"Byl americký sen dosažen na úkor černých Američanů?" James Baldwin (18. února 1965)*
foto: "The Fire Next Time" James Baldwin, Steve Schapiro (Taschen, 2020)
Text "Has the American Dream Been Achieved at the Expense of the American Negro"* James Baldwin přednesl 18. února 1965 jako příspěvek v debatě s Williamem Buckleym na univerzitě v Cambridgi. Později (7. března 1965) vyšel jako článek pod názvem "The American Dream and the American Negro" v The New York Times.
"Není to poprvé, co mám pocit, že se opět nacházím v pozici biblického Jeremiáše. K zodpovězení této otázky záleží, jak sami sebe vidíte v tomto světě a k jaké realitě sebe vztahujete. Tedy předpoklad, který máme v sobě tak hluboce zakořeněn, že si jej téměř neuvědomujeme.
Bílý Jihoafričan, zemědělec z Mississippi nebo šerif z Alabamy mají v podstatě totožný obraz světa, ve který skutečně věří. Černošská žena, muž nebo dítě musejí být pro ně naprosto šílení, jestliže chtějí bojovat proti systému, jemuž vděčí za svoji identitu.
Na druhou stranu já zde hovořím jako nejčastější oběť tohoto západního světa. Původ je v Evropě, odtamtud se dostala do Ameriky. A je tedy nasnadě položit si otázku, zda se civilizace mohou považovat za rovnocenné, nebo zda vůbec má jedna právo podmanit si druhou - ve skutečnosti ji ale zničit.
Ponechme stranou všechny ty tělesné znaky, na které by šlo poukázat. Ponechme stranou vraždy, znásilnění a i ten dlouhý seznam krvavého útlaku, o kterém stejně všichni víme. Jak tyto podmínky ovlivňují podřízeného je, že boří jeho schopnost vnímat realitu. V případě amerického černocha to znamená, že ačkoli narozen v této skvělé zemi, od prvního momentu, kdy spatří světlo světa a okusí život sám na vlastní kůži, vidí kolem sebe jen bílé tváře. A dokud se nepodívá do zrcadla, považuje za bílého i sám sebe.
Pro mě byl velký šok, když jsem v pěti nebo sedmi letech zjistil, když Gary Cooper vraždící indiány hlava nehlava, a vy mu v tom upřímně fandíte, že těmi indiány jste vlastně vy. Rovněž byl pro mě velký šok zjištění, že země, která je vaše rodiště a které vděčíte za svůj život a identitu, nevytvořila ve svém vlastním systému pro vás místo.
Tato zahořklost a propast mezi lidmi, postavená výhradně na posuzování barvy pleti, začíná právě tady a nesete si ji po celý život. Ve třiceti si uvědomíte, že váš život je naprosto šílený a sebe vidíte v tomhle nikdy nekončícím kolotoči. Dopad na vaši psychiku nemají ale skutečné tragédie, nýbrž každodenní banality: setkání s policistou, taxikářem, číšníkem, domácím, úředníkem. Zkrátka spousta detailů, které vám říkají 24hodin denně, že nejste lidská bytost. Zatímco se to samé děje vašim dětem, vaší rodině, vám je třicet a nemůžete udělat nic, abyste unikli této pasti. Ovšem nejhorší na tom všem je, že nemůžete udělat nic, co by zachránilo vaše děti před stejným údělem, který potkal vás.
Co se ale děje v mysli chudého bělocha, je toto. Podle toho, jak byli vychováni, mají na mysli stále jedno: bez ohledu na to, jak špatný život může být nebo tragédie může člověka potkat, existuje stále jedna útěcha, téměř seslaná shůry - a to je skutečnost, že aspoň nejste "černí". A tady bych řekl, že pouze jedna z obou těžkostí, které mohou člověka potkat, je horší. Svým způsobem je na tom hůře běloch z jihu, než černoch tady na severu. Na šerifa Clarka** z Alabamy nemůžeme nahlížet jako na nějaké monstrum. Jsem si jist, že má rád svou ženu, své děti a rád se občas napije. Dalo by se téměř říct, že je stejný člověk jako já. Jenže on sám neví, co ho nutí použít elektrický obušek nebo pohrozit namířenou zbraní. V člověku se muselo opravdu stát něco hrozného, aby byl schopen použít elektrický obušek proti ženě. Zkušenost pro ženu to je strašná, ale to, co se děje v takovém člověku je mnohem horší, protože takový člověk je zcela pohlcen nenávistí zvanou "barva".
A toto není příběh sto let starý, toto se děje teď a v zemi, která s radostí o sobě říká, že je prosperující, civilizovaná a boj za svobodu ve světě považuje za samozřejmý. Kdyby šlo o vraždění bělochu, vláda by určitě našla způsob, něco s tím udělat. Máme sice zákon o občanských právech a téměř sto let 15. dodatek ústavy. Jestliže ale nebyl zohledněn tehdy, nemám žádný důvod věřit, že na něj bude přihlédnuto dnes.
Jako malý jsem se ve škole učil, že Afrika nemá historii, tudíž ji nemám ani já. Byl jsem barbar, o kterém šlo přinejmenším říci, že přivezením do Ameriky byl Evropanem zachráněn před jistým životem v barbarství. Samozřejmě jsem tomu věřil, moc na výběr jsem stejně neměl, tyto učebnice byly to jediné, co jsem měl k dispozici. Všichni s tímto názorem souhlasili, jakmile jste byli mimo Harlem, celý svět s tím souhlasil. To, co jste skutečně viděli bylo mnohem větší, bělejší, čistější, bezpečnější; nepořádek se zkrátka zametl pod koberec a děti byly v bezpečí. Když jste se pak nad tím vším více zamysleli, zdálo se vám, že to je zkrátka zákon seslaný shůry a vy patříte na místo, které vám vyčlenil běloch.
Situace se ale změnila po druhé světové válce, protože obraz světa nekorespondoval s tím americkým. Tato změna ale nenastala nějakou změnou v legislativě díky americké vládě, ale proto, že Afrika se náhle objevila v centru pozornosti světa a s Afričanem se najednou muselo zacházet jinak, než bylo dříve zvykem. Tento moment americkému černochovi umožnil uvědomit si, že není barbar. Rovněž tento moment zamotal a v budoucnu ještě zamotá spoustě lidem hlavu.
Jednu věc, kterou o nás bílý svět neví je, že černoši jsou stejní lidé jako všichni ostatní. Jsou mezi námi vojáci, vrahové, lháři. Jsme zkrátka také lidmi. Dokud ale nevznikne dialog mezi těmi, co si užívají americký sen a těmi, co jej ještě nedosáhli, situace se pro nás stane neudržitelnou, a toto mě zneklidňuje ze všeho nejvíce. Všichni tady teď sedíme, jsme civilizovaní, umíme jeden z druhým hovořit, a tudíž by se předpokládalo, že až odtud vyjdeme, mohlo by to mít nějaký vliv na svět tam venku.
Pamatuji si, jak Robert Kennedy řekl, že za 40 let bude představitelné, aby Amerika měla černošského prezidenta. To muselo pro bělochy znít jako velmi odvážný cíl. Nebyli ale v tu chvíli Harlemu, když Kennedy vyřknul tento výrok, neslyšeli ten smích, ale i hořkost a opovržení, s jakou byl tento výrok přijat. Podíváme-li se na to pohledem obyčejného člověka z harlemského holičství, Robert Kennedy se tu objevil teprve včera a dnes už je na cestě do Bílého domu. A on nám, co tu jsme už 400 let, teď říká, jestliže budeme dost dobří, umožní nám stát se za 40 let prezidentem.
Je naprosto šílená věc, že lidé akceptují obraz společnost jako celek, kde jedna devítina je pod zbylou většinou. Moment zlepšení nepřijde, dokud si Američané neuvědomí skutečnost, že moji předkové jsou jak černí, tak bílí. A že na tomto kontinentu, kde se snažíme vytvářet novou identitu, rovněž potřebujeme jeden druhého. Já nejsem nesvéprávný Američan, co potřebuje neustále od někoho pomoc. Jsem jeden z mnoha, co tuto zemi pomáhali budovat. Dokud lidem toto nedojde, stěží bude nějaká naděje pro americký sen. Jestliže bude určitým lidem znemožněno podílet se na tomto snu, bude zničen pouhou jejich přítomností. A jestli k tomu dojde, bude to samotná smrt Západu."
James Baldwin (18. února 1965)
** James Gardner Clark, Jr. (1922-2007) was the sheriff of Dallas County, Alabama, United States from 1955 to 1966. He was one of the officials responsible for the violent arrests of civil rights protestors during the Selma to Montgomery marches of 1965, and is remembered as a racist whose brutal tactics included using cattle prods against unarmed civil rights supporters @ Wikipedia
