"Strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah." Rozhovor s Terezou Matějčkovou @Tvar (4.3.2021)
Tématem tohoto čísla Tvaru je strach. Rovnou se tedy zeptám: Je strach filosofické téma?
Určitě. Já chápu filosofii v souvislosti umění a náboženství a strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah. Takže filosofii bych chápala jako odpověď na lidské úzkosti tváří v tvář světu, na úzkosti, které jsou dobře doložitelné odjakživa a jsou přirozené. Byť samozřejmě třeba antická filosofie nechápe strach jako primární popud k filosofii. To se objevuje až ve dvacátém století, kdy Camus říká, že dnes už máme jediný popud k filosofii, a tím je právě strach – ze sebe a z druhého. Ale vidíme už od novověku, že strach nově získává filosofickou relevanci. Nemůžeme říct, že by teprve tehdy získal relevanci lidskou, ale filosoficky je více tematizován.
Určitě. Já chápu filosofii v souvislosti umění a náboženství a strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah. Takže filosofii bych chápala jako odpověď na lidské úzkosti tváří v tvář světu, na úzkosti, které jsou dobře doložitelné odjakživa a jsou přirozené. Byť samozřejmě třeba antická filosofie nechápe strach jako primární popud k filosofii. To se objevuje až ve dvacátém století, kdy Camus říká, že dnes už máme jediný popud k filosofii, a tím je právě strach – ze sebe a z druhého. Ale vidíme už od novověku, že strach nově získává filosofickou relevanci. Nemůžeme říct, že by teprve tehdy získal relevanci lidskou, ale filosoficky je více tematizován.
Čím to je? Proč se v novověku vytvořilo pole pro tematizování strachu?
To by mě taky zajímalo, ale mám takový tip: Bude to souviset s tím, že se nově formuje, ustavuje společnost, a to nikoli na pozadí pevně daných hierarchií, které jsou chápány jako věčné, ale jako něco, co vyrůstá ze spolubytí. V té chvíli je člověk zcela nově závislý na druhém člověku. A tyto emoce, jako je právě strach, získávají zásadní relevanci. Pojem vzájemného uznání se objevuje až později u Hegela, ale vezměte si „přirozený stav“: Válka všech proti všem, Hobbes říká „já jsem dvojče strachu“ a jeho filosofie je reakce na strach z člověka. Každý člověk je mi rovný v tom, že mě v každé chvíli může zabít. To je pro Hobbese skandál! A Ricoeur říká, že na počátku moderní filosofie stojí strach ze zabití, což jde ruku v ruce s tím, že se formulují základy moderního státu. Státu, který už není teologicky ustavený, což přirozeně neznamená, že teologie zde nehrála žádnou roli. Je tu nový typ suverenity a nový typ autority. Myslím, že v novověku nastává zlom, kdy je strach směrodatnější také pro filosofii a na politické rovině se stává legitimací pro moc. Hobbes později formuluje velmi silnou koncepci suverenity jenom proto, aby zamezil přirozenému stavu, kdy vládne válka všech proti všem. Ta motivace je strach z druhého člověka: Raději tu budeme mít někoho takhle silného, než abychom měli rovnost. Je to touha po hierarchii, která možná určitý typ strachu odstraňuje.
