Rozhovor s Alenou Rettovou o její knize "Africká filosofie" představující nejvýznamnější myslitele Afriky a jejich díla (4.11.2020)
foto: Kwame Nkrumah (21. září 1909 – 27. dubna 1972) byl africký protikoloniální vůdce, zakladatel a první prezident moderního ghanského státu a jeden z nejvlivnějších panafrikanistů 20. století. Byl také jednou z vůdčích osob tehdy se rodícího Hnutí nezúčastněných zemí.
V povědomí západní společnosti není africká filosofie až tak známý pojem, ačkoliv už o ní bylo napsáno mnoho knih, a i česky vyšly dvě publikace. Před dvěma lety vydalo nakladatelství Filosofia "Současnou africkou a sociální a politickou filosofii" od Alberta Kasandy (více o knize zde) a téměř před 20 lety vyšla vůbec první monografie na toto téma od Aleny Rettové nazvaná "Africká filosofie: dějiny, trendy, problémy" (více o knize zde), se kterou je následující rozhovor. Dle slov autorky je její kniha “spíše mapováním diskurzu o africké filosofii”, než "o filosofickém myšlení Afričanů a jde o určitou rámcovou debatu na téma africké filosofické myšlenky". Jestliže vás myšlení obyvatel afrického kontinentu zajímá, ale nevíte jakou cestou se k němu vydat, kniha Aleny Rettové je ideálním úvodem do tématu a díky četným ukázkám jednotlivých autorů poslouží jako iniciační čtení, na které pak lze navázat knihou Alberta Kasandy, jež se naopak snaží posunout téma i do společensko-politického kontextu.
Dobrý den. Chtěla bych nejdříve upřesnit, o jakou knihu se jedná. Byla to moje magisterská práce, čistě faktografické zmapování diskurzu, kterému se říká "africká filosofie". Je třeba zdůraznit, že u tohoto diskurzu nejde o "africkou filosofii" ve smyslu "filosofické myšlení Afričanů", nýbrž jde o určitou rámcovou debatu na téma "africké filosofické myšlenky".Taky je třeba zdůraznit, že se jedná o knihu z roku 2001, tedy téměř 20 let starou. Jak moje myšlení o africké filosofii, tak africká filosofie samotná se od té doby hodně posunuly.
Ale k Vaší otázce. Co říkáte, je pravda, a je to pravda doposud. Jednak že africká filosofie se velmi cíleně vymezila oproti západní filosofii jako kritika "západního individualismu" - a také je třeba říct, že tento "západní individualismus" je zjednodušení, zploštění západní filosofie, která zejména ve 20. století předložila v podstatě podobné kritiky dřívějších individualistických filosofů (Descartes, Hobbes...) jako filosofie africká. Také je správné Vaše pozorování, že africká filosofie je velmi "aktivistická". Africká filosofie byla vždy nesena étosem rehabilitace Afričanů, potažmo lidí tmavé pleti, a politickou agendou s tím spojenou. Zde je opět třeba zdůraznit, že africká filosofie je diskurz, který se poměrně jasně vymezuje historicky – první příspěvky do tohoto diskurzu se datují z 20. století, často se za zakladatele africké filosofie považuje belgický misionář Placide Tempels, který publikoval v roce 1945 knihu Bantuská filosofie. Po vydání této knihy se africká filosofie rozvinula v několika vlnách, etnofilosofie, pak kritika etnofilosofie.
V současné době, a to je velmi zajímavé, africká filosofie pořád zdůrazňuje komunální základ africké etiky – opět ve velkém zobecnění. Od roku 1994 se pro tento výklad etiky začaly používat pojmy jako komunitarismus nebo filosofie ubuntu (pojem z jihoafrických bantuských jazyků, znamená "lidství" a vztahuje se k chápání člověka a osobnosti jako konstituované společenstvím – v protikladu k chápání společenství jako konstituovaného jednotlivci, jako třeba v chápání Hobbese, podle kterého se společenství zakládá na "smlouvě" mezi svobodnými, autonomními jednotlivci). Velká většina afrických filosofů za posledních 20 či 25 let tedy stále trvá na společenství jako základní platformě afrického myšlení. Ale jsou i některé jiné trendy africké filosofie, jako africká fenomenologie, studium rukopisů a jiných textů, také některá zajímavá přeformulování oněch prvních filosofů (např. předchůdců africké filosofie v hnutích za černošskou rovnoprávnost a kulturní rehabilitaci Afriky, jako je L. S. Senghor).
2. Vychází nebo využívá africká filosofie některá východiska/postupy v myšlení z evropské filosofie (Aristotelés, Platón, Kant, Jean-Paul Sartre)?
Ano, jistě. Vzhledem k tomu, že africká filosofie (onen diskurz v 20. století) "vznikla" jako reakce na evropské chápání Afriky, pro africké filosofy je evropská filosofie samozřejmým základem filosofie. Reakce na evropskou filosofii je takřka všudypřítomná v africké filosofii, více či méně explicitně. Alexis Kagame z Rwandy použil jazyk kinyarwanda stejně, jako Aristotelés použil řečtinu: pro Kagameho lze základní chápání bytí (ontologii) rozvrhnout na základně gramatické struktury bantuských jazyků. Dalšími evropskými filosofy, kteří významně ovlivnili africkou filosofii, jsou zejména Marx, Heidegger, Bergson, nebo ti, které jmenujete.
3. Jaký vliv má africká filosofie na africkou společnost? Ovlivnila vývoj myšlení jako ta evropská?
Opět musíme učinit ono rozlišení: africká filosofie jako diskurz je víceméně doménou elit, rozvíjí se na univerzitách, a ještě více na západních univerzitách mezi mysliteli africké diaspory než na afrických univerzitách, kde její přítomnost je otázkou řekněme posledních dvou nebo tří desetiletí. Vliv tohoto diskurzu na společnost je omezený, snad s výjimkou Jižní Afriky, kde byl pojem ubuntu spjat s reakcí na apartheid, a tak se "filosofie ubuntu" masivně rozšířila jak mezi lidmi, tak mezi akademickými filosofy.
Naproti tomu jsou myslitelé, kteří, podle mého názoru, rozvíjejí filosofické myšlenky, ale nepatří mezi akademické filosofy a jejich jména nenajdete v přehledech africké filosofie. Německý antropolog a filosof Kai Kresse například zastává názor, že filosofie ve městě Mombasa (Keňa) je rozvíjena ve třech druzích diskurzů, ani jeden není akademická filosofie. Jedná se o léčitelství, básnictví a náboženská kázání. Ve své práci z roku 2007 Kresse ukázal, jak jednotliví myslitelé – jednalo se o dva básníky a jednoho kazatele – rozvíjejí filosofické myšlenky ve svých dílech (básních, kázáních). V pozdějších pracích se Kresse soustředí zejména na tu poslední kategorii, náboženský diskurz, a studuje muslimský reformismus na svahilském pobřeží.
Stejně tak existují "filosofové" v jiných společnostech. Problém je, že je často nikdo jako "filosofy" nevnímá, protože působí v jiných žánrech a kontextech než akademičtí filosofové. Dobrým příkladem je tanzanijský spisovatel William Mkufya, který se ve svém románě Ziraili na Zirani (1999, Azrael a Zirani) zamýšlí nad materialismem a náboženstvím – ovšem dělá to formou románové tvorby, nikoli tak, jak jsme zvyklí vnímat filosofický diskurz, tj. jako nebeletristickou prózu.
Poslední příklad je ještě složitější. V rukopisech z oblastí, kam pronikl islám a prvky arabské kultury – tedy zejména písmo – je africká filosofie přítomná po staletí. Některé z těchto textů měly velký vliv na společenství – například súfistické básně jsou přednášeny nebo šířeny na kazetách, v současné době na digitálních médiích, a rezonují ve společnosti. Jedná se o texty zaznamenané arabským písmem, ale často v afrických jazycích (svahilština, wolofština, bambarština, hauština, fulbština a další). Řada z těchto textů rozvíjí filosofické myšlenky, například o povaze světa, o smyslu života, o posmrtné existenci, o morálních otázkách; přesto tyto texty zůstávají doslova neviditelné pro "mainstreamovou", akademickou africkou filosofii (onen diskurz, o kterém jsem mluvila), protože jsou v "jiném" písmu, v "neznámých" jazycích a v "jiných" žánrech než taková mainstreamová filosofie. To jsou tři takřka nepřekonatelné překážky. K těmto textům se dostanete, jen když vystoupíte z akademické filosofie a věnujete se literární vědě, antropologii, případně religionistice – a pak zase nemusíte mít schopnost vztáhnout tyto texty na africkou filosofii, tedy pochopit jejich filosofický obsah a význam.
Od dubna tohoto roku běží na univerzitě v Bayreuthu můj projekt, financovaný Evropskou unií, ve kterém se soustředíme právě na takové texty – v afrických jazycích a v žánrech, které se vymykají akademickému chápání filosofie. Na výzkum této filosofie "v jiných žánrech" jsem dostala ERC Consolidator Grant. Za tyto peníze jsem sestavila tým sedmi výzkumných pracovníků, kteří se mnou budou pracovat na projektu pět let.
4. Není africká filosofie převážně reakcí na kolonialismus a také na tzv. "White privilege"?
Ano, "mainstreamová" africká filosofie, jak už jsem psala výše, je převážně reakcí nejen na kolonialismus, ale také na otroctví, na rasismus ve všech podobách. Proto je také tak "aktivistická", jak jste správně pozoroval.
5. Keňský filosof Odera Oruka kritizuje západní filosofické myšlení a tvrdí, že žádná rasa nebo kultura nemá monopol na intelektuální principy (viz Africká filosofie, s. 28). Jak se k jeho postojům staví evropští filosofové/intelektuálové? Konfrontoval někdy své postoje se západním myšlením?
Je třeba přiznat, že reakce evropské filosofie na africké filosofy je mizivá (naproti tomu současní afričtí myslitelé konfrontují své postoje se západním myšlením takřka bez výjimky). Až v posledních letech začínají filosofové s klasickým západním filosofickým vzděláním číst africké filosofy, a to většinou myslitele současné, zejména Jihoafričany rozvíjející filosofii ubuntu, nebo filosofy, kteří pracují obecně na komunitarismu, jako například Kwame Gyekye (z Ghany). Na Orukovo dílo navázal zejména výše jmenovaný Kai Kresse, který ovšem chápal svou práci spíš jako antropologické zkoumání a v současné době se situuje v religionistice spíše než v západní filosofii.
Pojem "rasa" byl chápán odlišně různými mysliteli. Samozřejmě, u řady dřívějších myslitelů "rasa" znamená "civilizace" nebo "kultura". Přesto si myslím, že biologické chápání rasy je vždy v pozadí takového použití slova "rasa". Arthur de Gobineau nebo Francis Galton usilovali o genetické šlechtění lidí v 19. století, genetika tedy dala biologickému chápání rasy do ruky silné zbraně. Také Du Bois nebo Blyden se velmi explicitně odkazují na určité biologické charakteristiky "ras". Toto se mění až v druhé polovině 20. století, po druhé světové válce, která ukázala zrůdnost eugeniky. V té době také získává větší vliv sociální konstruktivismus, který ukazuje, jak jsou různé kategorie vytvořeny lidmi. Místo neměnného biologického základu zde vystupuje do popředí proměnlivost a nestabilnost pojmů definovaných v podstatě konvencí, zcela arbitrérně. Zcela v intencích sociálního konstruktivismu Appiah protestuje proti biologickému chápání rasy a naopak zdůrazňuje, že rasa je "konstrukce". Tedy je to něco reálného, co má nicméně základ ve společenských konvencích, nikoli v biologii nebo genetice. To je závěr, na kterém se v současné době víceméně shodují filosofové i vědci a který víceméně potvrdilo rozluštění lidského genomu publikované v roce 2003.
7. Ve Vaší knize je na mapě znázorněna bantuská Afrika (s. 75) jako dosti velké území (od rovníku až na jih Afriky). Lze se domnívat, že většina Afričanů (mimo muslimů a křesťanů) může vycházet z bantuské filosofie? Je na tomto území převážně zastoupeno etnikum Bantuů, jako např. Berbeři v severní Africe?
Bantu je kategorie lingvistická, nelze mluvit o "etniku Bantuů", a pokud se o takové generalizace filosofové pokoušeli, je to něco velmi problematického. Problematická je i myšlenka bantuské filosofie – že tak obrovské množství lidí by mohlo mít stejné myšlenky. Zkuste si představit, že mluvíte o filosofii Indoevropanů nebo o "indoevropské filosofii". Je něco takového možné? Na jaké úrovni taková filosofie bude? O takové obecné uchopení myšlení se u nás pokusil Milan Machovec, který stejně jako někteří myslitelé "bantuské filosofie", tedy zejména Alexis Kagame, použil jazykovou příbuznost jako základ pro tvrzení příbuznosti myšlenkové. Je to myšlenka velmi zajímavá, ale také velmi kontroverzní, dostáváme se na pole tzv. lingvistického relativismu (známého také pod pojmem Sapirova-Whorfova hypotéza). Pro mě osobně Machovcova práce jasně ukazuje limity takového přístupu a myslím si, že jazyková příbuznost nedává dostatečný základ pro společnou filosofii. Jazyk je pro filosofii mimořádně důležitý, ale na druhou stranu filosofie také nakládá s jazykem velmi kreativně, často jde takřka "proti proudu" přirozeného jazyka.
Ale opět musím dodat, že řada současných filosofů takovou rezervovanost nesdílí. Dokonce hledají společnou základnu pro africkou filosofii i mimo jazykovou příbuznost – je jí geografická, kulturní, případně rasová jednota Afriky (jistě chápete, jak jsou všechny tyto kategorie problematické). Například filosofii ubuntu řada filosofů chápe jako vlastní všem Afričanům. Tyto myšlenky vycházejí zejména z Jižní Afriky – například Mogobe Ramose hovoří o tom, že "bytí Afričana je zakořeněno v ubuntu" a že tato filosofie je rozšířena "od núbijské pouště až po mys Dobré naděje a od Senegalu po Zanzibar". Ovšem k podobným tvrzením se uchylují i západoafričtí myslitelé, například nigerijský filosof Jonathan Chimakonam má za to, že filosofie ubuntu je výrazem toho, čemu on říká "konverzační filosofie" a co má podle něj původ v myšlení nigerijského etnika Igbo. Jak Ramose tak Chimakonam tedy postulují jakýsi společný substrát afrického myšlení, jehož přítomnost vnímají ve vlastní kultuře. Můžeme říct, že etnofilosofie, tolik kritizovaná v 70. letech 20. století, vklouzla zpět do současné africké filosofie zadními vrátky.
8. Chtěl bych se zeptat na Kwame Nkrumaha a Edwarda W. Blydena a jejich podobný přístup v akceptování islámské kultury s africkou. Byl to spíše idealismus, který v reálném životě africké společnosti narážel na obtíže v realizaci, nebo se jim částečně podařilo Afričany skutečně stmelit na jednotné myšlence panafrikanismu?
Naopak bych řekla, že Nkrumah se snažil uchopit v teoretických pojmech něco, co viděl jako žitou realitu kolem sebe. K prolínání kultur v Africe docházelo po staletí, a tak i náboženský synkretismus je každodenní realitou. Řada Afričanů vyznává více než jedno náboženství, modlí se třeba k jednomu Bohu (křesťanskému nebo muslimskému), ale "pro jistotu" ještě vykonají oběť tradičnímu božstvu. Anebo je tradiční "náboženství" nedílnou součástí životních činností. Musíme si uvědomit, že západní chápání náboženství je velice specifické. V řadě kultur je náboženství začleněno do života, jedná se o zvyky, které mají duchovní rozměr, ale nevyčleňují se jako oblast života pod rubrikou "náboženství". Panafrikanismus bych s náboženstvím nespojovala. Panafrikanismus je politický projekt, který opravdu získal velkou podporu mezi Afričany i mezi africkou diasporou, ale nesouvisí s náboženským vyznáním.
Myslím, že je potřeba oddělit Nkrumahovu politiku od jeho filosofie. To, že se Nkrumah snažil filosoficky vysvětlit své politické směřování, tedy formou materialistického monismu, většinu jeho příznivců až tak moc nezajímalo. Význam mělo to, co bylo politicky relevantní, například tolerance k náboženství nebo egalitaranismus (což pro Nkrumaha byly důsledky jeho monismu). Nkrumah chtěl, aby jeho politika měla stejně fundované filosofické zázemí jako, řekněme, západní formy socialismu, ale už tato myšlenka, že politická akce se musí zakládat na metafyzice či ontologii, je nesprávná, jak ukazuje například Hannah Arendtová nebo v africké filosofii Paulin Hountondji. Pro Arendtovou je politično založeno na "tady a teď", na jednání jednotlivců a společenství v přítomnosti, a nemá spočívat na metafyzickém systému idejí (jako u Platóna). Stejně tak Hountondji kritizuje snahu afrických státníků, specificky Nkrumaha, podepřít svou politiku metafyzickým systémem – snahu, která byla podle Hountondjiho nejenom nepřesvědčivá, ale i zbytečná.
Mohu navázat na to, co jsem psala ohledně "rasy" výše. V 20. a 30. letech 20. století byla řada hnutí, která se snažila o rehabilitaci "černošství". Takže ano, byla to reakce na evropský (resp. euroamerický) rasismus a rétorika takových hnutí se od toho odvozovala. Samotný Senghor předefinoval své chápání rasy v průběhu svého života, před druhou světovou válkou uvažoval o rase v biologických kategoriích, poté, co viděl hrůzy nacismu, směřoval své chápání směrem kulturním. Poté, co se stal prezidentem Senegalu, se négritude stala politickým programem. Takže od biologie ke kultuře, od kultury k politice.
11. Proč ve Vaší knize není Frantz Fanon? Nezapadá něčím mezi africké filosofy, nebo to bylo zkrátka jeho profesí psychiatra a také tím, že není Afričan, ale z karibského ostrova Martinik?
Fanon je významným myslitelem pro postkoloniální teorii a také pro "Africana Philosophy", tedy filosofii africké diaspory (např. Lewis Gordon). Debaty o africké filosofii, aspoň v období, která jsem v knize popisovala, ovlivnil spíše nepřímo. Je to zajímavá otázka – proč? – a nemyslím, že na ni mám definitivní odpověď. Fanon bezpochyby ovlivnil frankofonní myslitele, u anglofonních byl jeho vliv omezený. Podle profesorky translatologie Kathryn Batchelor byla distribuce anglického překladu Fanona zpočátku významnější ve Spojených státech než v Evropě a Africe, Fanon měl velký vliv na černošské aktivisty v USA (hnutí Black Power), až druhotně pak na anglofonní africké filosofy. Jak také říká Albert Kasanda, kterého zmiňujete níže, Fanon byl africkými filosofy považován za "politického myslitele", ale vzhledem k tomu, že se africká politická filosofie omezovala na myšlení afrických státníků – "králů-filosofů" –, Fanon byl do značné míry přehlížen.
Vzhledem k tomu, že je Albert Kasanda můj životní partner, tak jsem vydání knihy dozajista zaznamenala. Albert předefinoval chápání toho, co je africká "politická filosofie", a to nejen v porovnání s mou knihou, která v tomto ohledu reprodukuje jiné publikace. Nazvala jsem tam "politickou filosofií" to, čemu Henry Odera Oruka říkal "nacionalisticky ideologická filosofie", tedy politické myšlení státníků, kteří přispěli k africké nezávislosti. To je ostatně doposud obvyklé chápání africké politické filosofie takřka ve všech stávajících publikacích. Posun v chápání politické filosofie v Albertově knize spočívá v tom, že se Albert snaží podívat na africkou politickou filosofii tak, jak aktuálně je: chce uchopit procesy demokratizace v africké společnosti a jejich teoretická chápání, trvá na tom, že je třeba naslouchat hlasům africké občanské společnosti, protestním hnutím mladých, prostě usiluje o empirický pohled na současné myšlení o politice v afrických společnostech.
Na čem se shodneme, myslím, je to, že chceme vidět, "co doopravdy je" africká filosofie – politická filosofie pro něj, obecná filosofie pro mě. Já se snažím ukázat texty africké filosofie a tvrdím, že daleko významnější texty jsou texty mimo "mainstream", protože to jsou texty, které vyvěrají z afrických kultur a společenství, texty v afrických jazycích, v žánrech, které v daných společnostech tradičně zaujímaly úlohu "intelektuálních diskurzů", tedy diskurzů, kde se rozebírala filosofická témata. Albert se snaží o nezaujatý pohled na projevy politického myšlení v afrických společnostech, tedy na reflexe na to, co to je politická moc, jakým způsobem se moc využívá při organizaci společenského života, jak se definuje demokracie, jak se legitimizují různé způsoby vládnutí, atp.
Děkuji za rozhovor
