismu" Karl Marx & Friedrich Engels (1950, Svoboda)
6) "Soudím živé i mrtvé" Karl Kraus (Odeon, 1974)
7) Performance "Svět, v němž žijeme?"
Hotel Opera, (září 2020)
Koncepce: Karina Kottová, Matěj Samec, Tomáš Pospiszyl
Hrají: Lucie Domesová, Anita Krausová
Performance: Kateřina Olivová, Miss Summer Erratic
8) Susan Sontagová "Poznámky o fenoménu camp", překlad Martin Pokorný
(Labyrint revue. -- ISSN 1210-6887. -- Roč. 2000, č. 7-8, s. 79-80)
9) "Přelud kultury" Jindřich Chalupecký (1934)
10) "Syntetismus v novém umění" F. X. Šalda (1982)
***) "Prométheova játra", báseň "Mezi tupci" napsal Jiří Kolář v 50. letech. O dva roky později byl strojopis "Prométheova játra" zabaven při domovní prohlídce v bytě literárního historika a teoretika Václava Černého, a když byl podle jednoho verše identifikován autor, byl Jiří Kolář zatčen. Strávil devět měsíců ve vyšetřovací vazbě. Kniha vyšla v roce 1979 v samizdatu a v roce 1985 v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 pak oficiálně v Československém spisovateli na základě torontského textu.
související:
debata "K čemu jsou dnes umělecké ceny [Jindřicha Chalupeckého]?"
(...A to je co? pořád Josefa Chuchmy @ČT Art),
debatují Anežka Bartlová a Jan H. Vitvar (21. 2. 2022)
