Tomáš Garrigue Masaryk o náboženství, moderně, filosofii, francouzské revoluci, křesťanství (katolicismus, protestantismus), literatuře, umění (ukázka z knihy "Moderní člověk a náboženství", články z let 1896-1898)
"... duše těch četných obětí moderní civilisace, jejichž výkřiky neslyšíme; noviny a statistika registrují jen čísla: „tento týden se utopilo lidí 10, 16 se jich oběsilo a tak dále“ – ale co se dálo v těch jejich duších, než se takto rozhodli? [...] Problém sebevraždy je vůbec hlavní problém moderního tvoření literárního bezmála bych řekl problém jediný."
s. 20-21
"Tedy – jasnosti a světla věda nám poskytuje, ale činí nás nešťastnými… Napájel se žízniv všemi velikými ideami, ale stával se jen nešťastnějším a nešťastnějším! [...] Positivistický skepticismus rozežral mou duši jako kyselina. [...] Ztratil rovnováhu, protože ztratil duchovní střed. Duše toho moderního člověka ztrácí se na všecky strany, do všech úhlů světa – nemá žádného pevného jádra, žádného středu, žádné jednoty. Nedopracoval se jednotného názoru na svět – odsud všecka ta bída, odsud nervosnost, pomatenost, touha po smrti… „Hlavní příčina četných nervových bolestí v naší době jest vlastně ta, že životní názor není v pořádku. Člověk postrádá… řekněme Boha; tím ztratil duševní život svého středu; duševní život ztratil regulátor, mohu-li to tak nazvati, a žene se střemhlav dál v křečovitém, divokém letu bez cíle a míry. [...] Jeho nemoc tkví v diletantismu, v polovičatosti."
s. 228-29
"Nastala doba úpadku, dekadence: ale již již má naději, že sám oživne v novém století fantasie, víry a srdce. Slovem: moderní člověk musí zase věřit, neboť: Všichni opravdu velcí duchové jsou nábožní, a proto se také moderní doba po této době úpadku vrátí do církve. A tak tedy si určuje konečně náš dekadent své nemoci lék. [...] Moderní vzdělanec se honí za štěstím, ale zatím lapá smrt. Nabývá sice jasnosti, ale ztrácí klid: na místě žádoucího plného vědění musí se konec konců spokojit skepsí, a s ní a jí dostavuje se neklid, nervosnost, pomatenost, šílenství, touha po zničení…"
s. 30-31
"Moderní degenerující člověk musí se napřed změnit na duchu, a tím se také změní a vyléčí na těle."
s. 32
"Moderní člověk ztrácí svůj jednotný světový názor náboženský: tato ztráta znamená intelektuální a mravní rozháranost a anarchii, neboť tato ztráta je více méně násilným odhazováním starého názoru, je boj nehotového názoru nového se starým: moderní člověk je nehotový, neucelený, nejednotný, polovičatý: je bojem unavený, umdlený, nervósní, rozčilený, nemá z života radosti plné a čerstvé – zoufá si proto velmi snadno a život samovolně opouští. [...] padá středověký názor světový, jak byl ustálen a jak byl obecně rozšířen katolicismem; proti katolicismu stojí moderní filosofie a věda, a proto moderní boj duchovní a umdlenost jeví se nejintensivněji u národů katolických – typicky v literatuře a ve filosofii francouzské."
s. 35
"protestantism se přizpůsobil do značné míry moderní filosofii a vědě, ale právě proto sám se jeví jaksi polovičatý a právě umdleným duším moderním nedostačuje – poznáme v dalších studiích, že protestantský Gram podléhá oné renaissanci katolické, která právě toto století charakterisuje, tvoříc zároveň jeden z hlavních problémů novodobého myšlenkového vývoje."
s. 37
"Vrcholem revoluce byl přece pokus odstranit státní náboženství katolické a nahradit je kultem rozumu. Revoluce byla právě dítětem racionalismu, jenž celé XVIII. století tak výlučně charakterisuje." [...] Racionalistický ďábel vyhání se emocionálním belzebubem. Emocionalism se staví proti racionalismu a intelektualismu; cit, vlastně vášeň, má řídit moderního člověka. A řídí. V XVIII. (a předchozím) věku panoval rozum a jen rozum – osvícení bylo heslem filosofického úsilí. Proti rozumu dovolává se XIX. věk romanticky citu."
s. 38-39
"Není tedy divu, že dnes všecko je plno citu, jako doba Voltairova plna byla rozumu – pravda, nebylo toho rozumu přespříliš, jako dnes není přespříliš citu."
s. 40
"Většina lidí de facto proti tísni osudu se vzpírá a proti němu bojuje [...] značné číslo lidí a pravě lidí moderních na místo, aby se postavili osudu, stavějí se proti sobě samým a ničí sebe. Zde je filosofické punctum saliens – kdo nepochopí tento životní paradox, nepochopí moderního člověka, nepochopí jeho zvláštní subjektivnost."
s. 47
"Tedy moderní člověk je prazvláštním způsobem subjektivní. Lze říci, že bere na sebe všecku vinu života, že tresce sám sebe; ale lze také říci, že vlastní smrt je jakoby deliriem subjektivnosti, zničením osobnosti, jakmile ztratila objekt, jehož by se držela. To právě je ta subjektivnost a subjektivnost moderní. Již Kant ekl, že sebepozorování je nebezpečné, že vede k šílenství..."
s. 48
"Kdo v sobě, sobě a sebou žije, také v sobě, sobě a sebou umírá… Sebevražda je prostě subjektivní smrt, zakončení subjektivního života, nečekání na objektivní, daný konec – „já“ je měřítkem, „já“ je pánem života i smrti. [...] Neběží tedy pouze a především o jednotlivý fakt sebevraždy, mluvíme o duchovním a mravním životě, jenž k sebevraždě vede."
s. 50
"všecka ta napjatá práce mozková, to horečné vynalézání, to neklidné upotřebování všech moderních vymožeností technických,... to vzdělávání a požívání, ta honba za bohatstvím a štěstím, to šílené užívání rozličných excitancií, alkoholism a prostituce – zkrátka všecko to moderní žití ve velkém a malém, pěkné a šeredné, krásné a zlé, velikolepé a nízké, vznešené a podlé, nepodává nám klidu a uspokojení, naopak jsme neklidní, rozrušení, nervosní, umdlení, zmatení! A tento celkový stav, stav fysiologický a psychický zároveň, má svou velikou historickou příčinu v boji nového názoru na svět se starým."
s. 52
"Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití je tak potřebné jako vzduch – právě proto ho mnozí ani nepozorují, jak nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. (Ostatně ve velkých městech čistý vzduch platí se draze a náboženství taktéž se v nich hledá nejúsilněji!)"
s. 56
"...negace Boha není ještě atheismem. Atheism skutečný, positivní opravdu je bylina řídká. [...] Celkový obraz doby není přírodovědný. [...] Doba přírodovědeckou není – dokonce pak přírodověda skutečně exaktní není materialistickou."
s. 59-62
"Že se idealisticky subjektivism končil pantheismem, je přirozené. K pantheismu vedly vlivy starší (Spinoza), ale tíhlo k němu novější myšlení vůbec; starší abstraktní a papírový theism patrně lidem nedostačuje – vidím a vyciťuji v rozšířeném pantheistickém nazírání na svět touhu po Bohu živějším; zároveň však pantheism hoví také materialističtější náladě časové a hoví sílícímu se individualismu."
s. 109-110
"Čtenář vůbec nesmí myslit, že toho, s čím nesouhlasím, vůbec necením anebo že to zavrhuji naprosto."
s. 111
"Vědecká analyse neničí tedy hlavního předmětu náboženství, nýbrž jej jen přeměňuje; ve svých konkrétních formách věda obor náboženských citů rozšiřuje. [...] Věda nás sice donutí k agnosticismu, avšak zároveň bude člověka ustavičně pobádat, aby si vymyslil (to imagine) nějaké rozřešení Veliké Hádanky, o níž ovšem ví, že nemůže být rozřešena. [...] Jedna pravda se nám musí stávat vždy jasnější – pravda, že existuje Nedostižitelná Existence všude se jevící, jíž nemůžeme ani najít, ani si myslit počátku ani konce."
s. 168-169
"Všichni ti velicí proroci, svatí, mystikové a myslitelé, ... všichni ti básníci a umělci, všichni, kdo si lámali hlavu a v šanc dávali svůj život – oni všichni hledali štěstí, všichni kupovali od společnosti blaženost, tedy asi kilo, 5 gramů, 7 decigramů, 3 centigramy, 9 miligramů slasti. Teď teprve můžeme pochopit, jak všichni ti proroci, svatí a tak dále byli nepraktičtí, jak nepraktický byl na příklad Ježíš, jenž na štěstí a na slasti ani nevzpomněl!"
s. 179
"Moderní člověk je měkčí – ale není to vždy cit, co vydává za příčinu své měkkosti, často je to jen nápodoba citu, citlivůstkářství."
s. 238
"Objektem není mně pouze příroda a snad živočišstvo, nýbrž moji bližní. A především oni, neboť s nimi a mezi nimi vyrůstám. [...] Objektem je mně příroda a společnost: nejsem sobě objektem – já sám? Co pak není příroda v mém těle? Není v mém těle společnost? Co pak nejsem kost z kosti otců svých? [...] Já jsem se nestvořil, já jsem sem nechtěl, a toho svého dějištka jsem si také nestvořil [...] Boj vedeš – ale pánem toho nejsi, a bez pána, to přece vidíš, to nejde; bojuješ – ale právě tím bojem uznáváš toho pána, jsi odbojný generál, a snad jen řádový – nic více. Bohem nejsi. Kdo tedy, kdo je tu pánem?…"
s. 243-244
"Chceme-li tedy seznat duševní stav moderního člověka, vyslechněme, co nám ten člověk praví ve své literatuře. [...] zejména umění slovesné mluví k nám bezprostředněji a vší životní plností, kterou se vyznamenává právě umění. [...] umělec tvoří, jak se říkává, bezvědomě, spontánně, naivně. Avšak nesmí se zapomenout, že se to tvoření nevyčerpává jednotlivou myšlenkou a koncepcí – neboť nežije člověk jednotlivými myšlenkami, city a chtěními, nýbrž tím životním úsilím, tím snažením a hledáním, doufáním a strádáním [...] Umění – poesie – vždy je sociální v tom smysle, že úzce souvisí se snažením své doby a že je v těch snahách zakotveno."
s. 254-255
"Naše století – toť jádro Mussetovy filosofie dějin – je dobou přechodní a to přechodem od voltairiánského století XVIII. do doby nové. „Všecka nemoc nynějšího století pochází z příčin dvou: lidé, kteří prodělali rok 1793 a 1814 mají v srdci dvě rány. Všecko, co bylo, již není, všecko co bude, není ještě. Nehledej jinde tajemství našich zel.“ Voltaire zničil víru v staré svaté, Napoleon zničil víru v staré krále – starý režim padl, a nového ještě není. Napoleon odstranil krále, ale padl sám, a mládež, vychovaná proň a pro jeho světoborné plány, najednou byla bez cíle. [...] Bohatí se stali libertiny, prostřední se chytali úřadů, chudí se opíjeli svobodou, tím hrozným enthusiasmem na studeno – veliká slova zachvátila Francii a potopila ji v hrozném moři činů bez cíle. Života skutečného, života vnitřního nebylo – pokrytectví, faleš se rozhostila a zdusila všecko v jednotvárnou a nudnou mrtvotu. Ne nadarmo byl tentokrát vynalezen a nošen černý šat salonní – rozum, zvrátivší všecky iluse, sám nosí smutek."
s. 264-265
"Novodobý názor na svět liší se od středověkého fundamentálně tím, že celý svět a život podrobuje zákonnitosti deterministické: nevěří v zázraky ad hoc, ale pátrá po příčinách jevů, a v tomto poznání a předvídání má svou moc. Středověcí lidé byli indeterministé, věřili v ustavičné zázraky, o skutečné příčiny věcí málo se starali. Středověcí lidé proto byli také bezstarostnější, veselejší. Novou dobou k platnosti přichází determinism, předvídání, výpočet, přesnost; lidé se více počínají starat o svou budoucnost, jsou hospodárnější, jsou vážnější. Katolicism drží (ovšem ne docela beze změny) názor středověký, protestantism přechází k názoru novému, jenž ve své přesnosti posud je formulován pouze ve vědě a z části již i ve filosofii. Odsud kardinální rozpor mezi vědou a filosofií a katolicismem. Protestantism stojí uprostřed, kolísá. Protestantism je positivně bližší moderní vědě a filosofii než katolicism; filosofie moderní je vůbec protestantská."
s. 280-281
"Ovšem, není to maličkost, vysvléci starého Adama. Překonat – obrodit – – jak snadná to slova a jak hrozně těžký skutek! Skutečné překonání starých a milých názorů, opravdové obrození mravní, jak veliký to úkol! Revoluce proti této reformaci je dětinská hračka. Francouzští titanové nad revoluci nepronikli. „Souboj mezi člověkem a Bohem“, jak Lamartine nazval titanism, končí se u Francouzů buď smířením nebo zoufáním, vždycky submissí, třebaže někdy byronovský vzdor ústup má maskýrovat."
s. 286
"Faustovský nadčlověk je skutečně nečlověk. Faust Mefista překonává jen rozumem a jen rozumem – pro lásku v celém Faustovi místa není žádného. Faust ovšem ví a cítí, že rozum holý ho nespasí, a nakonec se proto obrací ke svým bližním. Ale jak! Četli jsme, že chce svým já obejmout celé člověčenstvo, avšak to není objetí lásky, ale filosofické hrdosti. Jak ke svému bližnímu cítí, vidíme v druhém díle pořád: ke dvoru císařskému dostal se velmi brzy a věděl ve všeličems rady a pomoci: ale konečně chce být – vladařem sám. Potřebuje bližních, ale aby nad nimi panoval."
"Faust je pravý titan, je nadčlověk. Ale boje svého nedobojoval. Přes všecku svou sílu nezvítězil. Faustovi hoří hlava, ale srdce zůstalo příliš chladné. Jako Comte Goethe stál mnohem více o nová učení než o nový život. Je titan rozumu, ale slaboch srdcem."
s. 317, 342
"Diletantism je moderní synthesi různých a nejrozmanitějších prvků kulturních. Je tudíž rozdíl mezi diletantismem a diletantismem podle prvků, jež slučuje, a je rozdíl v tom, jak je slučuje, totiž jakou methodou a jakou hloubkou filosofickou. [...] Charakteristické je na této synthesi především převládání prvku esthetického nad ethickým."
s. 340
"Titan-nadčlověk uvádí sám sebe ad absurdum. Bouření nadčlověka nietzschovského není již projevem síly, ale slabosti, z nadčlověka stal se jen protičlověk čiré negace."
s. 348
"Pravím o moderně, že se vyvinula v dekadenci a s ní: jeť moderna dítkem dekadence a zároveň úsilím, dekadence se zbavit."
s. 349
"...přírodní silou je národ – nikoli ten národ, který státem a právem je uznaný, neboli národ egoistických inteligentů a vzdělanců, ani buržoův, ani selské luzy; k národu patří jen ten, kdo z pouhé lidské přirozenosti čerpá sílu k revoluci proti nepřirozenému tlaku civilisačnímu, národ je souborem všech těch, již pociťují společnou bídu."
s. 366
"Naší době se líbí mysticism a okultism ve všech formách. [...] . Snižování rozumu otvírá pověře dveře dokořán – a pověra je populární. Pověrec nekritisuje a přijímá všecky protivy dekadentní synthese: spolkne bez rozpaku desaterou definici náboženství a každou jinou, těší se z toho, jak jeho mistr teď velebí sílu a germánskou bojovnost, ale líbí se mu hned zároveň, že se má křesťansky obětovat, a líbí se mu to tím více, že ta nekrvavá oběť se odehrává – na scéně. Dekadentní šosák rád si zahrá na revolucionáře a je pln radosti, že tu nenáviděnou civilisaci se sebe setře jedním rázem a pak bude silákem, mužem…"
s. 371-372
zdroj: "Moderní člověk a náboženství" Tomáš Garrigue Masaryk (1934), první vydání vyšlo jako novinové články v Naší době v letech 1896-1898
Vydavatel: Jan Laichter v Praze
E-Kniha "Moderní člověk a náboženství" Tomáš Garrigue Masaryk (2013), Masarykův ústav a Archiv AV ČR
